PROČ NEJSEM BÁSNÍKEM, JAKÝM BYCH SI BÝT PŘÁL?

Zikmund Winter

PROČ NEJSEM BÁSNÍKEM, JAKÝM BYCH SI BÝT PŘÁL?
Proč nejsem básníkem, jakým bych si být přál? Tak stále zaklet ve slov mrtvých kleci! A právě já, tak jasných visí král! Jak rád bych jenom kreslil, maloval Věčnosti snivou tvář všech zemských věcí! Vyslovit básnicky své kredo životní, svou vnitřní historii, hesla, ideje, to všechno příliš, příliš málo je, to není to, co duše nejvíc sní... Leč svět svůj vnitřní, nejvíc intimní, svůj způsob vnímání odstínů ve věcech – ten celý život toužení a něh, jak ve mně a jak v přírodě si sní – tak své a věcí všech mystické spojení: to toužím stvořit ve svých tvůrčích snech! Proč nejsem básníkem, kde bych si jím být přál? Tak provždy zaklet v chladných pojmů kleci! A právě já tak vroucích zvuků král, jenž by tak rád jen zpíval a jen hrál Věčnosti hudbu všech pozemských věcí... 118 Nežil jsem život, jaký jsem jej snil, v těch krásných krajích, v duše vytržení – oh, kdybych aspoň to vše vyslovil, v tvar, ve zvuk věčný vtělil svoje snění... To byl by vrcholný v mém smutném žití den, kdy to bych stvořil, co dnes smím jen sníti! S bolestí menší jistě hyne ten, kdo ví, že bude ve svých dětech žíti! 119