PODZIMNÍ LOUČENÍ.

Zikmund Winter

PODZIMNÍ LOUČENÍ.
Všechno pláče před podzimem... všechno pláče... V parku pláčou sochy chladné, ve vzpomínkách, ve vzpomínkách, stromy chýlí hlavy dolů, sesmutněny, opuštěny... Do daleka ptáci teskní, chladný větřík čeří křídla, ptáci křídla rozvírají, měří jimi širé nebe – I to srdce oklamané, i to srdce nechápané, před podzimem zaplakalo, zaplakalo z všeho nejvíc... Všechno pláče před podzimem... všechno pláče... Jen vy, oči milované, kterými se srdce dívá, oči moje milované – jen vy ještě nepláčete! Nepláčete, neteskníte, nechcete se poddat lásce! Podzim, snílek melancholik, teskný přítel chorých srdcí, nedopřává důvěřovat, nedopouští domilovat... ani jedno obejmutí, ani jedno políbení... A přec se už všechno loučí... Neznámá a litovaná, nechápaná, milovaná: Loučíme se možná navždy... 51 Slova se tak cize mluví, nejasně a zapíraně, ale srdce objalo by, políbilo, zaplakalo... Se srdcem se srdce loučí... Všechno pláče před podzimem, všechno pláče... 52