PROLOG.

Zikmund Winter

PROLOG.
Na houslích Věčnem trýzněného srdce budu hrát, na houslích životem zklamané duše svojí: Tu trýzeň touhy své, již nic zde neukojí, tu tragiku svých nenávratných ztrát – u svého mládí teskný podvečer: Já měkký houslista, já jemný ciseleur... Ať teskní po volnějších prostorech, ať smutkem touží v Nekonečno vplynout: Já v houslích svých uvězním její vzdech – dřív musí zaznít, než snad v aeonech Vesmíru bez břehů s mou duší navždy zhynout. Co trud mi života, co je mi věcnost touhy, když mohu tvořit – Básník-Sensitiv! Když mohu tak, a byť jen ozvuk pouhý, té krásy, přivanuté z Věčna dálných niv, svých houslí uměním si zahrát, vyslovit! Co všechny ztráty mi, co věčné roztesknění, tragická marnost snu, jenž ve Věčnu má byt – když se mi vše to v houslích v píseň změní, pláč v pramen melodické krásy, bolest v opojení, když mohu vzlyk svůj v hudbu překouzlit – tak utrpení své povýšit na Umění, 9 tak životem si Dílo vykoupit; když mohu touhy vznět, jenž skrytou sílu budí, v tisíců jiných rozpalovat hrudi. Věčnosti nápoj hrou svou dát jim pít! Tu hudbu jarních míz, jež tuchou Věčna trýzní, míjení smutek v hudbě jeseně, tu celou touhu svou, jež po Věčnosti žízní, ať lká dnes po dětství a zítra po ženě; tu celou vězním v drahých houslích svých, v jich sladkých adagech, v jich largech zdlouhavých – ty housle k prsům zvedám, ať z nich lká! Chci srdci Sensitivní Bytosti, jež trpí a snad v posled zaniká, dát, obdařený Věčna milostí, se v slzách vyplakat perlami Básníka! Toť úděl Básníkův, toť božský Věčna dar: Tu kletbu všemu tvorstvu společnou, tu světa touhu-bolest odvěčnou, nejhlubší její zdroj, nejprudší její žár, svou procítěnou hrou na melodie přelévati tvar, co formu symbolickou, věčnou, konečnou! Toť úkol Básníkův, toť jeho světu dar: Tu kletbu všemu tvorstvu společnou, 10 tu jeho touhu-bolest odvěčnou, jež zdá se znamenat jen marnost a jen zmar: svou melodickou hrou zjevovat jako mízy Věčna nutný žár pro jeho věčných jar žeň věčnou, konečnou! Tak stojím před Věčnosti soudem, já i moje hra, u mládí svého teskný podvečer: Své Věčné Touhy smutný Houslista, Tragiky svojí šťastný Ciseleur. 11