ŠTĚSTÍ ŽIVOTA
Františku Gellnerovi
Největší radost najít ve velikém zápasu doby a přáti každému, by radost si kdekoli našel, jen kráčet nechce-li přes úmyslné hroby a není-li dost zlý, by cizí plaménky zhášel; být čist a státi pevně v dávno juž shnilém státě a nebáti se, že spadne, co spadnouti musí, vše milovati, co život okrašluje zlatě, vše nenávidět, co ho udupává a dusí; nedbati hněvu tribunků a zloby překupníků, před knězem a vladařem býti připraven k ráně, a dokud se slunce nad námi usmívá po svém zvyku, neprodat otrokářům svědomí, srdce, dlaně; rci, pesimistický příteli, zda tohle netřeba žíti, sílu i v mukách hledati, by se to hlouběji žilo uprostřed bouře, kdy staré pyramidy se řítí a divoké nadšení do černých prsou se vlilo. 11

PROLOG
Nad vlastí tesknící kdes vysoko jsem snil o světlé hodině, jež čeká za horami, a hypnotizován můj zrak se okouzlil tou sladkou vidinou nad pozemskými tmami. Lesk jarní slavnosti a květů příval dlouhý šly světem pokojným, kde člověk pracoval, snil, s myšlenkou se rval, měl vášně, smutky, touhy, však svoboden byl vždy a na své půdě stál. Nikdo ho nemámil a nesliboval mu, nikdo ho neškrtil a nezabíjel zvolna, mír cudné moudrosti mu oteplil i tmu: byl člověk svoboden a země byla volná. Tu světlou vidinu jsem všemi smysly vpíjel a síla proudila v mé tělo uvadlé... Tu náhle zhaslo vše, tam dole pláč se svíjel, a ve tmě vedle mě se chechtal kdosi zle. Cos hrubě zpupného v tom smíchu zvučelo, a jeho cizí řeč, ta zněla násilnicky, že teplý růměnec mi stoupal na čelo, když se mě drze ptal, co značí pláč ten lidský. Tam pro svou chudobu je člověk na kříž vbíjen, – do temna zíraje jsem zasmušile děl. – Nu ovšem, – zasyčel jak vítr v šerý říjen, – však ještě něco snad jsi v pláči uslyšel! – 91 Tam pro svou myšlenku je člověk na smrt štván, – já šeptal, on se smál: – Máš pravdu! A nic více? – Dál do tmy naslouchám a vidím český lán a náhle chvěji se, mně žár se žene v líce: – Pro věrné češství své ran snáší na tisíce! – 92

I

Politická píseň ošklivá je píseň, Politická píseň ošklivá je píseň,
ale ošklivější stokrát politika, která jako slizká, zelenavá plíseň do masa a kostí podloudně nám vniká. Od zelených stolků, z ministerských síní, ze shrbených fraků podloudně se plíží, rozkládá nám krev a mrzáky z nás činí ve městech i na vsích, na statku i v chýži. Jako sirup má být úsměv naší tváře, z vosku čiperného naše energie, aby panský lokaj milostivě záře mohl poplácati sehnuté nám šíje. Šíje poplácati, pánu vyříditi, že jsme dnes už zcela slušnou společností, že se dokonce nám může předhoditi pár těch vedle zbylých, ohlodaných kostí... Politická píseň ošklivá je píseň, ale někdy na rty slétne náhle sama, když tě k zadušení teskná škrtí tíseň a vše zdá se navždy mizet pod rukama... 93

II

Jsme jako stádo někdy, nevím čeho, Jsme jako stádo někdy, nevím čeho,
jen to vím, že nás opatrně pěstí pro maso, tuk či vlnu; ode všeho snad potřebují trochu k svému štěstí. Tak opatrně drží nás, že kdosi již liboval si, jak jsme nasyceni. Nu, to je pravda: nechodíme bosi a o pár drobtů nikdy nouze není. Na svobodu se zapomnělo rádo, řeč patetická pro útěchu teče... Jsme zkrátka vzorné, bohabojné stádo a rentuje se každá o nás péče. Psů smečka dobrácká nás hlídá věrně. Když nízko žlab, je dobrá také služba, tvor pozitivní nezří pak nic černě a sloužit, sloužit stálá jeho tužba. Psů smečka běhá, před hloupostí chrání a vlky nenasytné z cesty plaší... Tu zejména jsme dobře obstaráni: Ti psi jsou z nás a krev jsou krve naší. 94

III

Jak ozvěna v skalách zasněných Jak ozvěna v skalách zasněných
cos v bytosti naší dříme. A je to více než pohádka, co za sebou v dáli zříme. Starého nadšení vroucí proud, žel, v srdci skrytý až na dně. Kontinuita sil velebných, žel, udupávaná zrádně. Snad bychom chtěli se opět vzdát krásným a dobrým svým pudům, zkrušenou hrdost svou pobodnout, rozmachu dopřáti údům, silou a mládím si zahýřit a bez všech cavyků ránu oplatit ranou, jež zabíjí za urážku, drzost, hanu. Snad bychom chtěli... A jisto je, že bychom mohli a měli. Jen odvahou vzroste síla v nás a jiskra ve plamen skvělý. Však sotvaže hne se svědomí a my se rozpomínáme, krev vznícenou, oheň ve zraku a ruku zdviženou máme, pár frází rozšafných postačí ukrotit hněvy a blesky: vůdcové zastrčí odměnu, a národ chce býti hezký. 95

IV

Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj
do uniformy se zapíná. K čemu jsou na světě sliby a fráze, výměna názorů u vína. Vzkřikne kdos bolestně: Berou nám děti! Mrazivé ticho hlas uškrtí. Tiši a neodporujíce zlému necháme uštvat se do smrti. Zaúpí žena. Jí odvedli muže, protože myslit se odvážil. Čtrnáct dní v novinách píše se, tiskne. Protesty zbyly. A mrtvý zbyl. Políček nový nás na tváři pálí. Chapadla zpupná se vzpínají. Tábory hučí... V livreje staré noví se ženou zas lokaji. – Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj do uniformy se zapíná. U řeky zelené směje se drze frivolní nevěstka Berlína. 96

V

Naše barva červená a bílá, Naše barva červená a bílá,
napřed červená však a pak bílá, napřed vzpoura krve potupené, požár češství, jež se k cíli žene, bouřný síly vzrůst – a potom síla klidná, cudná, jistá zdarem díla – – Naše barva červená a bílá... Barva. Nic víc. Jarní chybí síla, jaro u nás cítí jenom v říji s hlavou skleslou, se sehnutou šíjí čeští lidé, pozitivní lidé. Sláva diplomatům! Zdráv buď, klide! I ta barva již cos vybledlého. Kocovina z počínání všeho. Krev je mdlá a čest je pokálena, na prodej s ní chodí jako žena, ne však z bídy – z přesvědčení, klidni, k Římu dnes a zítra zase k Vídni. 97

VI

Silná vůně táhla vzduchem, Silná vůně táhla vzduchem,
v městech atmosféra žhnula, nepochopitelným vzruchem srdce mladá zaplanula, rudý reflex padl v stín; věčný sen se zdál být skutkem, navždy zhroucen prestol sešlý..! V městě českém, starém, prudkém rebelanti dva se sešli, Havlíček a Bakunin. Člověk český člověk hodný, duše prostná, měkká, bílá, které dáno, by v čas vhodný svému lidu zazářila, svítila po celý věk; konstituční, míru lačný, s vírou v zákon, v mrav a řády, a jen trochu uštěpačný před Římem a před úřady, dobrákem byl Havlíček. Člověk ruský, ten byl jiný. Vášnivě se vrhající ze zločinů ve zločiny Evropou šel s ohněm v líci, plný nebezpečných vin; hlásal revoluci mstivou, nesmyslné ideály, plamenem byl, vzpourou živou – ale vlády se ho bály: zločincem byl Bakunin. 98 Střetli se... A přešla léta. Český člověk, duše bílá, byl si věren: zloba kletá pomalu ho popravila, nedožil svůj mužný věk. Odvezli ho do Brixenu jménem zákona a krále. Zabilo to jeho ženu, dceru možná... A tak dále. Zákony ctil Havlíček. Zato Rus šel dále světem, plamen mocný, vůle divá, hýřil silou, zvůlí, vznětem; bouře kolem něho zpívá dlouho, dlouho do šedin. Nezkřivili mu ni vlásku; zlobu s úroky jim vrátil. Svoji ke svobodě lásku mučednictvím nezaplatil: Zločincem byl Bakunin. 99

VII

Šedesát let jsme se postili věrně, Šedesát let jsme se postili věrně,
to kvůli zlatému svému prasátku. Víra je víra. Dosavad věříme v tuhletu dojemnou starou pohádku. Víra je víra. A sliby jsou sliby. Pilíře života politického. Jen lůza má heslo: Z ručky do ručky! Je nedůstojné člověka moudrého. Pevni jsme ve víře, v zákonech, v právu. Co se nám zlého může přihodit? Na pozitivní stojíme půdě. Což nás i odtud mohou vyhodit? Šedesát let jsme se postili věrně, i dál se budeme věrně postiti. Svědomí čisté je nade vše přece. Necudně jiní se mohou sytiti. (1908)
100

VIII

Hlava je nemocná ze všeho toho. Hlava je nemocná ze všeho toho.
Z vražedných ovzduší odejdi, noho, na duchu hlodá ten zločinný stín. Posvátná místa jsou v kramářů rukou, na místech proklatých rodičky mukou vyznamenaný teď pyšní se syn. Prohráno vše je zas, tak jako vždycky. Na prsou cetku má mrzáček lidský, v kapse má diety, v uších zní dík. Fraška je u konce, šašci jdou domů; pro radost voličů hromádku hromů vymiškovaný si vymýšlí býk. Mile si oddechli v dunajském městě, lacino koupili zaťaté pěstě. Lacino? Zadarmo dostali vše. Vědí a cítí, že z rukou těch vůdců, otrlých, sytých a prodejných svůdců, mohou chtít vše a dostanou vše... Hlava je nemocná, horko je z toho. Odvrať se, zraku můj, odejdi, noho: Blázen, kdo uvěří v nový tu den! Navršme valy, byť dlaněmi svými, to mezi sebou a malomocnými, tu ať je síla, tam zbabělost jen! 101 Nevěřme nikomu na světě širém, pole svá nedejme zarůsti pýrem, před jedem chraňme svou mízu a krev! Jsme-li však ztraceni? Národ náš má-li vůdce, jichž hoden? Ať minulost spálí, lokaje vmaluje tam, kde byl lev! By ani studem již nevzplála krev. (Vánoce 1908)
102

IX

My s právy nezadatelnými My s právy nezadatelnými
a s historií, která slávou dýše, my s ministry úctyhodnými, s poselstvím ve sněmích a v radě říše – kdože děl: bychom radš doupě zmijí byli, jež, drze kopnuty, by se postavily a uštkly? Jest přece pouhý plaz jen zmije svobodu milující a slunce strání, jak volné zvíře každé pro sebe jen žije a napadena brání se, nu, brání: neb svobodu že miluje a slunce svoje, tož neutíká, když jde o ně, z boje a bije. Ale my nejsme plazi, rod jsme lidský, Římem a Vídní dobře vychovaný, vzdělaný kulturně, vzdělaný politicky a zvyklý na políčky, na kopance, rány. My nepotřebujeme jedu v zubu žádném, vždyť nesvědčí o karakteru řádném, o ctnostech. A proto k historické slávě a k nezadatelným svým právům ministry máme pracující hravě a poslance, již příkladem jsou davům. A co nám chybí ještě, to se nám již chystá: ta trocha škol, pod nohou půda jistá, Svoboda! (1909)
103

X

Naši duši holubičí, Naši duši holubičí,
humanitu hlásali, celou jednu generaci vzali nám... Byly doby procitání z opilství a kocovin, rykem frází otupený probouzel se mozek náš, do hloubky a k pravdě blíže spěchali jsme vášnivě, vzmachem ducha prožili jsme stará léta zaspaná, dvojnásob jsme náhle žili, prolezli vše s pochodní, tryskalo to u nás mocně z tisícerých pramenů; v říši dvojhlavého orla, jenž má mozek slepičí, stáli jsme tu náhle mladí s pílí, vášní, zápalem; na koruně zaprášené jediný, my, drahokam, jenž na slunci ještě zářil leskem nevypůjčeným... 104 Čím jsme se jen mohli státi v krásné chvíli zápalu s touto jednou generací, plnou šťáv a plnou míz, kdyby byl duch, jenž tak mužně bádal, boural, budoval, stejně vášnivě a mužně na nejhorší frontě stál, kdyby s dravým násilnictvím evropského pochopa právě jako s násilnictvím vesele byl zatočil, oko za oko, zub za zub, dva výpady za výpad, když se jedná o život náš, o zem, jazyk, potomstvo...! Zatím duši holubičí, humanitu hlásali, celou jednu generaci vzali nám... 105

XI

„– Rozpusťte armády, přelomte pušky, „– Rozpusťte armády, přelomte pušky,
bodáků užijte na poli; dříve či později přijde ta chvíle tak jak tak, dělejte cokoli!“ Slyším a věřím a ruce rád přidám k jarní té setbě, jež vyklíčí; sejeme stromy, jichž koruny mocné národům pro klid se vytýčí. Hluboko v srdcích těch, kdož se rvou těžce s myšlenkou, s hroudou a kladivem, pletou se věnce již pro lidský svátek po věku nadevše tesklivém. Ale den veliký nepřišel ještě, hodina dvanáctá není tu: nepřítel pokoje kuje své meče a zpupnost jeho je v zenitu. Šíleným sobectvím opilý národ cení své kovové čelisti, studená chapadla vztahuje světem za každou žena se kořistí. A my tu, bělostně kvetoucí třešeň, rostoucí pro rudé ovoce, chapadla cítíme u paty kmene, za nimi chřestí to divoce. 106 Zblízka my vidíme, hmatáme přímo, cítíme vlastním svém na těle, čí jsou to ruce, jež ochotně rdousí, oloupí soka i přítele. Víme to, cítíme: Zasetí jarní i kdyby vzklíčilo, uvadne, dokud se nevztýčí pravice dějin a s pěstí zaťatou nepadne na hlavu obludy, pouštějíc žilou šílenství zpupného násilí... Až dotud muži jen hněvem svým kojí všechna svá humánní úsilí. 107

XII

Té naděje vzíti si nedáme Té naděje vzíti si nedáme
od kulichů všelijakých, že jedenkrát ruce si podáme i přes hlavu tyranů svých. To uprostřed svobodných národů my volni – co národ, to brat! Pak do služeb velikých přerodů své síly dá každý a rád. Pod povrchem zločinných rozporů již rodí se vzpoura a soud; hrom udeří v poslední závoru, pěst přerazí poslední z pout. Té naděje vzíti si nedáme. – Než přijde však bratrství den, těch pravicí po právu zhrdáme, jichž levice škrtí nás jen. 108

XIII

Bůh, jenž dal růsti železu, Bůh, jenž dal růsti železu,
ten rabů nechtěl míti – A proto vy jen hledíte kdekoho porobiti. A proto vaše zpupná řeč zní hrozbou jen a hanou; sejete mračna zlověstná nad zemí požehnanou. Kdo seje vítr, mračna zlá, vy víte však, co sklidí –: nemáte úcty po světě, nemáte lásky lidí. A když i hladký diplomat o odvetě dnes mlčí, jsou méně trpěliví ti, kdož dravé zuby vlčí ve vlastním těle cítí již a vlastní děti brání... Pak ani železný vás bůh z té bouře nezachrání! 109

XIV

Kdybychom měli to, co vy, Kdybychom měli to, co vy,
bohatství, sílu a říši, nekovali bychom okovů a rozletěli se k výši. Přesilou ducha jsme dobyli všeho, nač můžem být hrdi; nám nikdo ruky své nepodal a všichni zůstali tvrdi. Krok za krokem vpřed jsme drali se a nemohla růsti nám křídla; za prudší rozmach krev naše byla by na dlažbě stydla. A přece jsme šli a rostli jsme, a přece jsme hlavu zdvihli, na rukou, na nohou spoutáni ke světlu jsme oddaně tíhli. Což teprv kdybychom svobodu, sílu a bohatství měli! ...A kdyby nebylo jedů v nás, jež po vás jsme podědili! 110

XV

Kdo prudká křídla má, ať letí Kdo prudká křídla má, ať letí
přes hranice a vody, tam, kde se vzpíná modré horstvo a hučí oceán: bez křídel není cesty světem do říše nové shody, a špatně žil, kdo nevyužil letu, jenž byl mu dán. Kdo statná křídla má, ať pluje nad oblaka a hory a provokuje nebes ticho svou touhou předčasnou; bez křídel není smíru s věčnem pro pozemštělé tvory, je blažen člověk, pochopí-li zpěv světů duší svou. Kdo velká křídla má, ať prchá za břehy těsné vlasti; je velký svět, však dosti malý, by dobýti se dal. Kdo umdlí, spadne, roztříští se, však výšek poznal slasti, a kdo je silen, ten se vrátí, by doma bojoval. 111 Kdo prudká křídla má, toť mládí, toť jeho vzdor a hrdost, toť jeho naděje a víry zelený věčně list – však muž má míti pevné nohy, za leskem oka tvrdost a na svém místě pevně státi, oh, pevně státi čist! 112

