JUDITA

JUDITA
„Miluješ, pane, dívku izraelskou?“ Oh, Jehovo, jak jeho ruce drsné se chvějí na mých vzdorovitých ňadrech! „Miluješ, pane, dívku izraelskou?“ Je tygr zkrocen. Přede jako kotě a vilně přivírá svá hnědá víčka nad žlutým ohněm výsměšných svých očí. Žár v nečistém a zpupném jeho nitru nemohly ulít proudy chvástavosti, a já mu dala stud svůj za potravu a já jej v plamen rozdmychala z jiskry, jež věčně bdí a na dech ženy čeká a stejně bdí u šelem bohaprázdných, jež ohrožují národ vyvolený, jak u slabochů, kteří u nás čelem o zemi tlukou, pláčou v stopách ženy. Svým výsměchem, v němž celé hadí hnízdo vstříc vzpínalo se otrockému stádu, svou ukrutností, očí vzteklým bleskem a chvástavostí dobře vypočtenou pro krvelačné modloslužebníky on živou modlu vztýčil vedle mrtvých a sám si myslí, že jest víc než člověk. Jen zdáním vedl k vítězství své voje, však věčnou pravdou a mou rukou padne. „Miluješ, pane, dívku izraelskou?“ 207 Však, Jehovo, proč jsou ti naši muži tak příliš slabí, zbabělí a věrní, že jako psi se plazí v stopách ženy, že umírají hrůzou z Holoferna? Jak dlouho silného již hledala jsem, bych jeho jasem život naplnila, by stálo za to všecko jemu dáti! Teď béře si to všecko Holofernes: znásilní práh můj, vyrazí mé dvéře, mé tajemství mi vrátí zhanobené... Zkrocený tygr líže teď mé ruce a tělo vypjaté tře o mé boky jen s jednou myšlenkou a s jednou žízní. Mnou zpil, co ještě neopila pýcha; pán zástupů teď u mých nohou leží a v milostném svém vrkání je slepý. A přece já jsem, která všecko dá mu. A kdo mi řekne, budu-li mít více, až z lože zdvihnu hanbu bílých údů a usmrcujíc všecko vezmu jemu? „Miluješ, pane, dívku izraelskou?“ Oh, Jehovo, ty polibky mne pálí! Proč toho těla oheň, dech a zápach, huňatý příval, vlna zbrunatnělá v mém nitru nerozlily příval hnusu, by srdce zkřehlo mi a ztuhlo maso, by všecky moje smysly otupily a život unikal mi temnou nocí? Oh, Jehovo, co děje se to se mnou? Ty ruce chlípné na mých bocích, ňadrech, ta ústa hlodající na mé kůži mne nemrazí, a chvěji-li se, bože, 208 to není hnusem... Oheň v sobě cítím a jeho žár je sladký... Cožpak šílím? Pod tíhou toho těla neumírám, já žiju, bože... Mizí Holofernes, stan, lože, svět... Oh, vezdy takhle býti!... Je letní noc? Oh, svítí velké hvězdy. Pod fíkem nahá poznala jsem štěstí... Co je to, bože? Bolest? Rozkoš horká? Oh, Jehovo, mám výkřik slasti v hrdle a bojím se jím zaplašiti sen svůj... – – – – – – – – – – – – – – – – – Jak těžká je ta ruka na mých ňadrech! Kde byla jsem? A co se dálo se mnou? To nebyl sen jen, skutečnost to byla. Oh, Jehovo, já z věčnosti jsem přišla a chtěla bych teď věděti jen jedno: zda veliká jsem byla nebo malá v té ničemu se nepodobající a slastné chvíli mimo smrt a život. Spí, zdolán ženou. A já malátná jsem a váhám vstáti, chopiti se meče. Pod jeho rukou chvílemi se chvěji: jak při vzpomínce na pláč dlouhý, prudký mé tělo vzlyká ještě v tiché noci. Leč i ty vzlyky, bože, jsou tak sladké! A přece právě teď je třeba činu, na který čeká v úzkostech můj národ, na který čekáš, Jehovo, můj bože, jenž jsi mně kázal hříchy tvého lidu vykoupit panenstvím, jež tvého hněvu nástroji strašnému jsem vpospas dala. Proč váhám? Bože, mluv! Či vzals mi sílu, že duše moje nezůstala čista, že v noci velké byla jsem tak malá 209 a místo hanbou, zoufalstvím a hnusem že vykupovala jsem lid svůj