LUBUŠA

LUBUŠA
Nad širým krajem červnovým spícím v divoké vůni úplněk tane na vlnách tetelícího se světla, v nesmírném tichu houkají sovy a ze skrytých tůní, jak by si broukala země šťastná, že právě vzkvetla, zpívají kuňky chorál dumavě přidušený. Jen zvěře řev a štěkot se chvílemi střetne s klidem, v němž vod a hvozdů bohové snují osudy lidem, a celý kraj se jim vzdává jak v žertvě zapálený. V chladných však lesích velebně tekoucích k srdci země, jež mezi jihem a severem jak zubatý pohár se hloubí, jen zřídka se zastříbří paprsek. Tu stero haraší jemně tajemných zvuků, tu voní mechy, boří a doubí a krůpěje věčné rosy v houštinách zvolna se řinou. Stezka jde tudy na sever. A jako přízrak bílý dnes vrací se po ní k domovu stmělou doubravinou Krokova moudrá dcera. Hlavu poněkud chýlí, ke svému bělouši skloněna v dlouhém zamyšlení, sama jak ze sna vidina pohřížena je v snění. Dvé věrných a statných družek ve zbroji za ní kráčí, svou mlčky sleduje paní. Svit měsíce, prodere-li se pravěkou spletí korun, krátkými blesky značí zlaté a spěžové spony a okamžik čarovně chví se na teplém úbělu ruky, jež uzdu lehounce svírá. Tak tiše, přízračně tentokrát vrací se Lubuša domů, ač jindy vesele hovoří a směle před sebe zírá a často po dobrodružstvích pátrá ve stínu stromů, 213 když po této cestě známé od Stadic ke svému rodu se vrací z náručí mužova šťastna svou láskou silnou, jež činí ji doma tak chladnou k slibům zemanských svodů, a šťastna svým tajemstvím sladkým, jež myšlenku činí vilnou i v přísné věštkyni lidu, proslulé za sídly kmene... Dnes však i bělouš kráčí tich cestou, již nezapomene. Veliké odhodlání uzrává v červnové noci. Mu láska jest vzpruhou, cílem dni slávy po dnech šera. Spanilá nad všechny ženy a moudrostí podobna otci sen srdce hrdého vtěliti chce bílá Krokova dcera. Sen srdce hrdého snovati počala s vášní mladou již tehda, když z pohřební tryzny otcovy vracela se, by k soudcovské moci se dala povolat lidu radou, jím černý zrak jí žhnul a v úbělové kráse planulo čelo svítící, když z hradiska v dálce zřela za sídly kmene, za hvozdy hor temena potemnělá a v srdci země viděla vzkvétati rod svůj pilný. Sen srdce hrdého potom vzplál ještě horoucněji, když s poselstvím stadický přišel jinoch mladý a silný, jenž dav si hádati od ní, shledán byl předurčen k ději zvláštnímu, vznešenému, a s dobrou pořízenou se vraceje nesl si také srdce jaté tou ženou a lásky slib, jejž slyšel soumrak v posvátném háji. Sen srdce hrdého kojila věhlasem ducha svého, a jako sen ten i láska čarovně kvetla v taji... Teď vhod však přišla jí urážka zemana nadutého, jenž s láskou byv odmítnut mstil se Lubuši spravedlivé... 214 Doubrava šumí tajemně, temnotou světlušky kanou, tlumené kročeje úměrně v ticho boří se chtivé, a drsné vůně neslyšně s dlouhými pocely vanou hlubokým chladem. Jak přízrak bílý a nesoucí štěstí vrací se na bělouši k rodnému dvorci žena a ví již, co jest jí činiti, by malou, nevinnou lestí knížete dala rodu a po bok mu postavena sen lásky a slávy v život zářící proměnila... Zas půjde bělouš k Stadicím, lidem v poselstva čele vyslaný směrem, jímž pokyne věštkyně ruka bílá... Pobízí Lubuša koně. Myšlenky letí směle, a dumy prchají před krví, jež se bujaře nítí. Již nestačí družky koni. Opilá odhodláním sama se rozjíždí náhle vstříc prvním záchvěvům ranním, jakoby zlákána mýtinou, jež v dálce tajemně svítí, modrými trhlinami tam dole probleskujíc. Zas půjde bělouš k Stadicím. Zas na poli známém stane... A srdcem i hlavou zvětřilou své dílo předem snujíc v miláčku knížete obejmout již touhou vášnivou plane a žrece modlitbou horoucí své bohy vzývá věčné. V mýtině zářné již stanula bílá, vznešená, krásná, zdviženou hlavu vztyčuje ve světla proudy mléčné; toužící žena silná a moudrá věštkyně jasná sen slávy před sebou vtělený vznášeti se vidí: v budoucno brána jest dokořán a jasny osudy lidí. Na oslněném bělouši s rukama vztýčenýma, úplněk v slunce změněný majíc v pohledech žhavých, zatímco doubrava kolem lehkými parami dýmá, a zlaté pouto se třpytí jí ve vlasech plavých, svou vidinu skvoucí celuje celou bytostí sněžnou ta, která kmene svého stane se velikou kněžnou. 215 Zří cimbuří nového hradu nad tokem stříbrné řeky, po jejíchž březích město dolinami se táhne, zří knížecí rod svůj v něm kvést a mocně panovat věky kmeni, jenž v národ se promění a rukou odvážnou sáhne po slávě, jež hvězd se dotýká, a znova vždy vztyčuje paže velebnou svatozář dávajíc věkovitému městu za drahou čelenku skvoucí a k světlu posvátnou cestu mu káže – – – Tak našly Lubušu družky a stanuly udiveny čarovným zjevem věštkyně... A když jí ruce sklesly a s dobrotivým úsměvem zraky její se snesly zpět k mýtině vonné a svítící, přiskočily ty ženy, by bělostné řízy lem jí oddaně políbily... Pak pod korunami dubů cestu zas nastoupily. 216