EPILOG
Oh, smutná vlasti má, kde tolik toho vadne, co slibovalo nám ty nejkrásnější květy, co slibovalo květ i zdravé plody ladné, jichž míza posílí pro boje, skutky, vzněty, – oh, smutná vlasti má, je někdy tolik žalů nad tvými lukami a poli, vrchy, lesy, že smutek do duše a chabost v život svalů se plíží tesklivě, až člověk hlavu svěsí. A příliš černě zří pak osud země malé, kde prsty římské lži tak nelítostně kradly, kde z pohraničních hor zní skřeky neurvalé, řeč impéria, sen o národech, jež padly; kde národ zbitý kdys na opukové pláni tak nerad procitá pro život velkých cílů, má jedy v krvi své, jež promluviti brání, má vůdce zbabělé a karaktery z jílu. A přece v jasný den, kdy slunce proudy sladké nám lásku k životu a víru v lidi vrací, to naše bytí zlé se nezdá z půdy vratké a beznadějné růst pro bezúčelnou práci. Nad mrtvá poupata se květy plné týčí a svrasklé padavky ve šťastném zrání mizí; pod všemi mlhami to po životě křičí a z mnoha zřítelnic rád plamen šlehne ryzí. 113 Přes všechna váhání, přes prodajnost a zrady strom roste v kořenech, strom roste ve větvoví... Že ve tmách ztracen cíl? Že nevíme si rady? Toť světa choroba. V tmách den však blýská nový. Snad cíl nám velký dá a o cestě nám poví. 114

VSTUPNÍ MODLITBA
Ve jménu života i radosti i krásy. Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy jak žena kvetoucí pod zrádným závojem, buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy, přijď nám tvé království se všemi svými plesy, nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem. Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu, pokorné bylině i zpívající vodě, jež z drobných pramenů chce míti veleproud; tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu, abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout. Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami, když máme času dost na paláce a básně, na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely; však síly třeba nám, jež zrušila by klamy a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně i naše synovství nad zápor zbabělý. A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí, jichž dračí semeno do prostných srdcí sejí sluhové fantómů a blasfemických věr. Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí do bahen ohavných, že ve své beznaději ti, matko, klnem pak pro jih i pro sever. 117 Však do pokušení nás uveď v každé chvíli, vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne, kypící, milostné a širé tělo tvé! My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili, tvá míza v poskoku se cévami nám řine a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé. Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě, a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod; v temnosvit života se pohrouží jak robě pro sladkou zralostí již pukající plod. Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy... Ve jménu života i radosti i krásy. 118

PROLOG
Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům. Snadno přísahy se činí v líbánkách. Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, vřesům. Milovali jsme se v rozkošnických snách. Nesplnil jsem slibu, nesplnil ho ani, když ta naše láska v štěstí uzrála. Já jen o tom našem věrném milování zpívám prosté rytmy lesů vazala. Také v jejich stínu střídá se sled chvílí; tisíc bylo žalů, tisíc radostí: Žaly, moje žaly hymnu pohltily; mír a radost rády píseň pohostí. Z radostí a míru vzcházejí mé sloky, smutků překonaných bývá na nich pel... Unikl jsem z města mílovými kroky, k zdroji věčné něhy blah jsem odešel. 119

OCÚNY
Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích, má novou svěžest poslední tráva. Umřeme v barvách, umřeme v plamenech. Pak zatopí nás bělostná láva. S večerem mlhy sklouzají po lesích; jak zakletý zámek tichá je řeka. Mír mimo dobro a zlo se klade na křídla ducha zavřená a měkká. Kdes v dáli šumí červnové vášně ozvěna sladká, nesmírně táhlá. Do rosy klidně složila hlavu květina sluncem srpnovým zpráhlá. Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích. Umřeme v barvách na zcela malou chvíli. Básníci života, jsme jako země: zas rozkvetou růže, jež jsme zasadili. Na jednu zimu zapomenuti, k novému jaru z mrtvých povstaneme. Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích: od ocúnů k prvním sněženkám jdeme. 120

ZÁŘÍ
Ty, sladký září! Jak je modré nebe nad těmi vrchy, kde se barvy rodí! Jdu zmaten vzduchem, jenž je plný tebe, a chtěl bych plouti povětrnou lodí. Tak zcela nízko nad lesy, jež mění svou píseň zelení na píseň žlutí, a v slunci tiše oddati se snění o novém jaru, novém zahynutí. I tak je dobře však na zemi něhy, jež dovede tak krásně umírati na chvíli, požár uhašený sněhy, by znovu vzplála s jarem, jež se vrátí. Již v lesích strání měď a zlato hoří, koňadra u cest nepokojně hvízdá v klid, jenž se snáší se sivého boří a v němž svou radost poslední teď hmyz dá. Motýla zdvíhám létem znaveného a zas ho pouštím na poslední květy; ještě se těšit budem ze dne svého já, cikády a ptáci, zvěř a květy... Proč prchají však světle hnědé srny? Můj krok přec tišší nemůže už býti. Jsem tulák trochu rozedraný trny a teplo zvířat chtěl bych pocítiti! 121

OBĚŤ PODĚKOVACÍ
Těch ohňů podzimních a jejich namodralých kouřů, jež rozptylují se tak příliš pomalu! Jsou jako modlitby či oběť poděkovací za všecky rozkoše letního zápalu. Za mladá těla žen a jejich supějící vášeň, za slunce skvělý dar od června do září, za lesů vonný stín a louky rozezpívané, za květy, ptáky, vody, hudbu komáří... A mráčky kouře děkují... A nevědouce komu do lesů tiše plynou, kde již usíná pod rzí a krví stromů skála znovu tvrdnoucí, jež slední vzdech svých ňader pevně upíná... Poutníče, zvěstuj v nížinách a v sazovitých městech, my že tu šťastni byli s lesy po horách, že také děkujeme slunci... zemi chladnoucí... za život pohanský, sen v barvách, lesklý prach... 122

DUBISKO PADLO
Za mostem u Myší díry jednoho rána v září veliké dubisko padlo z úpatí skalnaté stráně, na louku zrosenou padlo k slunci tíhnoucí tváří; dělníků osm tu stálo, listí pršelo na ně. Sekyrou podťato hlučně a pilou podřezáno do trávy zrosené padlo, až v kučeravé hlavě tisíce stonů zavzdychlo a zapraštělo v ráno, jež rez a žluť a červeň strání odhalovalo právě. Svitava vzdorně hučela, do balvanů bila, strhujíc v bělostnou pěnu zlaté habrové listí, nad černavými bory kavka se rozkroužila: dělníků osm tu stálo, lidé, jimž se chce jísti. Dělníků osm tu stálo z rozkazu knížete pána, nepřátel osm tvrdých vtrhlo sem z blízké vísky, v samotu, v ticho za řekou: v šest padla první rána; za dubem padnou duby, habry, břízy a lísky. Na sta jich padne, útlé i okoralé již kmeny, v bok stráně vnikne kopáč, až jiskry vydá kámen, balvany zřítí se v řeky tok hlučný a rozpěněný, mech v hlíně zalkne se udupán a hraboš prchne zmámen. To cestu rozkázal budovat náš katolický pan kníže; do Dlouhých strání se povine vzhůru tišinou lesů, by z rodné hlíny v údolí a k nádraží měly blíže mrtvoly smrků a sosen padlých v bitevním děsu. 123

TAM, KDE MĚSTO POČÍNÁ
Se starých topolů tu prší srdce sivá do řeky, zkažené mdlou špínou předměstí, v níž továrenský kal a barva nepravdivá zpěv zkouší duhový o shnilé neřesti. Tok teplých odvarů a splašek ustálených lesklými žilami mdlá žíhá mastnota; ryb těla stříbrná od břehů prchla zděných plesnivým kamenem, v němž bahno klokotá. Jak zpustlý hřbitov tu i dno je zneuctěno, kde mrtvá koťata se jistě válejí; puch stoupá soumrakem, a vše je zachmuřeno, když tudy otroci jdou domů z galejí. A umírání sil je tady teprv smutné, tak jako renouveau je k pláči žalné tu; jen zima přijde sem jak smilování nutné a hanbu ukryje v svém bílém sametu snad aspoň na dnů pár, ač neuvěříš ani, že také tenhle kout se někdy rozjasní... Oh, jak je krásné teď tam u nás umírání, kde vrchy planoucí o zašlém létu sní a všechen slunce jas, jejž dlouhým douškem pily, teď v nach a ve zlato svých lesů vdechují – oh, jak je svěží teď a jasně rozpustilý tam u nás řeky proud, s nímž vlny strhují 124 od rodných břehů vrb a olší listí sváté... Zde je vše prokleto a zhanobeno však, vzduch, půda, řeka, strom i dětí tělo zlaté i oprýskaná zeď, jež ční jak ztvrdlý mrak. A místo pryskyřic a lesů bílé páry již z dlouhých komínů dým stoupá k blankytu: před sluncem ukrývá své zmrzačené tvary kout země zchátralé a zmírající tu. 125

NA PODZIMNÍM SLUNCI
Obelstěn sluncem, vzešlým opožděně nad dohořívajícím požárem, jejž podzim zažehl, jak zbité štěně nějaké rány léčit krásným dnem se vleku na výsluní mezi lesy a k pařezu dím: Odpočineme si. Sám věru nevím, oč tu vlastně běží, proč duch i tělo zmalátněly tak, proč bolest v nitru nevrle se ježí a smutek plíží se jak polem svlak, jenž stonky obepíná, dusí květy a jehož zbytky vždy jsou nevyplety. Sám věru nevím, kterou zlatým jitrem teď léčím ránu. Stero proniká střel otrávených otupělým nitrem. Jeť žalostný dnes osud básníka ve vlastech, kterým k prostitutek smíchu jsou mladá srdce zpívající v tichu. Snad muž, snad žena, dav snad, země celá, oh, což já vím, kdo nejvíc poranil! Se stráně, která včera dohořela, se třesu běláskem, jenž v říjen zbyl, a klamným sluncem dávám obelstíti den jeden svůj pro anemické kvítí. 126

PYTLÁCI
Říjnové ráno dozrává již v mlze, tichu a chladu nad řekou hustou a olověnou, jež zase trochu klesla, kolkolem jak by se rozptylovala voda v dychtivém hladu, na vodě naše pytlácká loďka: šplouchají červená vesla. Napravo, nalevo po stěnách strání sotva se tuší lesy, jež zcela jistě z mlhy dnes vyjdou holejší zas a teskné; v šedivém vlhku váhavě plujeme hluboko na dně kdesi, vetřelci, na něž se ryba jde dívat a na hladinu pleskne. Šplouchají vesla, mlha se válí, vrána pozdravuje den plížící se do zšedlých borů i do hnědých dubin. Po vodě naše pytlácká loďka jako ve snách pluje, z vrb sivých prchají vodní žínky do neprůzračných hlubin... A již se cos hnulo. Stoupají mlhy po vrších z vodního klínu do lesů nahoru, oblaka šedá mezi nebem a námi, z vrcholu stráně k vrcholu naproti klenutí světlých stínů, tragická vteřina před bitvou se sluncem, jež vstalo za horami. Na vodě naše pytlácká loďka... „Chval každý duch Hospodina!“ Blýsklo se za námi nahoře na vrchu! Z borů se vyhoupl náhle stříbrný kotouč tajemně svítící v mlhy oblaka siná, a v dáli jako by zazněly polnic fanfáry táhlé. Hej, holá! položme červená vesla, na kořist nemysleme a sepněme ruce v modlitbě tiché k tomu, jenž líbá zemi a jemuž tak skoro za vše, co máme, za život děkujeme ...i za tu rybu, jež se třepe snad chycená pod olšemi. 127

SE SLOŽENÝMI VESLY
...es durchweht mich ein Erkennen, wie grenzenlose Weiten Menschen trennen, wie furchtbar einsam unsre Seelen leben... H. von Hofmannsthal
Složil jsem vesla. Po vodě loďka kolébá se a plyne. Je řeka tu klidná jak hluboký rybník mezi blízkými břehy, kde vrbové pruty k olšové větvi chmelová liána vine, kde z šedého stříbra vrbových houštin list padá jak slza něhy. Složil jsem vesla. V soumraku, v mlhách podzimní píseň hyne. Hladové noci nám upíjejí malátný půvab denní, jenž velké své štěstí v slunečním jasu bez tepla poznává stěží, po lesích strání plameny hasnou v zimomřivém chvění: bůh ví, kde ptáci jsou, kde květin všechna semena leží. Složil jsem vesla. V soumraku, v šedi život je zapomnění. V mokvavém chladu na loďce sedím... jako by nebylo lidí za těmi mlhami, za těmi lesy, jako bych tady byl doma pod olšemi k vodě skloněnými, kde parma vousatá slídí, srn, jež jdou pít sem, ryb a kavek bratr s vyschlýma rtoma. Myslím si: Zasil jsem, ať kdo chce, co kde chce a pro kohokoli sklidí. Od divokých břehů šílených měst přišel jsem k vodě a lesům, já, který se učím teď chápati jich nedůvěřivost k lidem, já, který se naučil rozuměti jejich nejmenším hlesům a daleko lidí býti šťasten i trpěti s jejich klidem; svých včerejšků neznám a svoje zítra zpívám na vrších vřesům. 128 Od člověka k člověku nesmírná cesta a ještě nedojdeš k cíli; se stromy a balvany, s travou a řekou, se zvěří, s hmyzem jsem jedno. Chci, aby bory, louky a vody voněly z dnů mých a chvílí: jsem zde teď, haluzka domácí půdy, hrouda a já jsme jedno, pro sebe jsme se narodili, abychom sobě žili... Složil jsem vesla. Stíny se stýkají. Jak je všechno krásné! I pomalé zmírání znavených krajů pro zimní klid a spánek, jenž přichází se slibem širých ploch, jež bělostné jsou a jasné. Loďka se kolébá. Hladinu čeří po proudu studený vánek. Zde šťastný život pohádkou není, zde se šťastně i hasne. 129

LISTOPAD MEZI BUKY
Všechny jízvy strání se již obnažily zvětralé a šedé, mechem skvrnité. Suchá voda větru šumí steskem lesů, po vrších je slunce měkce rozlité. Slunce milosrdné, jež by chtělo hřáti stromů vrcholky již polobezlisté... chladný den má vůni hrdé rezignace, barvy rozkladu a lesky zlatisté. Bloudím žleby mezi bukovými lesy. Ještě mají stromy trochu zeleně vydechující do spleti kmenů choře lehce fialovou páru jeseně. Bloudím tiše s křídly klidně složenými, zhnědlé zlato buků šustí pod nohou, na dně žlebu ručej zvoní ledovitě, ptáci – touho! – ptáci zpívat nemohou... Stojím v klíně kopců; harmonií stesků sladce dýše píseň listopadová. A mne mrzí jedno: v černém haveloku že tu stojím jako skvrna surová. Raděj byl bych faunem chlupatým a hnědým, v hnědých proudech listí sotva zřejmý bod: na bukový pařez s píšťalou bych used listům padajícím hráti doprovod. 130

DOMA
Mlhy jsou v kotlinách a bez lesků sivé je nebe; vejde-li člověk do lesů, hlavu zadumán svěsí. Po rusých temenech vrchů zavřených v sebe na šedých šlářích ticho zkřehlými pluje lesy. Datel jen odklepává hubený den svůj a těká po sosnách fialových. Sýkora v habří pískne. Melancholická radost a barev dřímota měkká pod nebem uzavřeným k zemi přátelsky tiskne. V teplém tak hnízdě ptáku dobře a veselo bývá, hledí-li mřežovím větví z rodného stromu... Obloha má ovšem slunce, ale je nepravdivá. K zemi se navracíš. I když je chudá. Domů. 131

VLOČKY JDOU
Zatáhla se nebesa těžkou šedí sněhovou, milióny vloček jdou, rozsypou se: hou, hou, hou, se zemí se nebesa spojí sítí ledovou, země ztratí špinavá unavenou barvu svou. Radosti své rozloží bílé plochy veselé, neubrání se jí ni černé bory na horách, a jen řeka kalná, mdlá jako z tuhy vyvřelé, zhltne vločku za vločkou, světélka, jež mizí v tmách. Spadne k zemi velký mír s šumem skoro neslyšným, „odpusťme si, co jsme si,“ šeptly vrchy, pole, les; bílé ticho ulehne se životem bezdyšným v širý kraj a širý klid vanoucí až do nebes. Krtek spí již v doupěti, v hroudě strnul drobný hmyz, zrno jasně vzklíčené čeká povlak sněhový, holé stromy svírají zastavené proudy míz, skála o svých nadějích ničeho již nepoví... Přes noc spadne bílý div do polí a do lesů, bílý mír a bílý jas, pokoj všemu stvoření. K zásypům svým půjde zvěř, v oku klid a bez hlesu, v hluboký a tichý žleb, kde se vzpomíná a sní. Sní a čeká... Člověk jen v děrách svých a ulicích hladem, krví, mozkem štván šílenství svých nezmění; v bílý den i v bílou noc řičí jeho řev i smích, neustálý boj o život, neustálé říjení. 132

