JDE JAREM HUDBA ZÁVRATNÁ...

JDE JAREM HUDBA ZÁVRATNÁ...
Jde jarem hudba závratná, a po té srdce stůně, sen Věčna vane z daleka – ta vůně, oh, ta vůně! Dnes není možno zůstat snít nad knihou v jizbě šeré – vše, co je v knihách, chce se žít v obdobě tisíceré! Jde jarem hudba závratná, ji větry nesou z dáli, zní jako lásky píseň zlá, jak mládí všechny žaly – Že se chce všechno, všechno žít, závratné, nebezpečné – vše, o čem srdce smí jen snít – vzdálené, nekonečné... ––– Jde jarem hudba závratná, a po té srdce stůně, 62 vzduch sukně děvčat nazvedá – ta vůně, oh, ta vůně! Vše, co dnes smysly vnímají, to srdce tolik bolí – tak chtělo by se obejmout tu dívku kteroukoli – a přec by nezkojila ho: je každá tolik luzná, a každá jiná – vnada všech tak měnivá, tak různá! ––– Jde jarem hudba závratná, a po té srdce stůně, sen Věčna vane z daleka – ta vůně, oh, ta vůně! Vzduch, světlo, vůně květů všech s vůní těl dívčích splývá – van větru, ptactvo, dívky, strom – vše touží, blouzní, zpívá... Je vůní, barev, zvuků tak – vše nelze, nelze žíti – a tak i dnes nám souzeno, víc než kdy jindy souzeno jen toužiti, jen sníti! 63