SNY – BALONY.

SNY – BALONY.
V nedělní poledne na jarním slunečnu, kdy první fialky ve světlých šatech svítí, kdy srdce milenců a dětí sní si o Věčnu – vidíte v jasných úsměvech je na slunci se chvíti? Červené, modré – světle svítící, tak šťastné, volné, lehčí nežli vzduch, tak z dálky zdravící vás celou ulicí, jako by zvěčňovaly onen městský ruch – jak jaro činily by ještě jarnějším, bohatším možnostmi, plnějším věčných tuch, krok každý spěšnějším, zvuk každý jasnějším, víc opájejícím opilý jarem sluch – jak všechny naše naděje a sny by zvaly z ulic v širý, volný vzduch: Ven z města, ven, tam někam za brány, kde darů zářících je plný jarní luh! Ó dětské balony, vy chvící v slunečnu, jak draze promlouváte k snivé duši mé! Vždyť vy jste moje snění vtělené, to nejvíc mé, to nejvíc důvěrné, 66 to hmotnému, zemskému skutečnu přes všechnu příbuznost přec nejvíc vzdálené! Tak svítící v těch jasných barvách všech, tak úsměv nejvyšší svou dětskou moudrostí, tak cele setkané z těch nejvzdušnějších něh, z těch nejslunečněji mystických radostí – tak lehké, průsvitné, jak nadpozemské nic, a přec tak slavným činící vše v jaru života – s takovou láskou vzlétající vstříc všemu, co v oblacích se šťastně třepotá! Ať na nitích chvící se v skupinách, svítíce v dálku, hrozny kouzelné, ať vzdušně vzlétnuvší, a v jarních výšinách zdravící dolů oči zdivené – vy věcí zázraku, vy světlé balony jak zcela vtělujete moje světlé sny! Ty nejvlastnější, nejtíž k vyslovení, nejhebčí jas v úsměvném ty, nad něž nic již více subtilního není, ty, jimž se stýská nejvíc po Věčnu! 67