VYSOKO UPROSTŘED LESŮ
Vysoko uprostřed lesů stojím o šedé dubisko opřen, přišel jsem z bláta dědiny sem, kde třpytí se bílý sníh, kde křesťanů bůh je neznám zcela a každou haluzí popřen, kde nad čerstvou stopou zvěře táhne dech míru po vrších. Napravo, nalevo, dokola kolem mřežovím kmenů a větví na ztemnělé moře vrchů vidím, kde u lesů stojí les; o jeho rozloze klidné a hrdé jen dravého ptáka let ví, o jeho hloubce liška snad zaštěká z mlh ranních do nebes. U vlny černozelené vlna, která je černohnědá, ční nepohnutě a mlčky z moře jak v zakletí a snách; nad nimi visí se slibem sněhů obloha bez konce šedá: uprostřed malý-veliký stojím tu: květ kvete mi na vlnách. Ze spící skály a nad bílé sněhy pomněnkově kvete, nahoře v lesích jej opatruji a vlastní mou krví je živ, substance krve mé dává mu lesky, tvar jeho měkce hněte; země a člověk krvesmilnili a zplodili modrý div. Zplodili o jedno štěstí více, upřímné, veselé, prosté, jak zrno z hroudy vyňaté sluncem, jež směje se na líchu; v září mi uzrálo uprostřed plamenů, nad sněhy teď mi roste, vod, hlíny, medů a pryskyřic má vůně v kalichu... 133

LEDEN
Nad sněhovými plochami spí černých koster lesy po stráních, které zbělely a nesou nahé jízvy ve svit, jenž stoupá od země a v šeď ztlel pod nebesy. Tu poutník když se objeví, jak ruka zpupné výzvy v tvář ticha, spánku, osudu ční nad studené sněhy. Den krutý je a přísnější než pocel samé smrti – jež v lůně nových životů vždy slib má plný něhy – den krutý je a každý hlas bílými spáry škrtí. A mezi ledy břehů svých tok řeky zeje mrtvý, tajemnou hloubkou hedvábnou v chlad svého ticha láká jak propast náhlá, řekl bys, o které tu jen smrt ví. Však černá voda zrcadlí vrb těla křivolaká. 134

ZIMNÍ NOC
To není země, to je sen, jejž bledý měsíc vykouzlil pod zastíněnou oblohou na vlnách sametových mil. To není země, to je div, nesmírná hudba bílých cest, jež pro své tiché jiskření do hlubin strhly světlo hvězd. To není země, to je zjev, jenž vyplul z nekonečnosti. Já, blázen, bod a cizinec, jdu směšný mraznou věčností. 135

PROSTÉ SLOKY
I
Miluji hvězdná nebesa pro jejich hloubku a krásu, pro jejich modrou záhadu plničkou třpytného jasu. Napohled úsměv, ticho, mír, ve skutečnosti strž světů nejhezčí, nejpodivnější bez bohů a jejich tretů. Stanul jsem v noci lednové uprostřed nesmírných sněhů: velebnost hmoty chápal jsem a v srdci pocítil něhu. 136 II
Nevíme kam a nevíme proč, záhady všude je tolik; nebesa hvězdná podivná jsou, podivný květnatý dolík, tak jako každý života děj, černých těch borů tam zrání – i to, že dřepič z kaváren, já, šťasten jsem na sněžné pláni. 137

OJÍNĚLY LESY
Ojíněly husté smrky, dlouhé borovice, zkřehle věsí jehličí své, jak pod bílou plísní; sněžné skvrny příliš hutně imitují slunce, sýkor pískot nesmělý chce býti možná písní. Ojíněly kostry habrů, modřínů a dubů, na mlází jen hnědé listí schlíple ještě visí; velké ticho dříme v mlze měkké, šeré, vlhké, která s jemným steskem věcí důvěrně se mísí. Ojíněla stébla trávy v sněžnou vegetaci, jež se láme pod kročeji, neduživě praská, velcí ptáci vzletí tiše, mizí v srdce lesů: samota mě svými prsty hedvábnými laská. Je v tom trochu života a trochu vlídné smrti, odhozené iluze a nadějí svět celý. Sentimentální by byla žena tudy jdoucí, ale básník slyší všude spodní akord vřelý: důvěru a klidnou sílu v životě i smrti, pod melancholickou tváří v krásný osud víru... V chladu stesků ojínělo také jeho srdce, ale v hlubině zní píseň pohody a míru. 138

SPÁNEK ÚNOROVÝ
Mlhavý den únorový, hnědá převládá. Poprašek, jenž v noci spadl, tvoří trochu skvrn, bílé kontury a stezky. Pustá nálada vane nad stopami kavek, nad stopami srn. Lesy jako vyhořelé dechu nemají, mrtvá hnízda obnažená rozpadají se, všechen život jako když se v pupen utají zakletý a spící pevně v tvrdém obryse. Ztuhlou zemi zšedlá tráva měkčí nečiní, ani mechy vysílené, listí vyrudlé; zvěř a pták jsou pouhé stíny v šeré jeskyni, jež se plíží tichem vrchů jako po truhle – – – Nenoste sem rudých ohňů velkých pochodní! Nenoste sem vřesku polnic, větrů šílení! Je to maska, spadne náhle, světy zavodní pod úsměvem modrých nebes proudy zelení. 139

NOC PŘÍPRAVY
Srdce, slyšíš? Duní to a ječí v temnou noc, jež mlhou napojena. Řeka vzepjala se náhlou křečí, k porodu se chystající žena, slavné dění počlo za horami, kde se tká již úsměv ze zlata, z noci severní vstříc jde mu tmami puklých ledů kantáta. Srdce, slyšíš? Buší na tvé stěny. Čas je. Otevři se, než den vzplá. Přede dveře postav na stráž feny, aby člověčina zpozdilá nezasedla trůnů, které patří bohům lesů, žlebů, luk a vod: Až mé oči první zeleň spatří, už ti neublíží svod! 140

BŘEZEN
Ještě chvilku jen! A moje vděčnost opět pozdraví tvoje milosrdenství. Lidé ciframi měří tvou užitečnost, čím však mně jsi, mé srdce ví. Země, zítra se zazelenáš! Země, zítra nám rozkveteš! Nikdo nepodplatí tě, nekoupí za otčenáš, ale věrnému synu vším se zveš. Zpěvem, letem a hnízděním ptáků, vůní, ztepilostí a barvami bylin svých, víc než zlatem klasů mně rudostí máků tisíc radostí učiníš nezasloužených. Šerou pohádkou vody, luk šťavnatostí, lesů ševelem, zvěří a pryskyřicemi osvobodíš mě z bídy, učitelko ctností, dechem života naplníš plíce mi. Nedočkavá verunka v sednici hledá kvítí. Spolu toužíme, březnovou nemocí stůněme. Lidem nemajíce zač vděčni býti, celou vděčnost svou, země, vstříc ti neseme. 141

U DĚRAVÉ SKÁLY
Na šedém balvanu Děravé skály se samotou srůstaje sedím, pode mnou vody jak by se rvaly, na zběsilou Svitavu hledím. Rozbouřená písnička vody, mé mladosti, mých nadějí parafráze, podjarní předzvěst nové budoucí shody... jí naslouchám a je mi blaze. Pleskají, hučí, šumí a zvoní vody, žlutavé vlny letí, rozbíjí se a pění, vzduch revolučními chvěje se svody; však lesy strání dumají v snění. Jakož jim kážou zákony rodné hlíny, oddaně mízy vzestup očekávají, své věrny zemi, věrny sobě pod oblačnými stíny pevně se drží a zrají. I já tu přitisknut ke skále chladné své půdě i sobě věrnost přísahám celou, bez lítosti nad tím, co ve mně vadne, tomu, co klíčí ve mně, oddanost slibuji vřelou. Svoboden býti, toť kvésti a zráti po zákonech svého růstu, neohlížet se napravo, vlevo nešilhati, nevěřit hýření, neřkuli půstu. Navěky hotov s bohem, s osudem usmířený, marnými blasfémiemi nedráždím nervů; miluji slunce, zemi, lesy, vody a ženy – s lidmi se, když je to nutné, bez bázně servu. 142 Jen abych nezradil sebe, toho jest nejvíce dbáti, bytosti rytmus sblížiti s rytmem země, na pevné půdě co nejpevněji státi a vteřinu pochopit jemně... 143

JARNÍ ZVĚSTOVÁNÍ
Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou a chladem, který vál ze sněhů svítících, den žití chtěli jsme dát za sněženku pouhou, však blesky chladnými jen vysmál se nám sníh. Až náhle začlo tát a vzedmula se řeka, divadlo veliké pod lesy hrály kry; my zřeli s rozkoší, jak dole proud se vzteká, a připravovali své jarní mimikry. Však březen závistně nám nové poslal sněhy, sen sněženkových spoust nade vším rozestřel; tou bílou pohádkou, již z hebké utkal něhy, my šli jsme zmateni a v srdcích měli žel. A neupřímný květ co jitro sněžil venku, by slunci vzdoroval, jež přišlo k poledni; kůl každý v plotě sníh měl skvělou za čelenku; však my jen čekali na sněhy poslední. Tak dlouho čekali jsme touhou rozechvěni. Dnes... atmosféra jest jak brána dokořán ve svěžest, modro, jas a jitřní kuropění, dnes první sladký vznět byl země lůnu dán. Zdrávas, země, plná milosti, požehnaná jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého, člověk! 144 Cos méně zřejmého než nádech neurčitý a jistějšího přec nad všechnu jistotu v kraj spánkem znavený se sune s mdlými svity a klade první šlář na jeho nahotu. Již ptáku moudrému po milence se stýská, již roucho svatební má pěnkava i drozd; ze sterých hrdélek změt tónů ryzích tryská: za sedmi řekami spí chladná minulost. Však naší řeky proud již klesající zvolna ke ptačím písničkám svůj zpívá doprovod, jenž stoupá po stráních jak hudba sladkobolná, jak snění dívenky, jež v první klesla svod. Ve skrytých poupatech se rodí cudné tvary, proud barev mladistvých již čeká v pupenech; by v tělech roznítil nám sladce tajné žáry, na každé haluzi se jitří vonný dech. To dekor slavnostní se pro dny snubní staví, pro hříčky milostné se stelou koberce... Jak lačné kalichy své vztyčujeme hlavy a vůně omamná nám stoupá ze srdce. Zdrávas, země, plná milosti, požehnaná jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého, člověk! 145

JINÉ RENOUVEAU
Rozhučela se Svitava kalná a rozvodněná, že břehy nestačí nikterak špinavě hnědému proudu. Své jehnědy z vody zdvíhají keřiska potopená. Záchvěvy roztávání vzrušují zmrzlou hroudu. Rozhučela se Svitava kalná a rozvodněná. Je ve vzduchu naděje plno a cudných paprsků března, jak by mi po boku kráčela s nesmělou láskou žena, jež tuší, že dnes první prchavé polibky sezná. A před lesů tváří tichou a jakoby lhostejnou ještě teď vzpomínám si, že včera v městě, kde soumrak splýval a ulicemi mrholil prach tesklivého deště, kdes v parku nadobro setmělém kos roztouženě zpíval – – Starého básníka knihu že opět otvírám, zdá se, čtu upejpavé sloky, jež nervů nerozdrásají, sentimentální nádech tkví na jejich nezralé kráse, v unylou mdlobu srdce i mozek uspávají... 146

NA SKALKÁCH
Na Skalkách jsem stanul po bloudění za ptačími hlasy v alejích. Mého moře měkké rozvlnění zrcadlilo nebes mladý smích. Na Skalkách dnes vítr poskakoval po bělošedivých balvanech. Jarního rusáka březen koval na Šumbeře nebo na Hádech... Spokojeně krev mi zabušila. Vítr přízniv! Děj se cokoli! Dneska ráno loď má odrazila pod modrými svými chocholy. Na stožárech vlajky poletují jako smaragdoví motýli. Nad palubou z mechu ptáci plují. My se mořským dechem opili. U kormidla rošťácky se směje bratr Rimbaud, chlapec divoký. Na to moje české moře kleje, že by musel býti bezoký. Ale když už vypluli jsme jednou, tak se také spolu shodneme. Nebesa než podvečerně zblednou, na literaturu klejeme. 147

JARNÍ KVÍTÍ
Sedmikrásy, jaterníky, bílé, žluté sasanky, petrklíče, koniklece, plicník, blatouch, fialky, od poupat je pozoruji, doufám, čekám, miluji, až je toho náhle všude plná stráň a plný les. Dnem a nocí silná vášeň tvoří, plodí bez hluku – Každý den se znovu zpíjím do sladkého šílenství, a co nejde říci slovy, chválu každé rostliny stvolů, listů, květů, barev, odstíněných zelení, chtěl bych vroucně malovati, aby každý list a květ, každá kontura a barva pěly radost, lásku, jas, jak je budí v zlaté chvíli našich styků důvěrných... Na Východě byl to kdysi v sedmnáctém století 148 bohatý a smělý mistr japonského rokoka, jehož jméno bystře zvoní, – byl to Korin Ogata, který štětcem zpíval chválu květin tak, jak chtěl bych já. Ale mistr z Orientu, když své trsy rozkládal s vroucností a obratností vášnivého milence po skládacím paraventu, dal jim vždycky za podklad vážné, pyšné, drahé zlato, holedbavou nádheru – Kdežto já bych maloval je, ty své jarní milenky, sedmikrásy, jaterníky, bílé, žluté sasanky, petrklíče, koniklece, podběl, plicník, fialky, na pozadí trochu prostším: hedvábí své pokryl bych blankytem těch nebes našich s bělostnými oblaky. 149

V DUBNU
Oblaka bílá temné své stíny pomalu vodí po vrších, kde ještě mnoho hnědavé hlíny a lesů sivozelených. Ale již slunce zkouší svou slávu, poskakující v mracích míč, své zlato pouští na zemi v trávu pro pampelišky, petrklíč. Udiven leskem březové kůry, koberci květů, zelení, zalitý sluncem pohlížím shůry na vrchů vážné vlnění. Jest mi, jak bývá plavčíku v koši, když na obzoru spatří břeh. Volal bych: Země! Hej, hola, hoši! Napravo země! V plamenech! 150

HUČÍ PLAZ
Vítr duje do smrků a dubů, hučí dlouhý Plaz; deště míjí, stera chladných zubů zatínají v sráz. Ale ptáci přece zvoní všude s větrem o závod, silná láska jejich bystře hude jaru doprovod. S myslí tesknou do lesů jsem vyšel cestou necestou, abych větru divou píseň slyšel, znavil hořkost svou. Ale ptáci nezmatení sudbou jali podivně srdce, jež teď čeká, až se s hudbou láska vrátí v ně. 151

DUBNOVÉ SCHERZO
Na všech vrcholcích vysokých stromů špačci sedí. Vrzající korouhvičky dubna z velmi staré mědi. Rozmrzele stříhají plachty nebe šedé, neprůhledné. Člověk přece před svou budkou rád si na slunko sedne. Všecky vrcholky vysokých stromů kolébají se s nimi. Vítr rozhání s plachtami nebe zbytky zimy. Hbitě na jednu usedl jsem si, pluji jako v člunu. Drobty slunce házím dolů stromům na korunu. Stromům na korunu, na střechy dědině, špačkům do hrdla rovnou. Máme všichni nakonec radost nevýslovnou. 152

STESK NA JAŘE
Všichni ptáci dnes mne pozdravili, sojka křičela a datel zaklepal, modré oči jaterníků pily lačně úsměv dne, jímž lehký větřík vál. Žlutásek a babočka se chvěli, mouchy sedaly na místa slunečná. Šel jsem vesel, pohled můj byl smělý, snad i bída má se zdála konečná... S chladem večerním však zhasly náhle bílé plaménky mé senzibility. Smutku zalily je vlny táhlé, šerem celý svět se zdál být zalitý. Opět chuďas byl jsem živořící, jenž se ničemu vzdát nesmí docela. Šerem kráčel fantóm bledolící, trhal poupata, jež chtivě pučela. 153

V DEN VĚTRNÝ
Bláznivý větře z tohoto dubna, říkám si píseň o Heřmanu z Bubna z teplé své sednice zíraje v dál. Oblaka bílá na modrém nebi jako ty myšlenky v bujné mé lebi letí a letí za lesů val. Oblaka bílá a oblaka šedá – to ty jsi, větře, jenž pokoje nedá – hrají si s tebou a se sluncem: děvčice nezbedné, děvčice bílé – zrodila, zhltne je větrná chvíle – laškují se zlatým milencem. Řekni však, větře, křídla zda mají, že se z nich práší až po našem kraji, když do nich pereš mladicky rád? Či je to těl jejich bělostné chmýří, které jim ohnivost milence víří a jež k nám slétá z jich ukrytých vnad? Bláznivý větře, dubnový větře, veselý cval tvůj až k srdci se vetře s veselým sluncem a s oblaky. Říkám si píseň o Heřmanu z Bubna, směji se vločkám z tohoto dubna, tvořícím marnivé povlaky. Na mladé trávě zostřují zeleň, říkám si s tebou: Člověče, neleň, co nám již může nějaký sníh! Pučící habříky proměnil v břízky, k srdci však nesmí, a květen je blízký, v myšlenkách udatnost, radost a smích! 154

