SASKIA VAN UYLENBURGH

SASKIA VAN UYLENBURGH
Těžké domy s frontami přeozdobenými, se sterými okny pijícími mlživé dny podél kanálů nahlížejí tvářemi důležitými do vody, jež ztratila smysl pro idylické sny. Po ulicích pyšní kupčíci účelně chodí, za skly oken manželky vážně se dívají na ně s hlavou sedící důstojně v okruží naškrobeném; svrhli právě španělské jho a svobodných lodí pány řádnými jsou, mrav přesný jich hlásají skráně, pevné cifry jim hlavou jdou v šiku ukázněném, sytost, pořádek, blahobyt jsou jejich starostí, zasmušilá je svoboda jejich a puritánské jich radosti. Venku přístav hemží se, duní, odfukuje a píská, útočiště drahých věcí, jež Východ svěřil vodám, ve městě však jen kupčík přísný počítá, kolik získá, tich je Amsterodam. Ale osud je k tomuto městu více než milostiv: určí, by se tu krásy pohanské rozkošný stal div. Divoch z mlýna, syn slunce, větru a lijáků, s křídly jako ten větrník mávajícími vzduchem, jeden z velikých milenců a velikých pijáků okouzlený temnosvitu věcně krásným vzruchem; bůhví jak se to stalo, na býčím hřbetě svém Jupiter tak si Evropu uchvátil, jak jednu ze sedmi dcer patricijských a ctných ten člověk nezkrocený, jenž se zrodil, aby světlo zbožňoval a oslavil, aby světlo z temna křesal a na triumf ženy věčným, skvělým vodopádem marnotratně lil. 233 Celá země mohla se koupati v studené mlze, v den ten byl by ji viděl žhnoucí jak na slunci rubín; hoře světa mohlo se vylít v jediné veliké slze, byl by slyšel ptactvo jásat v hloubi kvetoucích dubin; mladým bohem tak nikdy se lidský necítil šťastlivec jako on, když sobě vedl domů na Bloemengracht, pyšný, zvětřilý kapitán na moře nejhezčí z jacht, ženu, milenku, model, svou velitelku, svou věc, v jedné bytosti vedl si všecko od Venuše k Marii, domů vedl si Saskii. Této ženě dal osud velikých osm let, jež by největší královna mohla jí závidět, věčný život v nich určil mladistvé její kráse: svatá úloha ženy zde zářivě naplnila se. Dnes, hle, brokáty, šperky, perly a pštrosí péra přerod hlásají dívky ctné v bohyni milostnou; zítra do zlata jasu z amsterodamského šera její nahotu génius vynáší s láskou svou. Dnes, hle, Východu divy, papoušky, lastury skvoucí, celé jmění k nohám jí klade marnotratný cit; zítra umělcův zápal hymnou ji opěvá vroucí, nesmrtelnost jí dává, dvojnásobně zpit. Jako milenku, matku, ženu, jako bohyni, královnu stále znovu ji vášnivě vyznává před světem, nic z ní neskrývá pyšný, hýřící v pohanském snu, v Susaně a Danai se honose jejím rozkvětem. Rozpustilým bohem génia mladého činí ona, kterou povýšil sladkou na bohyni. Marta s Venuší, Labuť s Ledou, Bakcha s Ariadne oslavující gesto lásky jiný nechť maluje; hrdým bohem se cítě, i ženě když v náruč padne, v loži s nebesy kterak svou Saskii miluje, 234 rydlem božsky veselým vyznává, milostné bdění, věčnost dávaje ženě za líčka uzardění. Z ohně objetí jeho tak v oheň věčného světla, ranní rosy úsměvy majíc na retech, klesá opojena ta, která pro lásku vzkvetla a k ní šťastna dostala tvůrce kouzelný dech... Přísný zlobí se měštěnín, peněz lituje kupec, v spících oknech křižují se matróny naškrobené. Když je svoboda dobyta, svobody nemá rád tupec. V okna Amsterodamu zří nebe zamlžené. Ale směle génius trhá mlhy a předsudky, pohár šumivě plný je zde, aby se pil; času nemívá pohan ohlížeti se na sutky, když mu žena vešla do pobouřených žil. Vládne Saskia srdci, vládne ruce i duchu, bohů darem jsouc muži v dar mění se géniův nám; patricijská ta dcera svou nahotu plnou vzruchu, ale olympsky čistou dává napospas epochám. Světla velkému básníku stává se Múzou těla, neztrácejíc ničeho z úbělu čistého čela; věkům v oběť se dávajíc věky má za podnoži, zlatou slávu přijímá na světlém Danae loži – – – Mladá umírá Saskia; milostný obraz její nesměl se zakalit všedností, porušit beznadějí. Muži, milenci umřela, neumřela světu, blahořečejí staletí čarovnému květu. Žije, panuje, kvete v kruhu přešťastných žen, kterým svatozář krásy utkal géniů sen; 235 její jméno sladké jak ptačí chvála vesny, její obraz odsouzený ustavičně hořeti budou žíti pro všecky, jimž krása kyne ve sny, dokud nezmizí z věků, nezhasne v paměti – Rembrandt. 236