V srdci je slavno. Hlahol v snivé dálce a praporů jak vlání plápolavé...
Vzduch slunný, širý, plný zářných snění,
vysokých snění, jak by mocná křídla,
šumná a slavná rozvlnila vzduch
od zmámeného srdce v pohádkovou dáli
s obzory těmi za jarními luhy!
Co stalo se to? V jakém světě jiném
se probudili to, zakleti v štěstí?
Jaká to struna se to rozvlnila
v jich srdci zmateném, a zavzněla, a zvoní
do toho volného, tak májového, kraje
se zahradami s rozkvetlými stromy,
bílými dvorci, háji, zelenými luhy?
Jaký to vítr vanoucí sem z dáli,
neznámo odkud a neznámo od kdy
bouřlivě zdravící je, letí vstříc jich srdci,
jež vstříc zas větru buší v hlaholu a vlání?
Je útlý, světlý, něžný tak a dobrý
v tom vzduchu závratném s širými luhy kolem,
co břízy stříbrné pod modrým blankytem
s budkami špačků milostně se chvějí
májovým větrem prvně celovány!
Je krásná, útlá, světlá tak a dobrá
s bohatým věnečkem svých jemných zlatých vlasů,
s tou obnaženou svojí světlou šíjí,
s tím velkokvětým volným, světlým šatem; –
v tom jasném světle májového dne,
jenž oči zlatí, líce bledšími,
hlas zvonivějším, ruku teplejší
a vlas, i tělo celé, vonnějšími činí!
Tak, ani nevědouce, sedí stuleni
na lávce spolu prostřed máje všeho,
nebes i země, výšek, dálek, vzduchu:
Ve vytržení, rozechvěni, šťastni, skloněny hlavy,
zírajíce v dálku...
To jak by za nimi na harfu ženská bytost
hrála a hrála píseň srdce jejich,
celého kraje píseň, věčnou píseň máje.
A z hudby té, a z všeho dění kolem,
a v nich, a nad nimi do nadoblačné výše,
tak široce, jak nebe to a luhy,
tak tajemně, jak obzory ty v dáli,
tak toužně vábně, jak ty stromy v květu,
tak ve vlnění slavném, jak ten jarní vítr,
jak by to volalo a znělo, zpívalo v dál a dál,
v poznání moci divuplné:
Láska!