ZPĚV ZEMĚ
Jdu podle vody do šera, jež od lesů se plíží. Kdes nad dědinou vyvěrá a váhavě se drolí klekání, lidská píseň těch, kdož pod života tíží sehnuti, s hlavou v ramenech jdou z dílen, dvorců, polí. Jak naléhání v pozdní čas, stesk bázlivý a chvějný, blekotá za mnou zvonku hlas ke stráním, kde se stmívá; unikající víry žel a nářek beznadějný jak by se za mnou potácel a s řeky šumem splývá. Však od splavu mně šerem vstříc zní píseň jiná, smělá, proud řeky hučí stále víc a z lesů, luk a ze skal vzkaz půdy nese vzrušené, že pouta spadla s těla... A k bouři vody zpěněné jak by tam někdo tleskal. 155 To ve vlnách, jež do běla na balvanech se tříští, snad vodní žínka seděla, má radost ze života... Jdu podle vody, u splavu to skučí, řve a piští, proud staví se tu na hlavu a zlostně zaklokotá. Však vše, co v dáli zápolí po dubinách i v boří, na vrších, v žlebech, v údolí, ruch v poupatech a mechu, děj zeleného zázraku, jenž pomalu se tvoří, – já slyším z řeky v soumraku a cítím v jejím dechu. Jdu podle vody v temnotu, jež nesmírně je živá, rašení tajnou klopotu šum řeky doprovází, zpěv táhne mezi stráněmi, milenka země zpívá: silného láskou oněmí, kdo sláb je, toho srazí. 156

LAMAČI
Ve stráni u Svitavy, ve světlé jízvě lomu lámeme kámen bystře s tichými dělníky pěti; s dobráckým úsměvem slunce shůry přihlíží k tomu snad vzpomínajíc, že skálu vidělo kameněti. O modrozelený kámen kladiva rytmicky zvoní, odskakujeme vesele, o hrany klopýtáme, hevery derem se do skulin, až balvan k pádu se kloní, ve tváři oheň, krev na rukou, krůpěje na čele máme. Nad námi modrá nebesa, pod námi hučí řeka, dubnová pohoda křehká po stráních táhne sladce, mladistvá zeleň dole svítí jasná a měkká; kámen a železo zpívají radostnou píseň práce. A nač jsou příliš pomalé a slabé ruce lidské, to prachem trháme... Pozor! Dým, rána. Letí kusy, balvany s rachotem řítí se, a v snaze harmonické mocněji klokotá řeka zrcadlíc plápol rusý. A večer nahoře nad lomem, kde trnkových křů je pole bílými perličkami poseto v tichém vznětu a zítra bude již rozvito a potom posype dole zpocená těla dělníků lehounkým sněhem květů, nahoře nad lomem, myslím si, zíraje na kameny: Lamačů práce těžká je a hazardní a krásná, lamačů práce šťastná je jak svátek osluněný, – když na rub života nemyslíš pro vesnu, jež jde jasná. 157

BOUŘE
Oh, první májová bouře mě venku zastihla včera; v údolí Svitavy vpadla hodina přísná a šerá. Od stráně ke stráni haslo vášnivě zlomené světlo. A nebe rozdoutnalo se, by náhle ohnivě vzkvetlo. Zelení chvějivý příval ustrnul v plastičnost chmurnou. Docela zčernalo boří jak s odhodlaností vzpurnou. A pak to zaválo dolem. Blesky a hromy se líhly v nebesích převalujících dýmy, jež za zemí tíhly. Za kapkou kapka. A náhle země se s oblohou střetla; obloha ledový příval jí ve tvář divoce vmetla. To byly kroupy. Jen okamžik. Skryt špatně zřel jsem, jak bijí... Člověk se slunečnem jednou a bouří podruhé zpíjí! 158

V MODŘÍNECH
V květnovou zeleň modřínů, ve smaragdovou lázeň hodil jsem srdce únavu a mozku střízlivou kázeň. Dostal jsem ukrutnou, divou chuť celý se ponořit do ní; ne jako člověk, jak strom se chvět pod cvalem větrných koní. Tak zatraceně býti nah! Tak moudrý, pevný, svěží! Tak samozřejmě přijímat měnlivý život, jenž běží! Celý jsem vtiskl se do stráně, jí sestoupil jsem až ke dnu, čekal, až zapustím kořeny a větve zelené zvednu. Modřínů vlající chocholy nad hlavou šuměly mi, les v nitro vcházel mi pomalu a všemi smysly mými. 159

KAŠTAN
Hle, dárce stínu velmi shovívavý. A nadevšecko milující děti, jimž úrodu svých měkce oblých snětí pro hru i zdobu střásá s mocné hlavy. Má kypící a houževnaté zdraví, a selsky rozložen, se nechce chvěti; byť nemohl i prudce zavoněti, cos hlubokého jeho červen praví. Když po západu vlažné ticho voní a vlažným vzduchem slzy štěstí kanou v kraj milostný, jenž cikádami zvoní, kdes v aleji či v sadě, kde se stmělo, tak jeho květy bílé náhle vzplanou, že dívku čekáš, jež ti nese tělo. 160

KUKAČČINO VOLÁNÍ
Kukaččino volání do květnových lesů, jaká výzva sváteční, jaké vyznání! Z tisícerých pokřiků, zpěvů, hvizdů, hlesů jaký povel jásavý k pomilování! Buben, zvon a polnice v jednom hlasu slity sonorní své trocheje hudou z vrcholků... Kdybys houštím se mnou šla, zelenými svity, jistě nečinila bys marných okolků. Poplach srdcí bušících, mízy útočící, neúnavných hrdélek, v nichž to klokotá, světlou vlnu přílivu, oddech křepkých plící, pochod, útok, vítězství slávy života ze zelených cimbuří melodicky hlásá, až se v každém stéble trav ozve odpověď. I v tom žlebu nejhlubším slyšíš, kterak jásá, i v tom žlebu nejhlubším rozechvívá snět. A kdybys, má lásko, šla se mnou houštinami, v shodě s květnem dala květ, na němž bych se zpil, – slyšela bys v tluku tom v jasu nad hlavami sladký trochej milostný, jenž nás uchvátil. 161

POLEDNE V SEČI
Mám plná ústa pryskyřic a myslím, že utonu dnes v zeleně proudech dychtivých, jež ze všech stran se řítí. Je poledne. Ležím u seče. Do vlažné trávy jsem kles. Po tichých deštích májových vzduch hoří, chvěje se, svítí. A já tu ležím pokořen života bláznivým dnem, jenž tryská, šílí, zpívá, žhne, var pudů, hladů, žízní; jsem zmámen vzruchem instinktů a tvarů prchavým snem, jež od země tíhnou za sluncem a synteticky vyzní. Mám plná ústa pryskyřic a barev plničký zrak; šum promíšených pohybů jak moře v sluch mi hučí: já ležím na dně, trosečník, jenž opustil svůj vrak a život pod hladinou teď se milovati učí. 162

STRAŠIDLA V KRAJI
Jdu z města lesům vstříc a upomínka se mnou na vlnky tančící pod látek smělou barvou, na jaro v tělech žen, jež s ukrutností jemnou pro ňadra, boky, klín si steré oči narvou; jdu z města horkého a jarní večer tmí se, a hore povlává van váhavý a nyvý, tma z lesů dere se a svítí cesty lysé, klid svěží ovanul mé rozpálené čivy. Tu ženy bláhové, jež ve městě jsem viděl, jichž rozhoupaný prs tak těžko z mysli mizí, a lesů představa, jež plny trav a zřídel i ptáků, vůní, tmy jsou jako lázeň ryzí, a stráně zastřené a vzhůru cesta sivá a soumrak májový, jenž chvěje se a voní, – to všechno mísí se a harmonicky splývá, že sladkou rozkoší div prsa nezazvoní. Však náhle v temnotě pod lípou na rozcestí a opět u škarpy, kde sedlák zhynul kdysi, a v poli u lesa jak hrozba bílé pěsti a u dědiny zas, jak sebevrah když visí, smrt, vraždu, neštěstí tak připomínajíce se tyčí kameny a chmurné kusy kovu jak velké, pitvorné a ztvrdlé neštovice, jak úskok, nepřítel, jenž připraven je k lovu, jak hnusná strašidla, jak ženy nakažené, jež z temna neřestně tě chtějí osloviti, jak vrazi silniční, jimž v ruce napřažené nůž dobře broušený a zkrvácený svítí... 163 Tak ve kraj lahodný, kde země sladce dýše, kde člověk rozkoše jen sobě připomíná, a v soumrak vášnivý, jenž jako měkká skrýše pro lásku hlubokou svá hebká křídla spíná, ty chmurné symboly a těla teskně mroucí jen smutek vnášejí a souzvuk věcí plaší, na paměť stojíce prý lásce nad vše vroucí jen lásku drsností svou na rozcestích straší. 164

STŘEVLÍCI
Zmolinou lesní úzkou, příval vypral ji včera, kameny umyl v ní a schody nanesl z písku, v stříbrném vzduchu stoupám do zeleného šera vzhůru a vzhůru, líbám habr, smrček i lísku pohledem vděčným za všecko. Divím se srdcím šťavelu, hlemýžďům bez ulitky, naslouchám ptákům, sbírám brouky, laskám se s kvítky a mám se za děcko. Zmolinou lesní stoupám, a legion očí svítících, kamkoli hnu se, hledí na mne a zrcadlí smích zelení, jež se blahem dmou z vláhy po dnech sucha. Je ticho pod klenbou: ze samých smaragdů je složena, černé a hnědé sloupy ji nesou, černá a hnědá ramena, a já mám volného ducha... Ale teď. Hola! U nohou mých! Cože to chřestí v tom tichu stráně, jež vláhou nasycena unyle odpočívá jak pomilovaná žena? Jako když skřítků ostřičné zbraně zašelestí v souboji drobném a zdobném. Hej, hola! Jsou to dva modří střevlíci, po písku, jehličí, kamenech dolů se valící. Hej, hola! A ty jsi to, lásko, zlá, nesvědomitá plavovlásko, která je ženeš objaté po kamenném loži a hloží! 165 Jaké to divadlo ve zmoli na lesní stráni! Samička prchá a zápolí, šesterem stehen se brání. Sameček slepý ze všech sil za krk ji drží, za kolena. Tvůj, lásko, dech mu rozpálil krunýř až do zelena. Hned dole je, hned navrchu, a kovově chřestí jim tělo. Ze svraštělého povrchu teď jak by to zasršelo. A teď zas v pevném objetí se s kamene na kámen řítí. Oh, jaké dnes tvé zakletí jim schystalo živobytí! Ale již vítězný sameček pod sebou drží ji směle, a jeho bílý údeček zdvíhá se, chvěje se vřele, dobývá skuliny pro sladké vteřiny – oh, lásko! Tak tedy tě, lásko, potkávám ve zmolině lesní, na tvrdých kamenech, na písku sneseném, a kol nás jaro svlažené a ničeho, co teskní, ledaže divoženka v úkrytu zeleném, snad lačně, snad zvědavě, mým trápí se člověčenstvím, jako já ženstvím. 166 Je ticho pod klenbou, rozpjatou smaragdově, jen ptáků hnízdících varovné hvízdají křiky! Stříbrným vzduchem vonným, duchu i tělu hově, za voláním kukačky jdu, za zlatými pryskyřníky v aleje spanilé bez cíle... 167

DEDIKACE
Jahody první, hle, nesu ti, ženo, z bukové paseky, z vysoké trávy, pozdravy slunce a jižního větru, zakleté v šarlat a ve sladké šťávy: Pomalu nes je k svým hedvábným retům, ať jejich sladkost až k srdci ti vzrůstá. Pomni, že políbíš červnové slunce a krví země si potřísníš ústa. Jahody první, hle, nesu ti z lesů, vyhřátých paprsků úrodou zlatou. Jak ten plod rudý buď krystalem vonným, slunce a země buď pohodou jatou. 168

CHVÁLA NAHOTY
Nad lesy červen plá a nebe safírové, však pod korunami jen ticha šumí hlasy; jsou květy nachové, kde paví oko plove a syto sladkostí mdle s okvětími hrá si. Den ohni zlatými sluj smaragdovou třísní a šerem svatební dech vegetace vane; od země plíží se pach vlhce černých plísní a z nebes oštěpy v stín vůně boří kane. Nad lesy červen plá a ticho vášní voní... Hle, z němé nádrže teď chochol tryskl vodní a vrací krůpěje, jež o hladinu zvoní; proud čirý, stříbrný se rozlil v lesy spodní. Však není fontán to, ni ptačí hlas to není. A hasne v korunách již sladká melodie. Jen ticho chvěje se ve žhavém roznícení a stébla kloní se: Což Veliký Pan žije? Snad vyšel s píšťalou na stráně hledat panny. Je lačná vteřina a červen mocně velí. Snad dívka vyšla si a hlas má vytepaný svou touhou jako šperk, jenž zajal plamen skvělý... Oh, možno aspoň snít ve věku běd a muky, že dívka vyšla si a náhle stála nahá tam dole v pasece, kde pod starými buky je tráva vysoká a laskavá a vlahá? 169 Je možno aspoň snít o sladkém těstě v kvasu, o krásné nahotě, jež lesům vpospas dána, by souzvuk doplněn byl snopem plavých jasů, v němž látka zápalná pro naše smysly stkána? Nic není krásnější nad toto kladné dílo, jež s cetkou nepadá, nemizí se závojem; v něm na sta souhvězdí a jitřních střel se slilo ve fontán zářných gest a prazákladní pojem. Je možno pochopit, že mýtus šperků zmate, že napověděné a poloskryté dráždí. Jsou lesti ničemné, jsou úskočnosti svaté. Pro modlu zastřenou se člověk lehce vraždí. Však ženy nahota je život sám, ne modla, blesk ozařující směr z abstrakcí a stínů! S nebesy země se v úsměvu jejím shodla, jenž mimo zásluhu a mimo všechnu vinu. Když křídla rozepne, žár zkojíš jejich žárem; s jich spánkem hedvábným tě hudba zpije svěží, jak lázeň pod strání a okouzlení tvarem, když kolem jara sen a třešní květy sněží – – – Oh, možno aspoň snít v den červnového kouzla, že dívka vyšla si a zjevila se nahá, by v lože vlahých trav jak nebes oštěp sklouzla, dar přepozitivní a kořist nad vše drahá, do loktů mužových, jenž o hmotě pěl vzkvetlé, jež zraje na slunci a z půdy šťávy saje, o náboženství svém, jež konkrétní a světlé bez marných abstrakcí stem žhavých barev hraje? 170

LÍPA
Dech síly jaksi neuvědoměné a dobráctví, jež medu plno, vane z koruny její hmyzem opěvané, když nad snem květů pohoda se klene. V jich vůni zlatem nebes nasycené, s níž pozdrav slunce dolů ve stín kane, mdlý poutník tuší kraje požehnané a kvetoucí kdes v budoucnosti sněné. Až sladká moudrost vejde v srdce lidská, jak v úly med ze sterých snesen květů, a práce bude radost harmonická, jak pohanské a slavné kolonády lip aleje ve chvílích velkých vznětů tančící páry přilákají rády. 171

AUTOPORTRÉT V ČERVNU
Nad lesy blankyt zapálen, stráněmi táhne dech boří. Na mechu ležím v dubině já pod keřem na výsluní. Na pohozeném klobouku kytice jahod mi hoří: z města jsem člověk ubohý, však venkovskou mám již vůni. Z košile rozhalené krk nahý a smědý mi svítí a prsa lehce omšelá temnými kučerami. V mé tváři trochu vyžilé hnědé oči se vznítí, kdykoli políbí mě van proudící hlubinami. Mám hubené ruce beze stop těžké fyzické píle, však hlínou a šťavami bylin hojně poskvrněné. Cos jistě by mluvilo k ženě teď o mé smyslné síle, přívalem vlažných dojmů příjemně obelstěné. Rukou si podpírám hlavu pod černou zcuchanou kšticí a hledím zdlouhavě, něžně, jako bych hladil v lese květiny, trávy, kmeny, balvany v mechu spící a vše, co živého někde mihne a zaleskne se. Kniha mi vyhlédá z kapsy kabátu pomačkaného. Však připoután k zemi je tu subtilní sluch lidský: člověk a hrouda si sdělují rytmus nitra svého, žár krve, píseň zrání, stesk temně erotický. 172

POLEMIKA
Ne, nepůjdu do Říma dotknout se antik svou neuctivou rukou; mám nad hlavou slunce, jež miluji, s ním lesy a vrchy mě stvrzují, co krásou, silou, štěstím života, co bídou a mukou. Tam velebně Via Appia hlásá život, jenž zapadl v tůně; zde prostě a pravdivě zpívají o života šťavách, jež tryskají, ptáci a vody, hmyz a louky, linie, barvy, vůně. Tam na troskách slávy kraluje hlupák a hladová bída lidu; zde živoucí krásy a naděje, zvěř, květiny, mechy a ručeje pohanské pudy chválí písní majestátního klidu. Zde jasně cítím, jak malí jsou bozi ti staří i ti noví a člověk jak mocně se vztyčuje, když se zemí vroucně se miluje a její nápěv doprovází chvějícími se slovy. 173

IMPROVIZACE
Mateřídouškou ruce mi voní; ležel jsem na mezi, naslouchal skřivanu, zda je to pták, či zda srdce to zvoní mně po ránu. Procitlá země, nadechlý sen, slibovala mi rozkošný den. A jahodami ruce mi voní, mám krev jejich na rukou, na retech. Přišel jsem do seče, plazil se po ní, na slunci poledním vřel její dech; padl jsem hluboko do trávy v den jásavý. A borem ruce mi voní. Po stráni dolů běžel jsem bořinou, kmenů se chytal, těchže jak loni, sklouzal jsem, klopýtal za srnčí rodinou. Opilý lesy, divoký, nevinný stanul jsem nad domky dědiny. A ještě něčím ruce mi voní: Svou milenku našel jsem pod jabloní. 174