slastí nesmírnou, provždy utkvělou v mé duši? Jsem vším tím zmatena a váhám... Váhám? Což v nitru nejsem jista tím, že zemře? Což cítím v sobě stín jen směšné touhy bez jeho hlavy vrátiti se domů?... Oh, nikoli. Co stát se má, se stane, a tuto jistotu mám, bože, z tebe. Judita vyjde s hlavou Holoferna. Tu jistotu mám z tebe, bože silný, a proto vím teď, že jsi zůstal se mnou a rozkoší, již dals mně místo hnusu, žes odměnil jen poslušnou svou dceru. Jsem opět svá, a tygr spící vedle již neuhlídá dívky izraelské. Judita vyjde s hlavou Holoferna. Tak nahá, jak mne z náruče své pustil přemožen vínem, jehož číší žena, tu stojím před ním, který stud můj vzal mi a zpupnou hlavu zaň mi dáti musí, tu před ním, který rozkoš dal mi poznat a nikdy tomu vysmáti se nesmí. Judita vyjde s hlavou Holoferna. – – – – – – – – – – – – – – – – Je dokonáno. S bělostných mých ňader krev hustá, temná stéká ke kolenům. Krev postříkala moje bílé tělo. Řev tygra ráno neprobudí stráží. V plášť zahalím své mladé, bílé tělo, 210 jež zhanobil, však s dopuštěním božím, a Všemohoucí smyje hanbu jeho. A s činem svým se vrátím k svému lidu na lásku boží, úctu lidu hrda. Vše chtěl mi vzíti. Vzal či nevzal? Zdá se, že bohatší jsem o tajemství sladké. Vím, co je rozkoš, vzpomínka co žhavá! Je dokonáno. Mladé, bílé tělo, jež poprvé dnes pohled muže sžehal, zahalím opět... Venku spí vše ještě, však čas je jíti, obloha již bledne. Mražení lehké dráždí moji kůži. Po činu, zdá se, odpočívá vůle... Já, myslím, silna byla, ale úzkost teď jakási mi radí, abych prchla. Silného cosi vane z toho trupu, víc nežli ukrutnost a výsměch pána, víc nežli chvástavost a zpupná pýcha. Ty byly v živém, s mrtvým ještě zbývá cos jiného... S tím tělem klesala jsem v nesmírné moře, jež dá zapomenout, s ním poznala jsem rozkoš nevýslovnou a slastnou chvíli mimo smrt a život... To bylo s ním přec. Marno zapírati. Teď z mrtvého to nad vše jasně cítím. Byl vojevůdce Holofernes chvástal a vlastní krutostí svou zaslepený; ten pouhou ženou poražen být mohl. Však Holofernes muž byl mocný plamen, jenž rozsvítil v mém nitru celý požár a okusiti dal mi, čeho nikdy jsem nenašla u synů izraelských. Vím, co je rozkoš, vzpomínka co žhavá! 211 Je dokonáno. Zahaluji tělo... Však proč tu náhle chladno tak a prázdno?... Vše prchlo: život muže, blaho chvíle, statečnost ženy, víra ve vítězství. Smrt je tu se mnou... ohavný je pohled na bezhlavý ten trup a kaluž krve. Mně nezbývá, než abych také prchla. Jdu, obloha již bledne, národ čeká: vrací se, bože, s hlavou Holoferna ke svému lidu poslušná tvá dcera. Jdu, Jehovo; ty slavně zvítězil jsi... však já, můj bože, já... Jak blesk to přišlo, mým šlehlo vědomím a nad vše jisté: zda nerozhalila jsem svého roucha pro rozkoš velikou dnes ponejprve... a naposled?... Je mrtev Holofernes a doma jsou jen syni izraelští... Já byla, bože, krutně poražena. Jdu temnotou a osud můj mne děsí. Ta marná touha po tom, čeho sladkost jsem nepoznala a jen tušila ji, ta šla mou duší kdys jak vánek teplý a napojený vůní tymiánu; já nevěděla, po čem tolik toužím. Však touha, která teď mne zchvátí doma po blahu, jež je mimo smrt a život, po mocně poznaném a okuseném – oh, já to vím, a není spásy pro mne –, ta poletí jak orkán pouští nitra a zasype vše horoucím svým pískem. Já zemru zpráhnutím... Oh, proč mne raděj dnes nerozsápal tygr supající?... 212