V ROZTOUŽENÍ.
Tak s láskou roztouženě bolnou si zatesknila duše má –
blouznivě otevřela okno do modravého večera...
Tam venku prostor celý zářil, a vzduch tak voněl, dálně vál –
tak nekonečně hlásal blaho, tak nekonečný hlásal žal...!
Víc oči moje udivené už ani zářit nemohly –
rozpiatá náruč, hlava těžká, a něhou celý omdlelý...
Když nádherou té hvězdné noci jsem nejvíc svoje srdce zpil,
uchvácen citem nekonečným, já k němu takto promluvil:
„Jak bylo by to krásné, srdce, dnes touhou moci sešílet!
Až k hvězdám vzletět, v chladný vesmír, proletět celý širý svět!
A drahou planet bludně štváni,
ta nejkrásnější zbožňování šepotat třebas do skonání –
víc nevrátit se z pouti zpět!“
110