GENESIS
Já, zdá se, narodil se v Městě krutém, jež nenáviděje hned opět miluji, já, zdá se, hýřil v plynů světle žlutém a mrzce s ženami, jež hnusem nadují. Však sladce zapomněno všechno bývá ve žlebu provlhlém a hnědě hnijícím, když odtud na vrchy mě zeleň živá jak svého synáčka zve jasným ohněm svým. Tu vím, že zrodil jsem se v dubin stínu a mlékem trpkým laň mě v seči kojila: řád lesů děl mou zásluhu i vinu, s jich něhou tvrdost jich se ve mně spojila. Pak snil jsem život měst a černých čtvrtí, grog horký v přístavech jsem s námořníky pil, až odešel jsem náhle smuten k smrti bez cíle, tlumoku, bych nyní teprv žil! Ze snů a mrákot probral jsem se v zoři, jež mízou voněla od lesů vanoucí; zelené vlny sladkovodních moří šuměly osud můj a cesty budoucí. Tu trochu klopýtal jsem v měkkém mechu omámen vůněmi a ptáků jásotem; však pryskyřice dodaly mi dechu: se zemí srůstaje svým žiji životem. 175

STEZKA
Nahoře mezi lesy po vrších stezka se vine tišinou klidně dýšící, jako by neznala lidí; své dny tu naplní každý květ a spokojeně hyne, jen skrytými zákony, zdá se, že se tu všecko řídí. Hned jasnou dubinou starou, hned temně přísným borem se vine po boku stráně vypouklé do údolí; tu zalita sluncem stoupá uprostřed květů horem, tam spadá hluboko do žlebu ve stín jaksi holý. Tak dvakrát, třikrát, čtyřikrát nahoru dolů se stáčí. Je měkká uprostřed bylin, hmyz nad ní zpívá a krouží, je schůdná na svahu dubiny, kde srnčí po mechu kráčí a žluté, hnědé, šedivé houby v zeleň se hrouží. A náhle je kamenitá a pod balvany se ztrácí, či lišejníkem zarostlý kmen padl na ni skosen; však znovu se vine měkká, kde v zem se jehličí vrací a šťavel rozesel srdéčka v kořání hnědých sosen. K dědině ještě daleko, zvěř pokojně se dívá; proud vůní, barev, hořkostí a zcela jemných zvuků tu stále vane samotou, jež nesmírně je živá: V jediné písni mízy šum se druží k srdce tluku. 176

PÍSEŇ SVĚTLUŠEK
Kaneme se smrků, kaneme s dubů nocí dnes vlahou jak polibek, tisícem žhoucích a milostných vrubů hebce jí zdobíme temný vděk. Svítíme žádostí, svítíme blahem, rozkvětem uprostřed pohody, ve vzduchu vonném, měkkém a nahém tančíme ke chvále přírody. Slavičí vroucnosti vášnivé vzlyky našeho reje jsou doprovod, vzdávají zemi a osudu díky za vůni lesů a za šum vod, za život blažený na ňadrech matky, za krásu pudu, jenž zahořel... Svítíme, tančíme život svůj krátký na křídlech nesouce jeho pel, a když se naplní dní našich sudba, klesáme hebkého do mechu, nad námi zašumí pravěká hudba: po tanci třeba je oddechu. 177

KE CHVÁLE ZEMĚ
I
Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny zabořiti prsty, dlaně přitisknout (i když poznaly žen žádostivé klíny, i když zbádaly jich těla každý kout). V hlíně tajný život oblévá mé prsty, nezřím ho, však cítím aspoň voněti, jako bys mi vpospas dala hnědý prs, ty, milenko a matko, muži, dítěti. S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna, kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou; miluji tě, jak chceš býti milována: zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou. 178 II
Dnes beránci se pasou na blankytu, co zítra vystřídá je, kdož to ví, noc zazáří-li ve stříbrném třpytu či napne mraků černé plachtoví. Pro lačné oko mé však pastvou čárnou je každý krásný rozmar oblohy, k níž nepřicházím s otázečkou marnou a před níž nepomyslím na bohy. Pro oko mé... a někdy pro myšlenku o všemmíru, kde v prášku prášek jsem... Však pro svou lásku, to mám divoženku, pravdivou zemi lživým pod nebem. Ji miluji, a zpěv můj země chvála, ji vyznávám svou celou bytostí, a láska ta, toť pud i vůle stálá, pud syna, vůle k celé věrnosti. A ode mne-li slyšeli jste zpěvy ke chvále slunce, hymnu pobožnou: mně, věřte, proto jen se velkým jeví, že zemi činí tolik rozkošnou. 179

VZPOMÍNKA V DEN ŠERÝ
V aleji lesní kdesi na vrších jak v tichu zakleté a sladké sluje. Je šerý den a deštík právě ztich, krůpěje svítí, život podřimuje ve stesku jemném jako hebký van a vlhká zeleň proudí pod nohama. Proč jsem si na tě vzpomněl, oiran, proč, Hanamurasaki z domu Tama? V kimonu černém, lehce průsvitném, na něž se zdola plíží chryzantémy, proč klečíš smutným zaujata snem, proč lomíš dlouze rukou liliemi na pásu zeleném, jímž rozletěl se žlutých draků dav? Jak bolest sama nač vzpomínáš? Proč touha ta či žel, proč, Hanamurasaki z domu Tama? Že mládí prchlo jako muže vznět, jejž luny východ přines a vzal západ? Že krása hyne jako třešně květ, než celý půvab její můžeš chápat? Je život ženy život motýlí, a věčně mladá jest jen Fužijama. Proč truchliti, když den se nachýlí, proč, Hanamurasaki z domu Tama? 180 Či jala srdce touha hluboká po dětech, muži, prostém po domovu, jenž pln je ticha jako zátoka a nepřístupný nevlídnému slovu? I tam je otroctví a touhy hlad a pod úsměvem záští drsná tlama, proč pro klam celý život zrazovat, proč, Hanamurasaki z domu Tama?... Nic nevím z toho. Jako stesku van v den šerý vzpomínka ta přišla sama na tebe, smutnou dívku, oiran ze Zeleného domu, jenž slul Tama, na jednu z těch, jež leckdo miloval, však zvěčnit moh jen Utamaro, jeden, jenž ptáka vášně pro vás maloval a vaším kouzlem tisíckrát byl sveden. 181

V SEČI
Sedím v seči nad potokem, temný pahýl bezhlesý, poceluji vše jen okem, život se mne neděsí. Mouchy, cikády a ptáci bzučí, zvoní, pískají; dým z mé lulky v křích se ztrácí, nejsem v cestě mumraji, který tančí slunnou chvíli v červencové poledne, vášnivý a rozpustilý jako ty, můj věčný sne o radosti lidských párů vteřinou svou opilých, o člověka sladkém jaru po všech našich bludech zlých... Sedím v seči. Život hoví pudům, jež se k slunci pnou. Černopláštník sametový třepotá se nade mnou. Třepotá se, krouží, těká, na nahou mi ruku sed; jako pocel křídla měkká dotkla se mne: hledá med. 182 Odletí, však pak se vrátí na mou ruku zas a zas... Nemohu mu pranic dáti, drsný dotek můj i hlas. Jeho něha hledá kvítí, já jsem hrubý člověk jen: nemohu mu nastaviti rtů svých jako retům žen. 183

LETNÍ APOSTROFA
Ej, ticho, těch našich sečí srázných ticho horké, když hmyzů legion se snoubí na květech a tančí, zpívá, šílí v zlatém žáru – ej, ticho, těch našich lučin ticho vonné, vroucí, když úběl kopretin a modře šalvějů se mísí v zeleň kypící a vlahou – ej, ticho, těch našich polí ticho oslavené, když vlnící se rež se pyšně vymetá pod blankytem, jímž oblak pluje bílý – ej, ticho, ticho, jen o trochu víc jasu ještě daruj mé mysli pokojné, by rozmar milenčin jí nevyrušil z poledního míru, v němž zastavuje se jak v stráni květina! 184

DUB
Buď zdráv mi, barbare ty kučeravý! Já hodiny žil s tebou nad vše milé. Je tolik sladkosti přec ve tvé síle, proč k odznaku tě pojí Germán dravý? Král hmyzu hnízdo na tobě si staví a oblétá tě bzuče v slunné chvíle. Jsi míru záštita a v lidském díle, oh, věrně sloužíš pevný, moudrý, plavý. Tvé chrámy božstva pozitivní hostí a život pokojný po celé věky, v němž souzvuk neruší ni bílé kosti. Miluješ jistě rozkoš lásky lidské, neb víš, co muže a co ženy vděky. Oh, přiznej, sny tvé že jsou erotické! 185

VILLEGIATURA
Žár vedra zlatého po stráních stéká k řece jak olej vařící starými trychtýři; ve žhavém poprašku skal snědé leží plece a lesy strnulé v svém němém krunýři se časem zachvějí, jak smrt by na ně sáhla... A zdá se, že jižjiž kdes jiskra zablyskne, a plamen vyletí, a ohnivá a náhlá veselost požáru své heslo zavýskne... To léta parného a zastavené vláhy den nemilosrdný vše stápí v suchý var. A v těsném údolí žhnou kolejnice dráhy u řeky vychrtlé, a mlčelivý zmar se zdá, že se stráně do pustých ulic kráčí, do mrtvé dědiny, jež sluncem zalkla se. Jen bílý husí mrak se potácí a máčí v blyskavé zátoce jak v ryčné oáze a drsné fanfáry své s marnou zuřivostí vysílá k nebesům, jichž rozpálený chvost vše smetl do stínů, kde líně bez bolesti se rodí ospalá a vlažná smyslnost... Namístě zmaru teď jde Erós po dědině; je příliš otylý a s křídly bez peří, má kocovinu zlou po těžkém včera víně, jen nerad zaťuká tu a tam u dveří. 186 Jde Erós dědinou, jež sluncem zaplavena, své šepce poselství u dusících se chat. Neb každou pod střechou nejedna leží žena sytá a ospalá jak odpolední had, kvas těla horkého po loži rozložila ve vlnách umdlených a z prádla kypících, stud kamsi na židli se šatem odložila, snů jemná lascívnost v ní drobný budí smích... Toť chvíle smyslná je pro manželky vratké, jež z nudy vymýšlí si radost avantýr, toť chvíle smyslná i pro dívenky sladké, předčasnou zralost vnad a příliš dobrý žír, pro všechny semitské ty nakynuté ženy, tu chloubu kramářů ze starých uliček... A v bílé sednici, než zdřímnou zmalátněny, ohnivě fiktivní je znásilňuje rek. 187

MAKOVÁ KYTICE
Na lukách dole řinčely kosy, nahoře v polích perlami rosy pomalu brodil jsem se jak zvěř; z ranního navracel jsem se lovu, ze všech stran kynul mi pod nebem z kovu kvetoucí šípkový keř a keř. Ale já mimo šel a jen jsem stanul všude, kde rudější makový planul dnes ráno rozvitý květ. Pole a pole mou skládala kytku, smělou a veselou, zářící kytku, na kterou hleděl celý svět. V dědině teprv se probouzeli. Jen dělníci jdoucí do práce zřeli po očku na kytku červenou. V kalném tom šedivém dnešním ránu do květovaného dal jsem ji džbánu, na okno postavil – barvu svou. Zpívá a jásá. Pomoci nelze křesťance Marii, židovce Else, každá ji políbí pohledem. Sedláci, měšťáci, profesoři líbají kytku. A kytka hoří drzým a pohanským plamenem. 188

RYBA
Chytil jsem rybu. V objetí ruky vzpíná se, dusí v objetí žhavém. O šupin stříbro nebeské luky křesají blesky na jasu plavém, jenž pojí zemi s oblohou vroucí, kde slunce klenbu blankytnou sžehá. Ty, rybo lesklá, ty, rybo mroucí, studených hlubin u tebe něha! Stříbrný svědku pohádky vodní, divoké řeky obyvateli, táž jsme přec hmota, bratři jsme rodní! Silnější já jen, krutý a smělý, šeru jsem vzal tě zelenavému, ze stínů rdestů kamenné skrýši. Pro radost srdci zpohanštělému svírám tě krutě, zdvihám tě k výši. Zahyneš, lekneš, hozena na zem, na půdě horké zadusíš se, hle! Anebo tebou mrštím tu rázem do trávy sluncem srpnovým sžehlé. Vzpínáš se, záříš; krůpěje kanou zpět v řeku divou, v proud sladce jasný... – – Ej, běž! Leť vodou rozezpívanou! Život je přece příšerně krásný! 189

TOVÁRNA
Trochu jsme pili, trochu debatovali ve smutně žhavém městě pod verandou kdesi. Tak člověk někdy čertu svíčku zapálí... A teď se vracím tiše k dědinám a v lesy měsíčnou nocí. Zčeřený luny kotouč v řece houpe se jak s bledým usmíváním šťastný utopenec. Sní v dřímajících domcích děti o lese. A zvolna vrchů spících kučeravý věnec za mnou se svírá. Jdu chladnou nocí k ránu, nocí měsíčnou, van z lesů polévá mé svadající tělo... Však proč ty elektrické oči práce žhnou, proč továrna tu zdvíhá pravoúhlé čelo na kraji lesů? Je nová, tvrdá, jasná, pyšně vypjatá a tiše horoucí i ve svém polosnění, jako když v tichu svatém vášeň nesvatá bdí s přivřenými zraky. Soucitu však není s kořistí její. Na všechny strany sune lesklá chapadla, kypící plíce kraje šedým sněhem rosí a v tlamu dunící, jež dolů zapadlá, ze stráně raněné jí lana stravu nosí ve dne i v noci. 190 Oh, steré hlasy tajné v šumu jako žel a sovy pískající, řeka, která šplouchá, si jistě vypravují: Přišel nepřítel. Los budou metati o kraje cudná roucha pánové práce. A přece divná krása, krutá, epická z těch střech a komínů, z těch zdí a oken vane, a v noci měsíčné, jež krajem stříbro tká, tu člověk rozdvojen a fascinován stane před dílem lidským. Vím: ruce cizácké a zištně hanebné lačnými pařáty si půdu přidržují a všechnu cudnost křehkou, prsy velebné, tajemství klínu sladká mrzce znásilňují milostné zemi. Vím také: nad vší zkázou člověk užasne, až zvolna vystřízliví z opojení zlatem. Zrak krví podlitý mu znaven pohasne, o štěstí půjde prosit v odhodlání svatém k znectěné matce... Však přesto cítím krásu hmoty výbojné, jež prostou účelností pyšně vyzbrojena. V noc elektrických očí prudký plamen žhne, a bílá, rozložená, chlípná jako žena továrna dříme. 191

ANDANTE
Pod mraky stůně dnes večer srpnový a srdce mé, ve zvadlém větříku se chvěje větvoví a srdce mé jen tichou, tak zcela tichou písní večerní. A stráně kolem zasmušile sní pod hřívou lesů, ztrativších půvab tajemných hlesů, jež v měsících lásky rodí se z nich, vzdechy a smích. Je ticho a smutek a mlčení barev, nemocné ticho pod mraky, jako by nikdy již ze šedých larev nesměly vzejíti, v slunci se zaskvíti motýlů pestré zázraky. A myslí si nemocné srdce mé, že sotva již někam dojdeme; takový příliš lidský cit jím počíná chvít; jak tulák zbloudilý, skrčený v plášti, myslí si s nejistou lítostí, že nebude velkých již radostí, ni velkých záští. Že bylo by krásno se povznésti nad radosti, žaly, neřesti. 192 Myslí si, myslí srdce mé v nemocný večer srpnový, chvěje se, chvěje srdce mé jak unavené větvoví. 193

STESK NA KONCI LÉTA
Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko jak lodí pokojné a bílé plachtoví; vzduch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko, na stráních poslední den zmírá srpnový. Klid hledá babočka a rozbitá má křídla – i cesta za květy a sluncem poraní –; předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla, se šerem vystoupí mlh smutné dýmání. Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle, přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů, je naše údolí zas opojné a ztichlé, neb rázem uprchl dav tučných kramářů. Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem, mé srdce chvěje se a těká zmučeno a divně zmateno – zda sytostí či hladem? – chce sladkou moudrostí být upokojeno. Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval. Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové: jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval, jsem příliš lidský rek pro snění nachové... Jen země nádhera, jež zákon svůj má v sobě a žádnou iluzí se nedá poplésti, mně ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě: s ní možno smuten být, nemožno nekvésti. 194

