EPILOG.

EPILOG.
Je život tragedie. Ať romantik toužící Věčnost, Věcnosti nedosáhne – je tragika v nezkojení. Ať omezivší se klassik na Věčnost resignuje – je tragika v resignaci. Vždyť tvary Štěstí a Lásky, v nichž končí touha a bolest, vždyť tvary Krásy a Moci, v nichž končí touha a bolest, jen co sny-obrazy žijí v mysli celého tvorstva – stvořeny dosud však nejsou. Ó velká tragiko pouti za ptákem ohnivákem, za ptákem žitého štěstí! Tragiko těch, kdož jste snili, patříce k obzoru dálek, o krásných krajinách v dáli, o žití bohatém v městech, o horách nebetyčných, o mořích nekonečných...nekonečných... Vy, jimž, tu z vysokých budov, tu se stěžnů vlající prapor; v pozdravu jarního větru přes luhy zvonící zvon; v orchestru odvážné hudbě loď odjíždějící v dáli; výbojně rachotící, vítězně hvízdající, v mračnu se tratící vlak; nad hřebeny nejvyšších budov, nad komíny továren smělé, nad stuhy černých jich kouřů vzlétnuvší k obloze balon, rod smutný pidimužů s výše své pozdravující; 132 a, konečně, v letní čas noční, kdy touha prostory sálá, tam někde v daleké dálce, tam někde v daleké výši zářící pokojné hvězdy: slibovaly a lhaly, lhouce vám slibovaly krásnější, vysněný svět....svět... Vy, jichž kdy v životě dotk’ se, jak ruka krásná a krutá, vzdálených osudů vítr – slavný a svobodny hlas, by zase odhučel v dálku, vzbudiv jen stesk a jen žízeň! Hlaholně znící zvěst o slávě básníků velkých; dvorní kol jedoucí vlaky krátce jen stavící vždy. Čekané tisíci hlav, zdravené tisíců bouří, a, s tajemstvím přísné své slávy, komet jak tajemný zjev, navždy zas mizící v dáli; umělců věnci a květy radostně zdobená kupé, pestrými barvami stuh se světelným písma jich zlatem do dáli „život!“ a „změna!“ vlající, volající; v kraj váš snad zavítavší z dalekých, neznámých zemí podivná opojná žena: vonící takovou vůní, mluvící pohledy, slovy, jakých se nezapomíná! Ve viděních bdělého snění, v nesouvislých snech nočních, zákony pozemské tíhy, principy příčinnosti neovládaný: Svět Jiný vás okouzloval, své před Vámi rozkládal barvy, hudbu svou vyluzoval, k sobě vás osudně vábě, pohádky vypravoval... Ó, jak se zklamali v žití i ti z vás, jimž bylo dáno daleký uvidět svět, bohatý prožíti věk! 133 Ničeho, ničeho z toho, co lhaly dálky a výševýše, pouti váš nedal vám cíl! Týž všude bezbarvý prostor, na moři tytéž vždy vlny, prach na věcech, na tvářích vrásky, a smutek a touha jen v očích. Ohnivák chycený rukou – chocholouš už jenom šedý. Týž zákon tíže hmoty, týž zákon únavy smyslů, týž zákon zklamání duše, jež jinak vše vysnít si umí, a tytéž nad vámi znovu, vždy výší svou klamající, dálkou svou šálící znovu tytéž jen obzory nové, tak jako tolikrát už a tolikrát marně dříve opět vás dál vždy a výš clonou svou lákající... Ó veliká tragiko pouti za ptákem Ohnivákem, za ptákem žitého štěstí! Ó velká tragiko touhy spojit se tělem i duší, tragiko přátelství, lásky! Tragiko vaše, ó muži, po Ženě toužící žhavě, napřed vždy věčnější štěstím svoje si objetí snící: Marně jste, poznavše ženu, a byť i v tolika ženách, hledali Ženu svých snů! Tragiko vaše, ó ženy, po Muži toužící žhavě, napřed vždy věčnější štěstím svoje si objetí snící: