Mně zdálo se:
Já vyšel ven,
tak něžný a tak dětinný – –
Smály se na mě keř i strom,
smály se na mě květiny...
Byl nějak první jarní den...
Slunce jak úsměv svítilo,
obloha modrá jako sen – –
vzduch voněl dálně – – bylo mdlo...
Děti si hrály na stezkách,
a já je měl tak něžně rád –
bylo mi, jak bych sám byl z nich –
já chtěl se vzdát jim, s nimi hrát – – –
Zvuk hudby, jíž jsem neviděl,
odněkud zněl, jak mladý žal.
jak touhy ples, jak vděčnost, stesk –
kams v dálnou dálku k lásce zval – – –
A já jsem dále, dále šel,
tak něžný a tak dětinný,
že vše, na co jsem pohleděl,
bych hladit byl a líbat chtěl,
stromové listy, květiny.
Tu před sebou jsem náhle zřel
palouk tak jarně zelený –
tak snivě se zde v slunci chvěl,
tak stříbrně se rosou stkvěl,
tak trávami vlál v dálné sny –
A prostřed něho – bože můj –
jaký to čarodivný zjev!
Až k hlavě stoupla všechna krev:
Tam štíhlý přelud dívky stál.
Takový světlý klobouk, šat,
zkrásnělé tělo, tak, ach tak –
pas zlatý, řasy, gesto, ret,
zrak, v němž sám anděl lásky spal –
já v žití nikdy nespatřil
ten neuvidím vícekrát! – – –
Jak kdyby vše, co v řadě let
jsem o Ženě v své duši snil,
mně sen v té dívky přeludu
zde vykouzlil – –
Oh, jak mi bylo! Světlo, vzduch,
teď jak by ještě jasnější –
té hudby roztoužený zvuk,
teď jak by ještě hlasnější –
to celé jaro mocných tuch,
vše jak by doprovod a rám
k Jejímu zjevu, jenž tu stál,
vztýčený, sám –
co vzduch a hudba vlály v dál...
Radostí, něhou, vděčností,
můj ret se zachvěl – cítil jsem,
nijakou náhlou lítostí,
že v předu v hrudi, pod krkem
jsem sevřen – nějaká
vlna tak strašně sladká, zlá
mně stále výš a stále výš
z prsou až k hrdlu stoupala –
bolestná, slastná, strašná tíž
mé celé tělo svírala...
až náhle tryskla do očí – – – –
Já zaplakal... Oh, myslil jsem,
v tu chvíli mocnou, nadšenou, tak nadšenou a bolestnou,
že srdce mé se rozskočí!
Že pojmu v sebe celou zem
i dálky – a nevidě nic,
že oním vnitřním rozpětím
vyzvednu svět či zmizím v něm –
že vyletím, že vyletím – – – – –
Tu vzbudil jsem se: Byl to sen...
Neutaženou roletou
v světnici ještě setmělou
z venku, co život, proudil den...
A já si zasnil, nemocen,
že po tomto dnu nová noc,
a po té noci nový den –
a zase noc a zase den
tak vystřídají vládu svou – –
že plynou dny, že uplynou,
že celá léta uplynou – – – – –
a já jen stále nemocen,
uprostřed těch svých čtyřech stěn
tak mimo život, mimo svět,
kde tolikerý září květ,
kde tolik krásných kvete žen –
pro jiné jen, pro jiné jen...