APOSTROFA LÁSKY.
Lásko, oh lásko! Věčně nezkojená!
Princezno smutná v Draka porobě!
Lásko, oh lásko! Země Zaslíbená!
Slib Věčna člověku dán ve snech o Tobě!
Zde, v Touhy jen a Rozpojení kraji,
kde stálým je jen Věčné Míjení,
kde Věčná Blaženost půl zkazkou a půl bájí
ach, jak se to zde krásně, teskně sní,
že přece jednou kdes tam v Zaslíbeném Ráji
se blízké sobě duše setkají,
jež, z kletby prostoru neb času nepoznány,
se tady, osamělé, míjejí!
Zde, v smutnou hmotou zatíženém kraji,
kde nemožné je Pravé Spojení –
jak že je sladké čísti v jinotaji,
jak nám je pohádky a báje spřádají,
že jednou přece v onom Věčném Ráji,
v Království Matek, Věčných Ideí,
v spojení věčném láskou zaplesají,
ti, kdo dnes šlářem hmoty obetkáni,
zde hynou jenom samou nadějí!
Že ti, kdo tady jen se sobě vzdalují,
ať je loď smrti nebo nedorozumění
vždy dál a dál od sebe odnáší –
17
ti že se přece jednou setkají,
by nikdy víc u věčném radování
od sebe odloučeni nebyli!
Lásko! Oh Lásko! Nikdy nezkojená!
Princezno smutná v Draka porobě!
Oh, zde, dnes, na zemi, jsi viděná a sněná
jen v našich duších v pravé podobě!
Zde marně vzývají Tě srdce nezhojená,
zklamaná v nejrůznější způsobě –
zde, Lásko, tolik, tolik vytoužená
nadarmo volá básník po Tobě!
Zde, v říši Duše zápasící s Hmotou,
neplodné touhy, stálých rozporů,
zde, v říši boje, bolesti a práce,
zde, kde vždy třeba nových náporů –
zde, v říši pochybností, odporů,
zde, v říši samých teskných oddálení
mezníky času, lány prostoru –
zde, v říši Konečna a Záporu,
zde, v říši Smrti tajemného zla,
kde vše, co ponenáhlu rozvíjí a zrá,
zas nutně ponenáhlu zaniká,
jak Mrtvé Vody tknuto od kouzla;
I ty jsi nutně v Hmoty porobě!
18
Zde, kde jen Nedokonalosti vládnou zákony,
zde, v černě potaženém Království,
jevíš se, Kněžko Věčna, v naší podobě –
tak stejně dočasná a lidská jako my,
tak s námi živořící v nekonečnu dní,
v svém osudném a smutném Zakletí...
A přec: ó, Lásko, marně vytoužená,
jež kletbou záhadnou živoříc v porobě,
jsi tady jenom samý Trud a Změna,
jen Zklamání a Tužba Nezkojená –
v Snech našich žiješ v pravé podobě!
Tam, v nejčarnějších barvách vykouzlená,
k ničemu v této zemi obdobě,
k nám promlouváš jak Země Zaslíbená
a naše srdce zvedáš k modlitbě:
Pro slzy, jež jsme pro Tě vyplakali,
splň slib, jenž dán nám ve snech o Tobě!
Pro naděje, jež jsme zde prodoufali,
přijď požehnané kralování Tvé!
Splň, o čem v Tobě básníci zde bájí,
ždajíce marně snům svým úkoje,
co z jejich rytmů zní jak hudba z dáli,
jak hlahol zvonů z blahé Vlasti Tvé,
co v konci pohádek a mythů jinotaji
se opakovaně a slavně slibuje:
19
By králevic, jenž sani mnohohlavou,
své hvězdy jistý, vyzval do boje,
nad kletbou zvítězil, a s královstvím a slávou,
i s předchůdců svých, slabších, ale čestných, řadou
vyrval Tě záhadného kouzla porobě!
By v přiblíženém, přislíbeném Ráji,
na konci vesmírného vývoje,
ve věčném Blaženství a Harmonie kraji,
kde ztratí rozpory se, ztichnou rozbroje,
ten vzešel den, jejž srdce naše sní:
Věčného míru svaté požehnání
po tolika dnech stálých válčení,
zázračné žně všech nekonečných zrání
na lánech kosmického osení,
po dlouhém ladění všech nástrojů a hlasů
velebné Symphonie rajské zavznění –
po kletbě rození všech věcí odpoutání
v Svobodné Duše slavném zrození:
Tak každé bolesti i práci v posled smyslu dání
ve vyšším Bytí sebeurčení –
tak srdcí všech konečné zradování
v nezrušitelném Spojení!
Oh, Lásko – Země tolik od nás sněná,
zjev se nám ve své pravé podobě!
Oh, Lásko – Princezno, dnes v Hmotě uvězněná,
přijď požehnané kralování Tvé!
20