Marně jste, poznavše muže, a byť i v kolika mužích, hledaly Muže svých snů! 134 Zda byla to, zklamaný muži, žena, jež žila kdys dávno, snad silná, smyslná Fryna s mocnými kyčly a stehny, s šťávami prosáklým lůnem, s hrdlem, jež v rozkoši chroptí, žena, jež slastí se svíjí, v rozkoši křečech až kňučí? Nebo snad Salome vilná, prut ohebný, perversně mlsná, s drobnými, ostrými zoubky kousavě líbající, chlípící přesládlou krví na tenkých, špičatých prstech, zároveň žhavá a chladná, zároveň ssavá a zrádná, záhadně krutá a sladká, rozmarná nekonečně? Nebo snad některá svatá, milující tak srdcem, tak vnitřně čistě a vroucně, že láskou svou objala Boha? Nebo snad v symbolech mlžných samotná Matka Boží, na zemi projevený výraz to Ženského Božství: duchově štíhlé, křehoučké tělo, ruce jak ledové květy, veliké hnědé oko v líci jak čajová růže; bouř zlobných neb nečistých vášní v srdci v ráz utišující, pohledem čistým a jasným pokojně odzbrojující, sesterským dotykem ruky, duchovým pocelem zraku bez styku hrubého s tělem blaženě ukojující, zrození Člověka z Ducha, ne z lůna, tak přislibující; i z dálky vzpomínkou věčnou – Beatrix, Marketka zralá – k velkému života dílu mohutně inspirující, i z dálky, jak s oblastí hvězdných, nade svým chráněncem bdící, jej tajemně vedoucí k Výši, od zla jej ochraňující, vždy sféry světlejší, vyšší před jeho vnitřním zrakem 135 tajemně otvírající, tak ve všem a vždy, bytost andělsky svatá: očisťující a povznášející. Zda byl to, zklamaná ženo. Kanibal anebo Caesar, neb jiný hrdina mocný, o kterém dějiny mluví, s hlasem jak polnice vřeskná, když v boji k vítězství žene, a sugescí vůle a slávy ovládá tisíce mužů? Či veliký vůdce lidu, politik-organisátor, muž vůle železně kruté, drtící osudy v rukou, přes mrtvol hekatomby ke svému spějící cíli? Nebo snad tvořící vědec, myšlenkou vládnoucí hmotě, pod jehož pohledem pevným pracuje tisíce strojů, a jemuž, třebas i mruče, Kaliban netečný slouží? Či velký umělec-genij, s čelem a zrakem jak slunce, s pohledem, signálem k žití, jež objímá tisíce žití, s lokty,lokty jak hranice žhavá, s dílem, kde lidství všech typů touží a trpí, a přes to až k božství vyrůstá vůlí? Či dokonce snad sám Satan, On, nejvýše hrozný a smutný neschopný na věky láskylásky, a proto nejvíce hrdý, k nejvyšší negaci žití na věky odsouzenýodsouzený, a proto nejvíce vzpurný, nejvíce tragicky velký, tak nejvyšší obdivu vášeň, nejvyšší soucitu lásku v hlubinách velkého srdce, jak na vzdory, rozněcující? Či, zklamaná Magdaleno, spíš Kristus, velký syn Boží, tišící láskou svých zraků a čistotou moudré své vůle v přírodě vichřice bouří, jak v duši vichřice vášní; 136 Běsy ze zmatených duší slovem svým vymítající, nemocné uzdravující, od hříchu očišťující, všem slepcům od narození zrak pro pravdu otvírající, zchromlé a malomocné hlasem svým povzbuzující, ba samy zdánlivě mrtvé, pro život nový a lepší, prostou a kladnou svou pravdou křísící, posvěcující; žíznící po vyšší pravdě věčností napájející, tak všude a ve všem Syn Boží, magicky světlý a kladný: života tajemný chléb láskou svou rozmnožující? Ó kletbo prostoru, času! Jaká to útěcha smutná, že kdysi snad takoví