Nad vlastí tesknící kdes vysoko jsem snil
o světlé hodině, jež čeká za horami,
a hypnotisován můj zrak se okouzlil
tou sladkou vidinou nad pozemskými tmami.
Lesk jarní slavnosti a květů příval dlouhý
šly světem pokojným, kde člověk pracoval,
snil, s myšlenkou se rval, měl vášně, smutky, touhy,
však svoboden byl vždy a na své půdě stál.
Nikdo ho nemámil a nesliboval mu,
nikdo ho neškrtil a nezabíjel zvolna,
mír cudné moudrosti mu oteplil i tmu:
byl člověk svoboden a země byla volná.
Tu světlou vidinu jsem všemi smysly vpíjel
a síla proudila v mé tělo uvadlé...
Tu náhle shaslo vše, tam dole pláč se svíjel,
a ve tmě vedle mě se chechtal kdosi zle.
Cos hrubě vzpupného v tom smíchu zvučelo,
a jeho cizí řeč, ta zněla násilnicky,
že teplý růměnec mi stoupal na čelo,
když se mně drze ptal, co značí pláč ten lidský.
Tam pro svou chudobu je člověk na kříž vbíjen –
do temna zíraje jsem zasmušile děl.
– Nu, ovšem, – zasyčel jak vítr v šerý říjen, –
však ještě něco snad jsi v pláči uslyšel! –
Tam pro svou myšlenku je člověk na smrt štván,
já šeptal, on se smál: – Máš pravdu! A nic více? –
Dál do tmy naslouchám a vidím český lán
a náhle chvěji se, mně žár se žene v líce:
– Pro věrné češství své ran snáší na tisíce! –