SLOKY NEPOJMENOVANÉ
Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti: pro rybu ve vodě a mladé ratolesti, pro modrá nebesa a ptáky na pouti, pro hvozdů tajemství a rovin tiché štěstí. A sladké mražení mnou dosud proběhne před skvělou rytinou a starou dobrou básní, před smělou myšlenkou, jež bystře vpřed se hne, před vírou statečnou, jež horizonty zjasní. A dobrodružný sen mě ještě přivábí, a každý dobrý boj mi říká: Chop se zbraně! Na starých hadrech sním o vzácném hedvábí; má radost života vždy ještě vztáhne dlaně. I žena konečně, i žena, věčný svod! Tak tomu s námi jest, jak bylo na počátku: Zhlíží se v zrcadle mých dřímajících vod anebo podušky mé svádí k nepořádku... A přece. Vidíte. Mých šestatřicet let! Jako by v dolině se mlhy nastřádaly. Paprskům lámou hrot a růstu berou vznět, v nich gesto umdlévá a dobrý tón se kalí. Svět, časem zdá se mi, že vidím pod závojem, a v srdci dřevokaz jak by mi někdy zvonil. Přes odhodlání své, že křepce skončím s dnem, ač teprv poledne, přec rád bych hlavu sklonil 195 ve chvíli nejedné, kdy všechno zabolí a v chladu nesmírném tvor stojí osamělý. Tu lesním ve žlebu či cestou do polí sen spřádám o mnichu, jenž nevychází z cely do shonu lidského a štětcem pobožným ukládá drahokam za drahokamem v misál. Jak prostý živočich, jenž veden pudem svým, jenž v nebe nevěře se těsně k zemi přisál, po zimním spánku snad má bytost touží jen... Oh, zapomenouti, jak holý modřín v lesích! Oh, sebe neznati! Oh, netušiti žen! Svůj osud nechat plout jak oblak po nebesích! A nebýt bližními až k smrti unaven! 196

KŘEHKÉ ŠTĚSTÍ
Když člověk příliš hluboko zřel v život, až prostné srdce k smrti zasmušil tou tragikomedií s jménem člověk, tím bláznovstvím, s nímž mládí utratil, – a přece proti zvyku svého světa cos ještě má kdes, čeho neprodá, byť zhanobena byla jeho pravda a v kletbu dána jeho úroda, když umí žít jen po zákonu srdce a vlastní mysli, která necouvá před svatostánky porušené doby, jich kněží davem, jenž se nadouvá –: tu jeho štěstí, najde-li je, má již jen rekonvalescence tichý vděk, jejž ruky dotekem je možno zranit a otráviti dechem pomněnek. 197

EPILOG
Vodopády zlatých lesů šumí píseň jeseně; v údolí nám ještě zbyla vlhká půda po seně. Sklizeno a dokonáno. Po všech stráních dokola krásná iluze jen svítí, směje se a plápolá. Stráně hoří, stráně hoří... Odvane vše listopad... Chtěl bych také – na chvíli jen – srdci, mozku dáti spát! 198

AMATERAS’-O-MIKAMI
Oh, měla osmkrát pravdu plavá Amaterasu, vznešenost zářící z nebes, zlatá bohyně slunce, že konečně rozhněvala se na nenávistného a zlého bratra Susanoo, který ve mracích vládne a závistivě honí temná a smutná svá stáda vždy před tvář její, když se usmívá nejkrásněji a nejvroucněji líbá moře, zemi a břehy. Proč bouře zlověstný bůh ten pronásleduje stále ji, která miluje jas a pohodu a ticho, kypící život všeho, jenž se v paprscích jejích ke slávě země rodí, uzrává jejím dechem a hyne ve své chvíli s polibkem jejím na rtech? Proč nečeká se svou zlobou, s pochmurností svou věčnou před jasným prahem světla, dokud nestopí ona do moře poslední záblesk horoucí nádhery své? A proč se nebeských hříchů dopouští ve svévoli: rýžová pole ničí, hráze a příkopy kazí, zvířata mučí a bahnem zanáší posvátná místa? Oh, měla osmkrát pravdu Amateras’-o-mikami, že konečně rozhněvala se a opřela jeho zlobě, nešetříc celou přísností, nevybírajíc slova. Než běda! Susanoo, nehorázné to mužství, nic nepochopil z jejího spravedlivého hněvu a zesinal divým vztekem a zuřivě rozlítil se: Země se třásla v základech, moře vzdouvalo vlny, jak láteřil, bouřil, hromoval bezuzdným svým basem; zdálo se, hadi že syčí, meče sviští a luky, 203 když nakonec už jen sípal ze svého mračného trůnu; a vše, co na zemi zaleklé vztyčovalo se k výši, teď ohýbalo se, padalo, hroutilo, lámalo se, ve víru octli se lidé, stromy, zvířata, trámce, jak šíleně mával rukama a nohama tepal mraky. Až lekla se toho vzteku plavá Amaterasu. A vidouc, že marno by bylo zápasit s neurvalostí, hrdě se odvrátila, odešla uražena a v jeskyni mizíc zavřela za sebou skalní bránu. Té pohromy! Mladý život pohřbila ve věčné šero, Izumo, Jamato, Kijušu pohřbila ve věčné šero ta, bez níž pohody není na zemi, na nebesích, Amaterasu, slunce, vznešenost uražená. Kalichy květů svých svěsily byliny pestré a sladké, tesklivé ticho nastalo v hájích bambusových, zvěř zalezla, ptáci se skrčili, stromy svěsily listí; odcházel život z ostrovů zbavených milostné záře. I z nebes odešla radost. Vládlo tu šero s chladem, v něž marně pán tiché noci, Cuki-no-kami, měsíc, ze svého hvězdného stanu vysílal studený svit svůj. Té pohromy! Toho smutku, smutku všeho, co žilo! I osmkrát sto tisíc bohů leklo se, zasmušilo. A osmkrát sto tisíc bohů sešlo se k poradě vážné, neb vrátiti měli nebesům vznešenost zářící shůry, vylákat, usmířiti plavou Amaterasu. I vymyslili si šperky a pruhy krásných látek, by jimi ověnčili věčně zelený stromek, 204 všem bohům milé sakaki, který pak postavili před zavřenou skalní bránu. Amacumeori ze železa spadlé hvězdy vytepal zrcadlo skvostné, by se v něm zhlížeti mohla zlatá bohyně slunce, praboha Izanagi dcera z levého oka, až s vyzdobenou svou krásou vrátí se v zenit slávy. A zatímco jeden za všechny vzýval vznešenost skrytou, jež skulinou v skalní bráně paprsky vysílala, milostná, veselá Uzume jala se tančit a zpívat s kyticí rolniček v ruce, s vlasy rozpuštěnými a s ruměncem roztomilým na svých buclatých tvářích. Prosebně vztyčovala své bílé okrouhlé paže, prstíky růžovými prosila, lákala, zvala, životem kolébajíc rozkoše slibovala, na květu motýl byla, jeřáb, jenž k slunci se vznáší, tančila nesmírný smutek oblohy, země, bohů, tančila radostnou naději oblohy, země, bohů, tančila prosbu a smíření, pohodu nebes i země, tančila životem, pažemi, prsty veselost života v slunci. Tančila, zpívala: „Pohleďte na onu skulinu, bozi, v ní zjeví se k radosti naší vznešená nebešťanka, aby se potěšila pohledem na naše skvosty.“ Vtom však jí ohnivost tance kimono rozhalila, že bozi zahlédli náhle Uzume půvaby tajné, a píseň o skulině nabyla zvláštního smyslu. Tu osmkrát sto tisíc bohů naráz propuklo ve smích a osmkrát sto tisíc bohů smíchem se otřásalo, že mocně se chvěla obloha, že mocně se chvěla země. I neodolala nyní již plavá Amaterasu a skulinou v skalní bráně zahleděla se na svět, jenž přes její nepřítomnost dovede býti tak vesel. 205 Však s úžasem spatřila slunce, vstříc jí zářící mocně, veliké, smavé, žhoucí právě jak ona sama, neb na pokyn bohů Uzume jí zrcadlo nastavila a volala na ni, že našli novou bohyni plavou, velikou, smavou, žhoucí právě jak ona sama. Tu lekla se Amaterasu, z jeskyně ve hněvu vyšla. Tož bohové docílili, čeho si tolik přáli. A rychle, pozorně obstoupili zlatou bohyni slunce a hodili za ni provazec pletený z rýžové slámy, by nikdy se nesměla již vrátiti za skalní bránu. Tak vrácena byla světu plavá Amaterasu, vznešenost zářící z nebes, zlatá bohyně slunce, praboha Izanagi dcera z levého oka. A od té doby, tak dávné, všichni, kdož milují slunce, milují zpěv a tanec, zrcadlo v rukou ženy, zelenou ratolest, sakaki, a porozhalené roucho. 206

JUDITA
„Miluješ, pane, dívku izraelskou?“ Oh, Jehovo, jak jeho ruce drsné se chvějí na mých vzdorovitých ňadrech! „Miluješ, pane, dívku izraelskou?“ Je tygr zkrocen. Přede jako kotě a vilně přivírá svá hnědá víčka nad žlutým ohněm výsměšných svých očí. Žár v nečistém a zpupném jeho nitru nemohly ulít proudy chvástavosti, a já mu dala stud svůj za potravu a já jej v plamen rozdmychala z jiskry, jež věčně bdí a na dech ženy čeká a stejně bdí u šelem bohaprázdných, jež ohrožují národ vyvolený, jak u slabochů, kteří u nás čelem o zemi tlukou, pláčou v stopách ženy. Svým výsměchem, v němž celé hadí hnízdo vstříc vzpínalo se otrockému stádu, svou ukrutností, očí vzteklým bleskem a chvástavostí dobře vypočtenou pro krvelačné modloslužebníky on živou modlu vztýčil vedle mrtvých a sám si myslí, že jest víc než člověk. Jen zdáním vedl k vítězství své voje, však věčnou pravdou a mou rukou padne. „Miluješ, pane, dívku izraelskou?“ 207 Však, Jehovo, proč jsou ti naši muži tak příliš slabí, zbabělí a věrní, že jako psi se plazí v stopách ženy, že umírají hrůzou z Holoferna? Jak dlouho silného již hledala jsem, bych jeho jasem život naplnila, by stálo za to všecko jemu dáti! Teď béře si to všecko Holofernes: znásilní práh můj, vyrazí mé dvéře, mé tajemství mi vrátí zhanobené... Zkrocený tygr líže teď mé ruce a tělo vypjaté tře o mé boky jen s jednou myšlenkou a s jednou žízní. Mnou zpil, co ještě neopila pýcha; pán zástupů teď u mých nohou leží a v milostném svém vrkání je slepý. A přece já jsem, která všecko dá mu. A kdo mi řekne, budu-li mít více, až z lože zdvihnu hanbu bílých údů a usmrcujíc všecko vezmu jemu? „Miluješ, pane, dívku izraelskou?“ Oh, Jehovo, ty polibky mne pálí! Proč toho těla oheň, dech a zápach, huňatý příval, vlna zbrunatnělá v mém nitru nerozlily příval hnusu, by srdce zkřehlo mi a ztuhlo maso, by všecky moje smysly otupily a život unikal mi temnou nocí? Oh, Jehovo, co děje se to se mnou? Ty ruce chlípné na mých bocích, ňadrech, ta ústa hlodající na mé kůži mne nemrazí, a chvěji-li se, bože, 208 to není hnusem... Oheň v sobě cítím a jeho žár je sladký... Cožpak šílím? Pod tíhou toho těla neumírám, já žiju, bože... Mizí Holofernes, stan, lože, svět... Oh, vezdy takhle býti!... Je letní noc? Oh, svítí velké hvězdy. Pod fíkem nahá poznala jsem štěstí... Co je to, bože? Bolest? Rozkoš horká? Oh, Jehovo, mám výkřik slasti v hrdle a bojím se jím zaplašiti sen svůj... – – – – – – – – – – – – – – – – – Jak těžká je ta ruka na mých ňadrech! Kde byla jsem? A co se dálo se mnou? To nebyl sen jen, skutečnost to byla. Oh, Jehovo, já z věčnosti jsem přišla a chtěla bych teď věděti jen jedno: zda veliká jsem byla nebo malá v té ničemu se nepodobající a slastné chvíli mimo smrt a život. Spí, zdolán ženou. A já malátná jsem a váhám vstáti, chopiti se meče. Pod jeho rukou chvílemi se chvěji: jak při vzpomínce na pláč dlouhý, prudký mé tělo vzlyká ještě v tiché noci. Leč i ty vzlyky, bože, jsou tak sladké! A přece právě teď je třeba činu, na který čeká v úzkostech můj národ, na který čekáš, Jehovo, můj bože, jenž jsi mně kázal hříchy tvého lidu vykoupit panenstvím, jež tvého hněvu nástroji strašnému jsem vpospas dala. Proč váhám? Bože, mluv! Či vzals mi sílu, že duše moje nezůstala čista, že v noci velké byla jsem tak malá 209 a místo hanbou, zoufalstvím a hnusem že vykupovala jsem lid svůj slastí nesmírnou, provždy utkvělou v mé duši? Jsem vším tím zmatena a váhám... Váhám? Což v nitru nejsem jista tím, že zemře? Což cítím v sobě stín jen směšné touhy bez jeho hlavy vrátiti se domů?... Oh, nikoli. Co stát se má, se stane, a tuto jistotu mám, bože, z tebe. Judita vyjde s hlavou Holoferna. Tu jistotu mám z tebe, bože silný, a proto vím teď, že jsi zůstal se mnou a rozkoší, již dals mně místo hnusu, žes odměnil jen poslušnou svou dceru. Jsem opět svá, a tygr spící vedle již neuhlídá dívky izraelské. Judita vyjde s hlavou Holoferna. Tak nahá, jak mne z náruče své pustil přemožen vínem, jehož číší žena, tu stojím před ním, který stud můj vzal mi a zpupnou hlavu zaň mi dáti musí, tu před ním, který rozkoš dal mi poznat a nikdy tomu vysmáti se nesmí. Judita vyjde s hlavou Holoferna. – – – – – – – – – – – – – – – – Je dokonáno. S bělostných mých ňader krev hustá, temná stéká ke kolenům. Krev postříkala moje bílé tělo. Řev tygra ráno neprobudí stráží. V plášť zahalím své mladé, bílé tělo, 210 jež zhanobil, však s dopuštěním božím, a Všemohoucí smyje hanbu jeho. A s činem svým se vrátím k svému lidu na lásku boží, úctu lidu hrda. Vše chtěl mi vzíti. Vzal či nevzal? Zdá se, že bohatší jsem o tajemství sladké. Vím, co je rozkoš, vzpomínka co žhavá! Je dokonáno. Mladé, bílé tělo, jež poprvé dnes pohled muže sžehal, zahalím opět... Venku spí vše ještě, však čas je jíti, obloha již bledne. Mražení lehké dráždí moji kůži. Po činu, zdá se, odpočívá vůle... Já, myslím, silna byla, ale úzkost teď jakási mi radí, abych prchla. Silného cosi vane z toho trupu, víc nežli ukrutnost a výsměch pána, víc nežli chvástavost a zpupná pýcha. Ty byly v živém, s mrtvým ještě zbývá cos jiného... S tím tělem klesala jsem v nesmírné moře, jež dá zapomenout, s ním poznala jsem rozkoš nevýslovnou a slastnou chvíli mimo smrt a život... To bylo s ním přec. Marno zapírati. Teď z mrtvého to nad vše jasně cítím. Byl vojevůdce Holofernes chvástal a vlastní krutostí svou zaslepený; ten pouhou ženou poražen být mohl. Však Holofernes muž byl mocný plamen, jenž rozsvítil v mém nitru celý požár a okusiti dal mi, čeho nikdy jsem nenašla u synů izraelských. Vím, co je rozkoš, vzpomínka co žhavá! 211 Je dokonáno. Zahaluji tělo... Však proč tu náhle chladno tak a prázdno?... Vše prchlo: život muže, blaho chvíle, statečnost ženy, víra ve vítězství. Smrt je tu se mnou... ohavný je pohled na bezhlavý ten trup a kaluž krve. Mně nezbývá, než abych také prchla. Jdu, obloha již bledne, národ čeká: vrací se, bože, s hlavou Holoferna ke svému lidu poslušná tvá dcera. Jdu, Jehovo; ty slavně zvítězil jsi... však já, můj bože, já... Jak blesk to přišlo, mým šlehlo vědomím a nad vše jisté: zda nerozhalila jsem svého roucha pro rozkoš velikou dnes ponejprve... a naposled?... Je mrtev Holofernes a doma jsou jen syni izraelští... Já byla, bože, krutně poražena. Jdu temnotou a osud můj mne děsí. Ta marná touha po tom, čeho sladkost jsem nepoznala a jen tušila ji, ta šla mou duší kdys jak vánek teplý a napojený vůní tymiánu; já nevěděla, po čem tolik toužím. Však touha, která teď mne zchvátí doma po blahu, jež je mimo smrt a život, po mocně poznaném a okuseném – oh, já to vím, a není spásy pro mne –, ta poletí jak orkán pouští nitra a zasype vše horoucím svým pískem. Já zemru zpráhnutím... Oh, proč mne raděj dnes nerozsápal tygr supající?... 212