byli, že takoví jednou snad budou, mužové, ženy – však nejsou! Nebo snad, kdesi že žijí, neznámí, nepoznatelní pro dálku prostorů chladných! Snad že je oceán dělí, snad celý kosmický prostor, tam že na kterési hvězdě po svém zde protějšku touží, v dálku šlou pohled svůj vroucí, majáku světelné rámě, který však v prostorách širých pro zimu úžasnou mrzne, který však nesmírnou dálkou daleko od cíle hasne! Ó veliká tragiko touhy spojit se tělem i duší, tragiko přátelství, lásky! A největší tragiko těch, kdož chtěli jste žíznivou duší zmocnit se věčnosti, nitra! 137 Kdo chtěli jste druhého bytost bez změny do sebe vzíti, nitro své bytosti vlastní líp, po druhé vystaviti – ó největší tragiko lidství, tragiko touhy po největší moci! Opíjí krása květu, opíjí krása ženy, opíjí krása obrazu, opíjí krása písně – jak zmocnit se tvaru a barvy, jak zmocnit se zvuku a vůně, v sebe je proměnit, zvěčnit – při tom jich nezničit čaru? Jak nitro bytosti druhých bez změny do sebe vzíti? Ó tragiko milenců krásna! Zvedá se, hýbá a žije v tvořících plamenném nitru změť ohromná nadlidských čar, celý svět šílených postav: Svět symbolů celého nebe s vytržením všech stupňů, pějící soustava škál linií, tváří a těl, postojů, posunků, gest! Svět symbolů celého pekla s utrpením všech stupňů, křičící soustava škál linií, tváří a těl, konvulsí, šklebů a gest! Celý svět heroů touhy, celý svět herou vůle, nesoucích na bedrách svět, k Nebesům stavících věž; titanů hrozících Nebi očima nenávistnýma v skřípotu drcených zubů, s rukama s motouzy žil. Životy celých měst za slavností revolucí, s výrazy tváří a gest typů těch nejrůznějších, jak různých povah, tak věku v rozličných situacích. 138 Září a chvěje se, sní v tvořících horoucím nitru: Směs barev nejrozličnějších, poklady nezemských třpytů, inkarnát andělů, ďáblů, rostlin a zvířat a lidí, světlo všech oblastí ráje, ohně všech mučíren pekla, barvy všech pozemských krajů, horstev, údolí, moří za všech dob denních i ročních, škály všech svitů a stínů v počasech nejrozličnějších. Třpyt v očích pozemské lásky, všech jejích druhů a stupňů, barvy, z nichž měkce plá něha, barvy, z nichž ohněm žhne síla, barvy, v nichž žaluje smutek, i ty, v nichž radosti pějí. Hlaholí, pěje a hraje v tvořících vzníceném nitru: Slap melodií všech výší, všech druhů, všech harmonií, stříbrné souzvuky znící oblastmi celého ráje, vždy vyšší, vždy stříbrnější, víc štěstím se zalykající, nejvyšší tremola houslí, nejvyšší toužení fléten, blažené intervally, kde extase vyrůstá v závrať, co výraz radosti duší všech stupňů, a výšky, a druhů, co hudba duší všech stupňů na žebříku dokonalosti; úžasné úzkosti skřeky, bizzarní basy všech děsů, třesoucí klenbami pekla, všech jeho mučíren pustých, hrozivá ztišení v pausách, kde mukám dochází výraz. Báječná symfonie, za níž se tvořily světy, zvuky všech bouří, jež zněly v pravěku na naší zemi. Zvuk, jakým vychází slunce, píseň, jíž v sklonu se loučí, 139 stříbrná melodie, jíž s výší k nám hovoří hvězdy. Vysoká, žalobná píseň všech druhů pozemské lásky, chropot všech nenávistí, tremola úzkostí všech! Ples nadšení tvořícího, ston v nicotu padajícího, checht strašně