ZA DĚTSTVÍM.
Tak mi den ode dne víc někam v dálku mizí
svět krásný mého dětství – tak den ode dne
víc jeho cítění a chápání jsem cizí!
Ach, kde že dnes již jsou ta všechna zvláštní snění
o žití věcí všech – kde jejich rozprávění
podivnou řečí smyslům všem i duši!
Tak teskně se mi dnes již o tom o všem sní!
Dnes tvary, svity, barvy, různé zvuky, vůně,
už dávno nejsou tím, čím kdysi byly mi!
Ty pachy příbytků, předmětů nejrůznějších
– z každého voněl jsem odlišný jeho svět!
Ta kouzla tvaru jich a barev, zvláštních svitů,
o čem mi nedovedly o všem vyprávět!
Ta chtivost dobrodružství nových, nových stále,
ta chtivost stále nové, nové příhody –
a přec ta bázeň zas, ach ona bázeň sladká,
před vším, co v tajemném sní lůně Náhody!
Ty prvé dojmy, ach, ze styku s dívčím světem,
ty divné nostalgie neurčitých snů,
jež v duši čeřily tvary a vůně jemné
těl, šatů, střevíčků, a stuh, a kloboučků!
12
Ta snění podivná o cizích, dálných zemích,
jež jsem si kouzlil vždy za dálným obzorem,
ta touha záhadná po dálích všech a výších,
kde krasší, bohatší vždy život tušil jsem!
Ta síla závratná, jež z hudby křídel vála,
a jak stesk po Vlasti vždy štkala v srdci mém,
na svojich perutích vždy výš mne zvedávala
až k prahům neznámým kdes v světě vzdáleném!
To vše, to vše, co dávalo mi sníti,
nejasné sníti tak o něčem minulém,
o kdysi dávno už, tak krásně žitém kdesi,
snad v kteréms uplynulém dávno žití mém!
To vše, to vše, co kdys tak zcela bylo
jen mým, jen můj tak zcela vlastní svět,
že byl bych ostýchal se komu se s ním svěřit,
vždyť nikdo nemoh’ mi, tak snil jsem, rozumět!
A tento celý dětství mého svět,
jenž se mi kdys tak krásný, širý zdál,
jenž duhou barev dřív jak démant v duši hrál,
ten celý krásný dětství mého svět,
jak dotk’ se ho svým proutkem Intellekt,
jen v uhel černý se mi proměnil...
Oh, dnes už vím, že svět, v němž sen svůj tehdy jsem tak krásně žil,
jen vlastní mé nebylo království:
13
že sníval mnohý, já jak tehdy snil,
že se to zvláštní vše tak snadno vysvětlí –
oh dnes, kdy osudně již všechny barvy světa
jen v bílém zírám světle ideí!
A často dnes, kdy unaven jsem vším,
co synu člověka zde vývoj ukládá,
tu znojnou práci-pout za Cílem konečným,
jenž se tak krásný sic, než v dálce skrytý zdá –
v té chvíli slabosti já nazpět v dětství zřím!
A tehdy cizí tak a všední připadá
mi ten tvor dospělý, ten, jenž dnes ovládá
v svém intellektu celý širý svět;
ten, jenž dnes dovede, ať je to kdokoli,
se s každým cele tak a snadno srozumět,
ten, jenž dnes pro všecko bezpečné slovo má;
ten člověk dospělý s tím širým obzorem,
ten člověk dospělý s tím jasným názorem,
ten člověk dospělý – to dnešní moje já.
V té chvíli slabostí, jak k Vlasti ztracené,
zmlžené dálí, zpět já zrak svůj upínám!
Zde z lodě Života na vlnách Světa Moře,
kde bouří veslovat mám k Novým Pevninám!
V té chvíli slabosti bych málem pustit chtěl
svá vesla z rukou – vlnám vzdát se, vzdát,
14
u sladkém far niente dát se kolébat –
a nazpět po proudu, k těm břehům ztraceným
tam v dálce mlhavé, odkud mi Sirény,
mé neurčíte, širé dětství sny,
kynou a kynou, nechat loď se hnát...
Zpět v dětství svět, v ta kouzla prchlých let –
Zpět ve svět zázraků a stálé náhody!
Zpět k ňadru Matky, Její na klín zpět,
zpět v hýčkající náruč Přírody!
Tam –
Epilog.
Epilog.
Ne, vím, že nelze zpět! Že jako Celý Svět,
chtít musím proti proudu bouří života
myšlenkou-veslem k Nové Zemi spět!
Ze bylo potřebí, by čočka-intellekt
zkušenost celou sjednotil a zvlád’,
i za cenu tak nenávratných ztrát,
jakou byl širý, pestrý dětství svět,
hranolem obraznosti rozložený,
v kouzelných barvách vidma zbožně zřený.
Že bylo třeba zrát.
Že třeba jíti stále, stále vpřed...
Že, co je za mnou, ztracený je Ráj...
15
Než Ráj je Ráj... Což možno zazlít mi,
že v chvíli slabosti si, jako Celý Svět,
o Zlatém Věku zasním, dlouze zadívám
do doby dávné, roztoužený, zpět?
Že v chvíli slabosti se touhu vrátit mám
do oněch bezstarostných, krásných dětství dnů,
kde, než jsme pojedli Poznání se Stromu,
jsme, jako kdysi Celý Boží Svět,
u brány Života v zahradě Edenu,
jen v požívání, trpnosti a snu,
jak v kolébce, tak sladce, oddaně,
dřímali ještě v klíně Osudu –
kdy ještě před námi, jak Zaslíbená Zem,
ležely širé lány Věčnosti,
tak divukrásné, ach, v svém slibu panenském
všech nesčíslných ještě možností...
16