LUBUŠA
Nad širým krajem červnovým spícím v divoké vůni úplněk tane na vlnách tetelícího se světla, v nesmírném tichu houkají sovy a ze skrytých tůní, jak by si broukala země šťastná, že právě vzkvetla, zpívají kuňky chorál dumavě přidušený. Jen zvěře řev a štěkot se chvílemi střetne s klidem, v němž vod a hvozdů bohové snují osudy lidem, a celý kraj se jim vzdává jak v žertvě zapálený. V chladných však lesích velebně tekoucích k srdci země, jež mezi jihem a severem jak zubatý pohár se hloubí, jen zřídka se zastříbří paprsek. Tu stero haraší jemně tajemných zvuků, tu voní mechy, boří a doubí a krůpěje věčné rosy v houštinách zvolna se řinou. Stezka jde tudy na sever. A jako přízrak bílý dnes vrací se po ní k domovu stmělou doubravinou Krokova moudrá dcera. Hlavu poněkud chýlí, ke svému bělouši skloněna v dlouhém zamyšlení, sama jak ze sna vidina pohřížena je v snění. Dvé věrných a statných družek ve zbroji za ní kráčí, svou mlčky sleduje paní. Svit měsíce, prodere-li se pravěkou spletí korun, krátkými blesky značí zlaté a spěžové spony a okamžik čarovně chví se na teplém úbělu ruky, jež uzdu lehounce svírá. Tak tiše, přízračně tentokrát vrací se Lubuša domů, ač jindy vesele hovoří a směle před sebe zírá a často po dobrodružstvích pátrá ve stínu stromů, 213 když po této cestě známé od Stadic ke svému rodu se vrací z náručí mužova šťastna svou láskou silnou, jež činí ji doma tak chladnou k slibům zemanských svodů, a šťastna svým tajemstvím sladkým, jež myšlenku činí vilnou i v přísné věštkyni lidu, proslulé za sídly kmene... Dnes však i bělouš kráčí tich cestou, již nezapomene. Veliké odhodlání uzrává v červnové noci. Mu láska jest vzpruhou, cílem dni slávy po dnech šera. Spanilá nad všechny ženy a moudrostí podobna otci sen srdce hrdého vtěliti chce bílá Krokova dcera. Sen srdce hrdého snovati počala s vášní mladou již tehda, když z pohřební tryzny otcovy vracela se, by k soudcovské moci se dala povolat lidu radou, jím černý zrak jí žhnul a v úbělové kráse planulo čelo svítící, když z hradiska v dálce zřela za sídly kmene, za hvozdy hor temena potemnělá a v srdci země viděla vzkvétati rod svůj pilný. Sen srdce hrdého potom vzplál ještě horoucněji, když s poselstvím stadický přišel jinoch mladý a silný, jenž dav si hádati od ní, shledán byl předurčen k ději zvláštnímu, vznešenému, a s dobrou pořízenou se vraceje nesl si také srdce jaté tou ženou a lásky slib, jejž slyšel soumrak v posvátném háji. Sen srdce hrdého kojila věhlasem ducha svého, a jako sen ten i láska čarovně kvetla v taji... Teď vhod však přišla jí urážka zemana nadutého, jenž s láskou byv odmítnut mstil se Lubuši spravedlivé... 214 Doubrava šumí tajemně, temnotou světlušky kanou, tlumené kročeje úměrně v ticho boří se chtivé, a drsné vůně neslyšně s dlouhými pocely vanou hlubokým chladem. Jak přízrak bílý a nesoucí štěstí vrací se na bělouši k rodnému dvorci žena a ví již, co jest jí činiti, by malou, nevinnou lestí knížete dala rodu a po bok mu postavena sen lásky a slávy v život zářící proměnila... Zas půjde bělouš k Stadicím, lidem v poselstva čele vyslaný směrem, jímž pokyne věštkyně ruka bílá... Pobízí Lubuša koně. Myšlenky letí směle, a dumy prchají před krví, jež se bujaře nítí. Již nestačí družky koni. Opilá odhodláním sama se rozjíždí náhle vstříc prvním záchvěvům ranním, jakoby zlákána mýtinou, jež v dálce tajemně svítí, modrými trhlinami tam dole probleskujíc. Zas půjde bělouš k Stadicím. Zas na poli známém stane... A srdcem i hlavou zvětřilou své dílo předem snujíc v miláčku knížete obejmout již touhou vášnivou plane a žrece modlitbou horoucí své bohy vzývá věčné. V mýtině zářné již stanula bílá, vznešená, krásná, zdviženou hlavu vztyčuje ve světla proudy mléčné; toužící žena silná a moudrá věštkyně jasná sen slávy před sebou vtělený vznášeti se vidí: v budoucno brána jest dokořán a jasny osudy lidí. Na oslněném bělouši s rukama vztýčenýma, úplněk v slunce změněný majíc v pohledech žhavých, zatímco doubrava kolem lehkými parami dýmá, a zlaté pouto se třpytí jí ve vlasech plavých, svou vidinu skvoucí celuje celou bytostí sněžnou ta, která kmene svého stane se velikou kněžnou. 215 Zří cimbuří nového hradu nad tokem stříbrné řeky, po jejíchž březích město dolinami se táhne, zří knížecí rod svůj v něm kvést a mocně panovat věky kmeni, jenž v národ se promění a rukou odvážnou sáhne po slávě, jež hvězd se dotýká, a znova vždy vztyčuje paže velebnou svatozář dávajíc věkovitému městu za drahou čelenku skvoucí a k světlu posvátnou cestu mu káže – – – Tak našly Lubušu družky a stanuly udiveny čarovným zjevem věštkyně... A když jí ruce sklesly a s dobrotivým úsměvem zraky její se snesly zpět k mýtině vonné a svítící, přiskočily ty ženy, by bělostné řízy lem jí oddaně políbily... Pak pod korunami dubů cestu zas nastoupily. 216

MECHTILDA Z MAGDEBURKU
I
Řekněte mu, sestry, až ho potkáte, že má postel byla pro něj připravena, a po jeho zdraví až se poptáte, řekněte mu, že jsem láskou chorá žena. Čekala jsem dlouho. Nešel. Nepřišel. U vás jsem se zřekla světských marnivostí. Že však srdci vezmeš lásky slast i žel, myslí si jen blázen ve své bláhovosti. Srdce nepřestává volat po bohu. Strast a lásku nesu v sladkou rosu ranní. Miluji. Miluji. Jinak nemohu. Láskou jsem se dala zajmout do skonání. Řekněte mu, sestry, až ho potkáte, že jest postel moje dosud připravena v měkké vzkvetlé louce slasti přesvaté, kde květ zasnoubení utrhne si žena. 217 II
Sladké čekání dlí, Pane, mezi námi, čekám o hladu a čekám s velkou žízní, čekám s váháním, až lásky zahradami půjdeš, Miláčku, a ulevíš mé trýzni. Nejvyšší strom zahrad skloníš pro mne k zemi, dáš mi rudé plody, jež se v zeleň hrouží; jasné slunce božství sladce zasvitne mi, jehož nezná panna, která teprv touží! *
Láskou celá divá přináším ti, Pane, klenot hory vyšší, hlubší nežli moře, hvězdy třpytivější záře z něho kane, a je také těžší nežli země hoře. A ten klenot, toť, hle, touha srdce mého, světu jsem ji vzala, z lidského ji snímám, břemene však nelze nést mi obrovského, proto rci mi, Pane, kam ji složiti mám. Na tvé božské srdce, v lidskou náruč tvoji! Kam se také jinam položiti může? Co zranilo srdce, to je také zhojí, jako na rány když vložíš lístky z růže. Dlouhou cudností mé hrdlo ochraptělo, ale líbeznost tvá hlas mi vrací sladký. Puknout, lázní tvou být srdce mé by chtělo, když tě k sobě vedu růžovými vrátky. 218 Eja, Pane, nyní jsem tě položila na ustlanou postel svého lásky bolu! O lásce teď řeč nám zbytečna by byla, kdyžtě v objetí si ležíme již spolu! Eja, Milý, eja, mám tě ve svém klínu, nešetři mne, vezmi vše, co srdce ráčí. V této lásce dokud láskou nezahynu, nic mne neukojí, nic mi nepostačí. 219 III
Nejsem k ničemu již, ani k službě boží, takou bytost, sestry, navštěvuje žal. Žalem zmírala jsem v opuštěném loži, když se včera spánek víček vzdaloval. Ale milost boží odměňuje stále dobrou vůli, byť i vůli chudáka. Nejbídnější murku noční nenadále k světlu nebeskému prudce přiláká. Smysly pozemské mne, slyšte, opustily, boží zázrak v krásný zavedl mne chrám, prázdný však, až slzy z očí mých se lily, že jsem přišla pozdě a že vinu mám. Ale náhle vidím, kterak jinoch vchází, bílé květy stele dole pod věží; druhý fialky pak vprostřed chrámu hází, jako když se shůry modře zasněží. Třetí na oltář nes růže svaté Panně; čtvrtý rozhazoval v kůru lilie. Když já ubohá jsem pohleděla na ně, cítila jsem, že mé srdce ožije. Načež v drsném rouchu chudý člověk vkročil, bílého beránka nesl na oltář. Jana Křtitele v něm duch můj ihned zočil; lamp dvé držel v prstech, skvoucí šla z nich zář. A pak jinoch přišel, s orlem, v něžném šatu, a pak svatý Petr, jednoduchý muž. Za nimi pak zástup hrnul se pln chvatu ze všech končin nebes, místa neměl už. 220 Bídná jako křemel mezi drahokamy za ty zástupy jsem ustupovala pod kůr, mezi davem lidí s čelenkami v údivu a bázni jsem se schovala. A když odvážila jsem se obezřele na kůr pohlédnouti, co jsem spatřila? Svatou Pannu, která mnoha světic v čele mezi anděly tu slavně trůnila. Ale tu mi bylo náhle pohleděti na sebe, a – vidím celá zardělá krásný plášť a na něm zlatý verš se skvěti: „Ráda bych, ó Pane, láskou umřela!“ Cítila jsem tvář svou jako andělovu, věnec ze zlata mi zářil na hlavě. Cítila jsem, kterak v blaženosti plovu: všickni kolem zřeli na mne laskavě. Tu mi svatá Panna pokynula shůry: „Řekni, po čem toužíš, duše nevinná!“ Andělské se libě rozepěly kůry, šla jsem vzhůru prosit matku o syna. Zářný paprsk vyšel ze rtů svaté Panny, beránka se dotkl lásky posel ten. K oltáři jsem sešla bez bázně a hany, beránku jsem nesla srdce svého sen! A tu svatý Jan sám beránka mi podal, jenž svá sladká ústa na má položil: na těch ústech žár můj žádostivě hlodal a on srdce moje odevzdané pil – – – 221 Jděte, sestry, nyní, sama mohu býti, lásky ukojené v duši světlo mám. Srdce on mi vypil, vzal mi smysl žití – jděte, sestry moje, jděte, umírám... 222

VDOVA Z EFESU
Letní nocí temná mračna k tajemnému sněmu jdou, zřídka luna zatřpytí se rozervanou oblohou. Vítr hvízdá, těžká krůpěj slétne časem v tesknou noc; sova houká jako člověk volající o pomoc. Za městem na pustém kopci k nebesům ční smutná věc, na čakanu klátí se tu pověšený zločinec. Po svahu se vlní hřbitov praskajícím stromovím, černé túje houpají se, hrobka někdy zdivem svým mezi nimi zabělá se jako plátno na rubáš... Pod čakanem v zadumání mladý žoldnéř stojí stráž. Noc tak dlouhá připadá mu, plna chmůrných záchvěvů. Hledě v dálku touží tiše po číši a po zpěvu. 223 A tu s větru utišením zdá se mu, že slyší sten. Naříká kdos na hřbitově? Či byl sluch číms podveden? Ale sten se opakuje. Ženské slyší kvílení. Ke hřbitovu mladý žoldnéř sestoupiti nelení. Blikající světélko mu na hřbitově značí cíl. Zvědavě se blíží k hrobce, z které nářek zní a kvil. Mladá vdova jako anděl na rakvi tu spočívá, plavým vlasem stírá slzy, tělo, jež se zachvívá, tiskne k rakvi, i v tom bolu nevýslovně spanilá. Mladý žoldnéř sotva dýše, jak ho krásou zmámila. Odvahy si vposled dodá, usedne k ní na rakev. „Paní, nezoufejte,“ šepce, „život pláč dnes, zítra zpěv.“ Vdova nedbá však, co šepce jinoch touhou zmámený. V nářku obejímá rakev bělostnými rameny. 224 Marno všecko domlouvání. „Sbohem, paní bláhová!“ Žoldnéř navrací se smutně cestičkami hřbitova. – Pod čakanem v zadumání ženy kvil a větru svist slyší ve tmě, chvílemi však zachvěje se jako list. Pomalu tu o samotě lepší řeč mu napadá, k smělejšímu počínání touha srdce nabádá. Noc se zdá být nekonečná, zezdola dál nářek zní. Mladý žoldnéř sestupuje znova ke zdi hřbitovní. Blikající kahanec teď jako hvězda vede ho. Znova na rakev si sedne vedle těla mladého. „Paní moje, jste tak mladá, krásná jste a plna vnad. Kdopak bude v mladém věku život takhle odmítat! Paní moje, posaďte se, vypovězte mi svůj žal. Paní moje, nezoufejte, já bych za vás duši dal.“ 225 Ruku vztáhne, lehce hladí ramena i prstíky, slova útěchy a prosby šepce její ve vzlyky. Polehounku pomáhá jí, aby mohla usednout. „Paní moje, vaše slzy na svém srdci cítím žhnout.“ Ztišila se, zodpovídá šeptem jeho otázky. Že chce umřít, nechce žíti bez muže a bez lásky. Že již po tři dni a noci bdí tu v slzách, o hladu. „Paní moje, nezoufejte, život dá vám náhradu.“ Zaúpěla, velké slzy hrnou se jí zpod víček. „Vždyť my jsme se milovali tak jako dvé hrdliček.“ Znova klesá k dřevu rakve jako smyslů zbavena, vine kol ní křečovitě bělostná svá ramena. Marno všecko domlouvání. U cíle se skoro zřel mladý žoldnéř, ale teď mu zbývá jen, by odešel. 226 V temnou noc, kde vítr hvízdá, volá ho i povinnost. „Sbohem, paní, pamatujte, meze že má také ctnost!“ Pod čakanem v zadumání kráčí sem a kráčí tam. Temná noc však nezháší mu v mladém srdci mocný plam. Před očima stále vidí vdovu za hřbitovní zdí; míří dolů, váhá, stane, vposled rozhodnuv se dí: „Poprvé mne neslyšela pro bol, jejž nic neztiší. Podruhé mi naslouchala. Potřetí mne vyslyší.“ Kol čakanu, na čakanu zdá se v pořádku vše být. Potřetí jde mladý žoldnéř smutnou vdovu potěšit. Sedí na rakvi jak spící, tvář má v dlaních pod vlasem; slzy vyschly, nářek usnul, mysl zdá se jata snem. „Paní krásná, musel jsem vás ještě jednou spatřiti! Paní drahá, dovolte mi, bych směl vlas váš hladiti.“ 227 Usedne k ní, ruku svou jí kolem pasu ovine. Ejhle, vdova nebrání se! Jako dítě nevinné na prsa mu hlavu složí, když ji k sobě přitiskne. Mladý žoldnéř nad svým štěstím věru div že nevýskne. Odsunuje dlaně z líček a vlas, jenž je zaclání, k zardělému obličeji s polibkem se naklání. Dlouho trvá políbení. „Paní krásná, paní má, rychle, rychle, obejmi mne ručinkama bílýma!“ O večeři se s ní dělí, vodu dá ze studánky. Na líčkách se objevuje úsměv jako červánky. „Paní krásná, paní moje, obejmi mne vesele, nežli kohout vyžene nás z tvrdé naší postele!“ Kahan prská, uhasíná. „Paní moje, objímej!“ Rakev chví se; vítr hvízdá. Mrtvý lež a nevstávej! 228 „Ještě jedou, paní moje, paní krásná jako květ!“ Že se vezmou, slibují si, když se s nimi točí svět. A když vyjdou z temné hrobky, v dáli šeří den se již. K čakanu se dívá žoldnéř. „Paní, běda, nevidíš?!“ Vzhůru běží beze smyslů, hrůzou trne celičký. S čakanu jen uříznutý provaz visí bez kličky. Marně rozhlíží se kolem, klička pryč a mrtvý s ní! Číhající odnesli jej zločincovi příbuzní. „Paní drahá, toť můj ortel. Viset budu ještě dnes.“ Zachvěla se, zaplakala. Z očí čtvera mluví děs. „Paní, dobrá rada drahá,“ dí, když dlouho mlčela. Náhle chytne ji a mumlá: „Dej mi svého manžela!“ Zbledla, pak ho políbila. Do hrobky jdou pospolu. Otvírají těžkou rakev, vynášejí mrtvolu. 229 V nové kličce nové tělo táhnou, táhnou na čakan. Roztřásá je při té práci ranní chlad a větru van. Ale když již hotovi jsou, muž se bije na čelo: „Paní drahá, zločincovi jedno ucho chybělo!“ Ještě jednou zachvěla se, kynula pak s úsměvem: „Celého jsem ti jej dala, tak si i to ucho vem.“ Znova tělo k zemi klesá, složili je, žoldnéř ťal. Za chvíli se mrtvý opět na čakanu rozhoupal – – – – – – – – – – – – Kohout zpívá, vítr hvízdá, v mracích slunce vychází. Chladné je to letní ráno, až člověka zamrazí. Pod čakanem v zadumání mladý žoldnéř stojí stráž. Na město se dívá z kopce: „Moje milá, jak se máš?“ 230

