KRÁLOVNA.

KRÁLOVNA.
Má duše zpitá slunce vyzlacením, v jaru a touze jen se potácí – vše vzduchem bez břehu dnes zmírá samým sněním, kde zlacení se chvějí medáci... Vyhřátou v slunci chtěl bych stonat vůní, v těch teplých vůních chtěl bych mřít co vzdech – chtěl květinou bych být, v níž všechny touhy stůní, jíž život míjí v samých krásných snech! ––– Jsou trubci bzučící dnes první láskou zpití, má každý v duši stesk a nedosněný sen – jich křídla na slunci se slzným zlatem svítí – Oh, jaký velký den, jak slavný, zlatý den! Dnes budou poprve a naposledy žíti, až Zlatá Královna se vznese z úlu ven! Oh chtěli by den celý zlatě sníti o tílku zlatém, štíhlém, tílku Královen! ––– 31 Královna vylétá tak roztřpytěně zlatá, tak štíhle vytáhlá, tak skvostné kroužená – oh jak se nese – plavně – křídla rozepiatá – To blaho závratné! Ta trýzeň blažená – – –! Je jaro věčnou mukou tím zlatým rozesněním, je věčnou rozkoší tím zlatým zpitím svým – je bezkonečnou láskou tím věčným rozteskněním, tím věčným voláním za něčím vzdáleným! ––– Královno duše mé, Ty, do zlatova sněná, proč, trubec zmámený, Tě nesmím míti dnes –? Jsi štíhle vytáhlá, jsi skvostně vykroužená – – a mně se plakat chce a plesat do nebes...! Je jaro věčnou touhou, je věčnou melodií, je láskou oddanou, zlatnoucí ve zraku – je nedosněným snem, jenž chorým štěstím zpíjí, je zlatým blouzněním na křídlech medáků... 32