LAMARTINE.

Zikmund Winter

LAMARTINE. (Dojem z „Meditací“.)
Jsem jako astry květ za jasné za jeseně, při větrech smutných už, při teplém slunce svitu, kdy vše se usmívá tak teskně, zamyšleně – kdy je tak dřímavě, tak sladce snu i citu... Miluji smutek svůj, jej hladím vzpomínkami, s chorobnou zálibou své teskné dumy snuji, nálady zbožnými provlékám myšlenkami, andělskou něhou snů svůj život destilluji. A jsem tak blažený, tak klidný ve svém smutku, jak anděl kamenný nad hrobem v usmívání; má sladká prázdna snů jsou krásnějšími skutků, má duše v rozkoši se nad jich krásu sklání... Na Boha hříšný moc, moc čistý na člověka, andělu podoben, jejž poranil cit lidský: pro velké myšlenky jsem našel slova měkká a sladké umění: Být v smutku harmonický. 80