H. VOGELER.

H. VOGELER.
Tak jsem to také snil, tak jsem to dávno snil... Ty stromy, květiny, ty útlé dívky, světla, ta děcka čistotná v tom snivém slunečnu – ta něha třepotavá, radost bytí světlá, ta celá mladá zem’, jak by jen v pouhém snu v tom roztouženém vzduchu milostně tak zkvetla, že na všech lících, vlasech, šatech, věcech všech se obráží v úsměvném údivu –: to celé moře barevného kvítí, jež v trávě, v květináčích v oknech něžných vill, jak žití plamínky snivě a sytě svítí – tak jsem to také nějak dávno, dávno snil... Tak jsem to sníval vždy a, dítě, přál si sdělit, tak jsem to, dorostlý, přával si v dílo vtělit – ty nejjemnější kmity, nejsnivější svity, ty blaha smyslného nejsubtilnějšího city, ty tisícerých stesků něhy tisíceré – oh, šťastné dítě Věčna, snivý Vogelere! Mít ženu-princeznu, tak útlou jako sen, s ní vládnout v divné zemi, kde je vše jen jak sen, 69 a malovat: jak vstává čerstvý den, jak v snivé dopoledne žluté slunce svítí na silně vonící a dětsky snící kvítí – a když se snese modrý podvečer: jak zvláštní širý vzduch, pln dálných, dálných sfér, šumí a zpívá kolem šerých vill – co z oken žluté, snivé světlo svítí, a v stínu zahrádky tajemně vzhůru voní, tak sytě, snivě voní tisíceré kvítí. – Tak jsem to také dávno, dávno snil... Malovat duše své nejpůvodnější sen, své lásky k duši věcí nejdůvěrnější sen, se všemi odstíny tak, v něze tisíceré – oh, Králi v říši snění, šťastný Vogelere! 70