JDE JAREM HUDBA ZÁVRATNÁ...
Jde jarem hudba závratná,
a po té srdce stůně,
sen Věčna vane z daleka –
ta vůně, oh, ta vůně!
Dnes není možno zůstat snít
nad knihou v jizbě šeré –
vše, co je v knihách, chce se žít
v obdobě tisíceré!
Jde jarem hudba závratná,
ji větry nesou z dáli,
zní jako lásky píseň zlá,
jak mládí všechny žaly –
Že se chce všechno, všechno žít,
závratné, nebezpečné –
vše, o čem srdce smí jen snít –
vzdálené, nekonečné...
–––
Jde jarem hudba závratná,
a po té srdce stůně,
62
vzduch sukně děvčat nazvedá –
ta vůně, oh, ta vůně!
Vše, co dnes smysly vnímají,
to srdce tolik bolí –
tak chtělo by se obejmout
tu dívku kteroukoli –
a přec by nezkojila ho:
je každá tolik luzná,
a každá jiná – vnada všech
tak měnivá, tak různá!
–––
Jde jarem hudba závratná,
a po té srdce stůně,
sen Věčna vane z daleka –
ta vůně, oh, ta vůně!
Vzduch, světlo, vůně květů všech
s vůní těl dívčích splývá –
van větru, ptactvo, dívky, strom –
vše touží, blouzní, zpívá...
Je vůní, barev, zvuků tak –
vše nelze, nelze žíti –
a tak i dnes nám souzeno,
víc než kdy jindy souzeno
jen toužiti, jen sníti!
63