JANE SEYMOUROVÁ
Jak je ti, ženo, které králův svod uložil Tudorcům zachránit rod? Není ti těžký diadém, bledého čela skvoucí lem, a nechvějí se ti nožky? Tajného potu krůpějí s ňader, kde úzkost s nadějí, zda nevlhnou ti krajkové vložky? Ty s očima zádumčivýma, není v nich časem divná tma? Půl roku teprve práchniví španělská Kateřina, kdys zavržená, že neměla syna. A včera teprve Anna Boleynová, ta graciézní královna nová, na špalku mladou hlavu ztratila, nevinna vinna ledačím, však hlavně tím, že špatně rodila! Nic oné modlitby platny nebyly, nic této vnady, jež zářily; kdo tobě, Jane, pomoci chce, neporodíš-li Tudorce? Jak je ti, ženo, v bolestech, kdy tělo se svíjí a tají se dech? Máš-li jen okamžik oddechu, jak štvané zvíře na mechu úzkost srdce ti trýzní? Či netušíš, co se děje za dveřmi, kde se chvěje král, který po synu žízní? Řekli mu, že jde o život, že matka zemře, anebo plod. 231 Dí Jindřich Osmý: Obětujte matku! A ležíc v mdlobách, v bolestech, kdy tělo se svíjí a tají se dech, a život synu poté dávajíc vkrátku, zda slyšíš ještě, kterak zvony svůj jásot mísí ve tvé stony a radost královu nesou k nebesům s modlitbou díků, že Tudorců dům je zachráněn? A tvůj sten, rci, ztichl teď pod štěstí cvalem, anebo žalem? Jak je ti, ženo, která syna máš a umíráš? Jde jásot po anglické zemi a král je blažen nadějemi. Ty dala jsi mu, co přál si míti, teď můžeš jíti. Ze shonu, plesu těch veselých dní, jež pro tebe jsou poslední, tvou smrtí nikdo se vyrušit nedá. Cítíš to, královno bledá? A přece – to však již nemůžeš věděti – král vzpomene tebe jednou! Tvým kostem vedle svých přikáže ležeti, když na sobě smrti ruku ucítí lednou. Neb ze žen šesti tys jediná byla, kterás mu Tudorce porodila. 232

SASKIA VAN UYLENBURGH
Těžké domy s frontami přeozdobenými, se sterými okny pijícími mlživé dny podél kanálů nahlížejí tvářemi důležitými do vody, jež ztratila smysl pro idylické sny. Po ulicích pyšní kupčíci účelně chodí, za skly oken manželky vážně se dívají na ně s hlavou sedící důstojně v okruží naškrobeném; svrhli právě španělské jho a svobodných lodí pány řádnými jsou, mrav přesný jich hlásají skráně, pevné cifry jim hlavou jdou v šiku ukázněném, sytost, pořádek, blahobyt jsou jejich starostí, zasmušilá je svoboda jejich a puritánské jich radosti. Venku přístav hemží se, duní, odfukuje a píská, útočiště drahých věcí, jež Východ svěřil vodám, ve městě však jen kupčík přísný počítá, kolik získá, tich je Amsterodam. Ale osud je k tomuto městu více než milostiv: určí, by se tu krásy pohanské rozkošný stal div. Divoch z mlýna, syn slunce, větru a lijáků, s křídly jako ten větrník mávajícími vzduchem, jeden z velikých milenců a velikých pijáků okouzlený temnosvitu věcně krásným vzruchem; bůhví jak se to stalo, na býčím hřbetě svém Jupiter tak si Evropu uchvátil, jak jednu ze sedmi dcer patricijských a ctných ten člověk nezkrocený, jenž se zrodil, aby světlo zbožňoval a oslavil, aby světlo z temna křesal a na triumf ženy věčným, skvělým vodopádem marnotratně lil. 233 Celá země mohla se koupati v studené mlze, v den ten byl by ji viděl žhnoucí jak na slunci rubín; hoře světa mohlo se vylít v jediné veliké slze, byl by slyšel ptactvo jásat v hloubi kvetoucích dubin; mladým bohem tak nikdy se lidský necítil šťastlivec jako on, když sobě vedl domů na Bloemengracht, pyšný, zvětřilý kapitán na moře nejhezčí z jacht, ženu, milenku, model, svou velitelku, svou věc, v jedné bytosti vedl si všecko od Venuše k Marii, domů vedl si Saskii. Této ženě dal osud velikých osm let, jež by největší královna mohla jí závidět, věčný život v nich určil mladistvé její kráse: svatá úloha ženy zde zářivě naplnila se. Dnes, hle, brokáty, šperky, perly a pštrosí péra přerod hlásají dívky ctné v bohyni milostnou; zítra do zlata jasu z amsterodamského šera její nahotu génius vynáší s láskou svou. Dnes, hle, Východu divy, papoušky, lastury skvoucí, celé jmění k nohám jí klade marnotratný cit; zítra umělcův zápal hymnou ji opěvá vroucí, nesmrtelnost jí dává, dvojnásobně zpit. Jako milenku, matku, ženu, jako bohyni, královnu stále znovu ji vášnivě vyznává před světem, nic z ní neskrývá pyšný, hýřící v pohanském snu, v Susaně a Danai se honose jejím rozkvětem. Rozpustilým bohem génia mladého činí ona, kterou povýšil sladkou na bohyni. Marta s Venuší, Labuť s Ledou, Bakcha s Ariadne oslavující gesto lásky jiný nechť maluje; hrdým bohem se cítě, i ženě když v náruč padne, v loži s nebesy kterak svou Saskii miluje, 234 rydlem božsky veselým vyznává, milostné bdění, věčnost dávaje ženě za líčka uzardění. Z ohně objetí jeho tak v oheň věčného světla, ranní rosy úsměvy majíc na retech, klesá opojena ta, která pro lásku vzkvetla a k ní šťastna dostala tvůrce kouzelný dech... Přísný zlobí se měštěnín, peněz lituje kupec, v spících oknech křižují se matróny naškrobené. Když je svoboda dobyta, svobody nemá rád tupec. V okna Amsterodamu zří nebe zamlžené. Ale směle génius trhá mlhy a předsudky, pohár šumivě plný je zde, aby se pil; času nemívá pohan ohlížeti se na sutky, když mu žena vešla do pobouřených žil. Vládne Saskia srdci, vládne ruce i duchu, bohů darem jsouc muži v dar mění se géniův nám; patricijská ta dcera svou nahotu plnou vzruchu, ale olympsky čistou dává napospas epochám. Světla velkému básníku stává se Múzou těla, neztrácejíc ničeho z úbělu čistého čela; věkům v oběť se dávajíc věky má za podnoži, zlatou slávu přijímá na světlém Danae loži – – – Mladá umírá Saskia; milostný obraz její nesměl se zakalit všedností, porušit beznadějí. Muži, milenci umřela, neumřela světu, blahořečejí staletí čarovnému květu. Žije, panuje, kvete v kruhu přešťastných žen, kterým svatozář krásy utkal géniů sen; 235 její jméno sladké jak ptačí chvála vesny, její obraz odsouzený ustavičně hořeti budou žíti pro všecky, jimž krása kyne ve sny, dokud nezmizí z věků, nezhasne v paměti – Rembrandt. 236

ŽENSKÝ PORTRÉT GAINSBOROUGHŮV
V rozkošném soumraku hudba ztlumená chválí poněkud sentimentálně kouzlo vznešené něhy. Myšlenkou, která burcuje, ni vášní, která pálí, snů měkkých netají cudné, nevinné sněhy. Pojď, lásko, ztichounka, diskrétně drobnými kroky, plachosti dívčí očka vstříc se ti usmívají z oválu nadechlého, a útlé jsou její boky, a křehkou vegetací kadeře její se zdají. Jsi očekávána, lásko, grácií pozasněnou a melancholií touhy, jež v ženu mění nechtíc koketku s naivním srdcem, než za zelenou stěnou kdes v parku dobude ji upřímný venkovský šlechtic. Vše je tu citlivé, něžné, líbezné a křehké a s intelektem bojovnic nikdo nesmlouvá tu. Pod rafinovaným hedvábím, jež jako pel je lehké, srdéčko prosté bije bez nebezpečného chvatu. V soumraku ztlumená hudba kouzlo grácie chválí, Mozartův menuet v dáli. 237

MARKÝZA DE POMPADOUR
I
Mademoiselle Poisson má oči, které zmatou svou barvou záhadnou a svými úsměvy; cos horoucího dlí za mladostí jich zlatou, za pestrým vějířem jak ňader záchvěvy. Sní Jeanne Antonie, tak útlá, křehká, bledá jak raná větévka, jež rostla v skleníku, sní ctižádosti sen, jenž pokoje jí nedá, v kov jeden taví vše v svém krutém tyglíku. Let devět bylo jí, když kartářka jí řekla, že její miláček – oh, zticha! – bude král. Však toho mademoiselle se nijak nazalekla. Jen sníti počala a mlčky hledět v dál... A madame d’Etioles ve snění pokračuje, jež nikdo netuší za čarným úsměvem, za očí záhadou, jíž stále okouzluje kruh přátel vybraný i s panem Voltairem. Uprostřed bohatství a měšťanského štěstí na sídle rozkošném zrá žena, zrá i sen. Manželku pachtýře tak leckdo chtěl by svésti. Však ona touží jen, by král byl okouzlen. „Jen s králem nevěry se mohu dopustiti,“ dí často s úsměvem a hledí výbojně. Přátelé nemohou se dosti nadiviti. A manžel vedle ní usíná pokojně. 238 II
Psi lovčí štěkají a hrabou bujní koně. Všem klnou pikéři a rohy volají. Skla zlatých kočárů. A slunce křeše o ně podzimní ohňostroj. V nich dámy skrývají za šminkou červenou své bledé žárlivosti a ctižádostivost jim zatajuje dech. To dvorní společnost a lesk a povyk hostí okolí zámečku, kde král je na honech... Sne, marný nebudeš! Zrak záhadný, jenž svádí, z azurné karosy, ze stínu vějíře a z líčka bledého zří toužebně a krádí, když svede náhoda s ní krále frejíře. Sne, marný nebudeš! A hněv tě nezastraší hraběnky z Châteauroux. Či není mrtva již? Nad dcérky kolébkou se madame hrdě vznáší: s rtů děcko pouštějíc snu jimi líbá číš. A na maškarní ples již rozechvěna spěchá, jejž Paříž pořádá ku poctě dauphina: Domino útočí a král se dobýt nechá. Šarvátka koketní je dobře svedena. Krajkový šáteček král zdvihne na památku. A maska zrazená se štěstím prchá svým... Již samozřejmé jest, že madame poté vkrátku poprvé večeří s Ludvíkem Patnáctým. 239 III
Dny míjí. Král se zdá že milenky se bojí. Jak hadi syčící se plíží intriky. Dlí madame v úzkostech a v krutém nepokoji. Což zapomenul král snad sladké na rtíky? U dvora bigotní se svobodáři vedou boj tiše urputný. A Binet, komoří, u krále pracuje pro příbuznou svou bledou. Má těžkou volbu král. Však přece zahoří po kráse záhadné svou živočišnou touhou. Po druhé večeři se madame stěhuje pod střechu versailleskou... Vidinou pouhou, sne drahý, nebyl jsi! A pachtýř putuje kams vyhnán z Paříže... Jak stéblo anemické chví v loktech hladových se madame, prosta chmur... Tu do pole jde král. Však psaní rozkošnické jí posílá: à la marquise de Pompadour. Již skvoucí komnaty jsou pro ni připraveny. Již představení den u dvora nadešel. Marii Leszczynskou dojímá půvab ženy, jenž před královnou tu se naposledy rděl. 240 IV
Jak hadi syčící! Jak smečka při štvanici! Což Versailles nezazní vítězným halali? Oh, nesmí budoucnost o našem dvoru říci, že uzurpátorku jsme klidně přijali! Zbraň každá dobrá jest. A dauphin jazyk plazí a zuří Maurepas. Květ hrdé grácie dam dvorních pošklebkem se zlomyslným kazí, pod šminkou neuschnou div líček lilie. Kdekdo zná pamflety a klípky o rodině a Versailles šepotem se chvějí gerily. Však sílu studenou má útlá vévodkyně a neodpovídá na prosby z Bastily. Král pouze na lásku má velké požadavky a mlčí v rozpacích ke každé urážce. Leč tajná intrika se mění v chybu lávky, jde v exil Maurepas po kruté porážce... Sne drahý, jsi, oh, jsi teď skutečností dlouhou! Co na tom, trním že jde cesta ke kvítí! A paní markýza je novou jata touhou: Chce srdce královské, oh, srdce dobýti! Ta žena vymýšlí si steré hříčky lásky a steré kulisy, hle, staví lačnému. Pro chvíle v ložnici své mění čarné masky, na divadle mu hrá a při mši zpívá mu. 241 Však touho, marna jsi! Vše Ludvíku se líbí, leč pranic do nitra se jemu nevplíží. Dí lid: Je bez srdce a vnitřnosti mu chybí jak jeho pomníku tam dole v Paříži. Oh, touho bláhová! Oh, ženo s krví chladnou! S tvou křehkou grácií je brzy hotov král. A číhá intrika za portiérou zrádnou. Dnes paní de Choiseul král účes pocuchal. 242 V
Tož, touho, marna jsi! A bylas pokořena! Ač paní de Choiseul již ve vyhnanství dlí, markýzy každá noc je pláčem naplněna a úzkost jímá ji před jitra nevolí. Jsou marni lékaři. Nemůže s králem v zápol o vavřín milostný jít se svým uměním. Nechť tedy nezmarný té jeho krve plápol má denní kořist svou teď v parku Jelením. Ty ženy nebudou jí aspoň nebezpečny, když lásky vzdává se. Však moc má dosud svou! A cítí markýza, o vavřín jiný, věčný, že sílu v zápas má a ručku železnou. O vavřín slávy teď se útlá bude chvíti a chrabrá ničeho se cestou nelekne. Netřeba sníti již, jen duchem svým se skvíti, jenž krášlí září svou i stezky nepěkné. Již Voltaire, Diderot a Rousseau, Montesquieu jsou vděčni markýze s malířem nejedním. V grácii rokoka kus její duše žije. A Sévres svědčí tu o duchu obchodním... Však, cíli nejvyšší, tě ještě dosáhnouti! Tě, moci, která hráš si jako s loutkami s ministry, s vojáky a dech svůj slyšíš douti jak moře drtící vše svými vlnami. 243 A útlá ručinka po cíli sahá směle, vše svírá prstíky, co mohlo býti snem... Však, běda, v cíli svém má svého nepřítele. A pouhé neštěstí jest spolek s Rakouskem. 244 VI
Vše prohráno a lid se chystá k rebelii. Král po atentátu má sklony k pokání. Jsou mrtvy iluze. A noc, v níž zle se svíjí nemocná markýza, jim hranu vyzvání. Dlí v Choisy v horečkách. A vzpomíná, jak snila o králi, o lásce a kterak pro slávu své štěstí veškero a mládí promarnila, by zřela marnosti teď v krutou dálavu. Je hořko markýze. Však ve dne dál se hrouží ve státní listiny. A nezapomněla ni ctižádosti své a naposledy touží – by v zámku královském své oči zavřela. Do Versailles vrací se, kde vládla věčně štvána, pro triumf poslední... Tu, na rtech drobný smích, se šminkou bezvadnou a dobře učesána s farářem madeleinským o věcech posledních jak malý filosof se chvilku ještě baví v den dešťů dubnových, jež srdce uhasí... Za vozem pohřebním král dívaje se praví: „Dnes madame na cestu má špatné počasí.“ 245

KANE
I
Miláčku! Jaké blaho! Břečťan stromu se drží takhle. A přec v divém letu mé srdce blouzní. Unikla jsem světu, spad k řece kámen z vypráhlého lomu. Břeh plavý vsává vlnu. Hádej, komu vstříc otvírá se škeble vlhkých retů? Oh, ty to víš, že pro tebe jen kvetu, ač jsem jen květ ze Zeleného domu. Co smíchu, objetí a sladkých slov, doteků žhnoucích jako žhavý kov, co písní, vzdechů, pocelů a křečí noc probudila v této budově! A přec jen my tu bytosti jsme dvě, jimž vše to můž být lásky sladkou řečí. 246 II
Miláčku! Jaké ticho! Čeká jed. Na cestu v meido vše je připraveno. Na loži tvém, kde neřekneš mi: ženo, dnes ležím poprvé a naposled. Dům tvého otce mrazí mne jak led a zítra vyvrhne mne, mrtvou žoro. Již tichne srdce však, jež bylo choro, a navždy ztuhne žalující ret. Miláčku, jaké ticho! Jaký klid! Ten bol, že spolu nemůžeme žíti, se změnil v ples, že spolu můžem mříti. Již čeká nápoj. Dej mi, drahý, pít! Tak svorně, jako v meido spolu jdeme, i na lotosech rajských spočineme. 247 III
(Kane svému zaměstnavateli:)
To píši Vám, kdy srdce bol již ztich. Mne loňská vesna láskou ranila, jak víte, nešťastnou. Snad vymstila se na nás zrada z žití předešlých. Svět děl: Být nesmí muž a žena z nich. Zda nám než cesta v meido nezbyla? Tož odpusťte, že jsem si zvolila smrt sladkou v loktech pro mne tuhnoucích. Vím, co Váš soucit pro mne učinil, pro matku, sestru; jako moře byl: oh, nevděk nezřete v tom, co se stane! Snad z říše stínů leccos oplatím. Teď, co mi srdce velí, učiním. – U Vašich nohou leží Vaše Kane. 248