PROLOG
Nad vlastí tesknící kdes vysoko jsem snil
o světlé hodině, jež čeká za horami,
a hypnotisován můj zrak se okouzlil
tou sladkou vidinou nad pozemskými tmami.
Lesk jarní slavnosti a květů příval dlouhý
šly světem pokojným, kde člověk pracoval,
snil, s myšlenkou se rval, měl vášně, smutky, touhy,
však svoboden byl vždy a na své půdě stál.
Nikdo ho nemámil a nesliboval mu,
nikdo ho neškrtil a nezabíjel zvolna,
mír cudné moudrosti mu oteplil i tmu:
byl člověk svoboden a země byla volná.
Tu světlou vidinu jsem všemi smysly vpíjel
a síla proudila v mé tělo uvadlé...
Tu náhle shaslo vše, tam dole pláč se svíjel,
a ve tmě vedle mněmě se chechtal kdosi zle.
Cos hrubě vzpupného v tom smíchu zvučelo,
a jeho cizí řeč, ta zněla násilnicky,
že teplý růměnec mi stoupal na čelo,
když se mně drze ptal, co značí pláč ten lidský.
7
Tam pro svou chudobu je člověk na kříž vbíjen –
do temna zíraje jsem zasmušile děl.
– Nu, ovšem, – zasyčel jak vítr v šerý říjen, –
však ještě něco snad jsi v pláči uslyšel! –
Tam pro svou myšlenku je člověk na smrt štván,
já šeptal, on se smál: – Máš pravdu! A nic více? –
Dál do tmy naslouchám a vidím český lán
a náhle chvěji se, mně žár se žene v líce:
– Pro věrné češství své ran snáší na tisíce! –
8