Tak jsem to také snil, tak jsem to dávno snil...
Ty stromy, květiny, ty útlé dívky, světla,
ta děcka čistotná v tom snivém slunečnu –
ta něha třepotavá, radost bytí světlá,
ta celá mladá zem’, jak by jen v pouhém snu
v tom roztouženém vzduchu milostně tak zkvetla,
že na všech lících, vlasech, šatech, věcech všech
se obráží v úsměvném údivu –:
to celé moře barevného kvítí,
jež v trávě, v květináčích v oknech něžných vill,
jak žití plamínky snivě a sytě svítí –
tak jsem to také nějak dávno, dávno snil...
Tak jsem to sníval vždy a, dítě, přál si sdělit,
tak jsem to, dorostlý, přával si v dílo vtělit –
ty nejjemnější kmity, nejsnivější svity,
ty blaha smyslného nejsubtilnějšího city,
ty tisícerých stesků něhy tisíceré –
oh, šťastné dítě Věčna, snivý Vogelere!
Mít ženu-princeznu, tak útlou jako sen,
s ní vládnout v divné zemi, kde je vše jen jak sen,
a malovat: jak vstává čerstvý den,
jak v snivé dopoledne žluté slunce svítí
na silně vonící a dětsky snící kvítí –
a když se snese modrý podvečer:
jak zvláštní širý vzduch, pln dálných, dálných sfér,
šumí a zpívá kolem šerých vill –
co z oken žluté, snivé světlo svítí,
a v stínu zahrádky tajemně vzhůru voní,
tak sytě, snivě voní tisíceré kvítí. –
Tak jsem to také dávno, dávno snil...
Malovat duše své nejpůvodnější sen,
své lásky k duši věcí nejdůvěrnější sen,
se všemi odstíny tak, v něze tisíceré –
oh, Králi v říši snění, šťastný Vogelere!