skřípavý toho, jenž nejvíc nenávidí, vzlyk nejvíce milujícího! Ó, kde jsi poddajná hlíno, stačící sochařů visím? Kde barvy těch svitů a stínů, stačící malířů snům? Kde jste, ó nástroje vzácné, stačící výškám a hloubkám, stačící stupnici barev, jež v horoucím, zmučeném nitru velikých básníků zvuku svítí a zpívá a zní? Vše, čeho chápe se duše, by z těla stvořila duši, životem skutečnosti prosvítající Věčnost – vše, co se chvěje v ní, hoří – hasne a odchází s ní! Motýla bez křídel jen v sítě svých výrazů chytá, parodie svých snů z tvarů, jež stvořila, vnímá, vidin svých karikatury vynáší na světlo dne, nitrné hudby své paskvil výsměšnou ozvěnu slyší; je ruka slabá, čas krátký – a na věky nelze přec žíti! – a kdyby i věčný byl jedincův život: Lze všechno kdy vysloviti? Ó veliká tragiko tvůrců! Ó nejvyšší tragiko těch, kdo chtěli jste žíznivou duší zmocnit se věčnosti, nitra! 140 Je život tragedie. Ať romantik toužící Věčnost, Věčnosti nedosáhne – je tragika v nezkojení. Ať omezivší se klassik na Věčnost resignuje – je tragika v resignaci. Čím srdce vznešenější, tím vetší láska a touha – čím větší láska a touha – tím také bolest vždy vetší. Vždyť tvary Štěstí a Lásky, kde končí bolest a touha, vždyť tvary Krásy a Moci, kde končí bolest a touha, jen co sny-obrazy žijí v mysli celého tvorstva – stvořeny dosud však nejsou. Stvořeny dosud nejsou! A přec jak sny-obrazy žijí v mysli celého tvorstva! Odkud ten tajemný dar: Toužit a Sen svůj v duchu svém splněný zříti? Ta láska k širému moři, ten stesk po vzdálených hvězdách, po dálkách, po výších touha, ke kráse tajemná láska, tvořících básníků sen? Kouzlo, jímž hudba nás jímá a kamsi v neznámo nese, v kraje mocnější lásky, v Kythery čarovnou říš? Báje, jež tvořily věky, věnem děd předával vnuku, jak poklad v tajemné skřínce, k níž klíč přec zůstává ukryt z tajemné prozřetelnosti prvého zasvěceného? 141 Žije kdes v daleké zemi Princezna jediná, krásná, zakletá, hlídaná drakem – s Ní celá zakleta říše. Co rytířů padlo již v boji, v kamení zakleto trvá – jediný, poslední – vítěz, z kletby Ji osvobodí, s Ní celou říši a všechny, kdož boj svedli příliš záhy! V přečetných strázních, hle, bloudí po moři Odysseus, v své duši Ithaky sen s věrnou svou Penelopou! Ať moře nepřátelské jakkoli bouří – co na tom? Po letech bloudění přec, moudřejší, z Ilia vítěz, spatří svou kýženou vlast, obejme zkrásnělou choť! A tak i jedenkrát já, trpící člověk a básník, stěží jen elektron atomu buňky Vesmíru, Božího těla, stěží jen zlomek vteřiny z Věčnosti, kterou je Bůh – přec toužící obejmout Vesmír v jediné synthese-tvaru, přec toužící vytvořit Vesmír v jediné synthese-díle, obejmout plně a provždy, vytvořit nesmrtelný – dojdu snad v poslední chvíli, ve všech a se všemi vítěz, plného ukojení! [142] OBSAH:
Předmluva7
Prolog9 Za dětstvím12 Apostrofa Lásky17 Strom Života21 Elegie májová30 Za Matkou51 Za domovem61 Elegie podzimní77 Básník a Tajemná Siréna89 Vy krásné zahrady...98 Noční kontemplace103 Epilog132
[143] Napsal Jan z Wojkowicz, úprava Ed. Miléna, vydal nakladatel Fr. Borový v Praze, vytiskla Polygrafie v Brně 1925
[147] XVII. KNIHA ZLATOKVĚTU 1925
E: až; 2004 [149]