I   Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů

I

Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů
jak slunce teplý paprsek tiše povznesená, oh, lásko, probleskující i z legendárních Kristů, ty, kterás našich stínů běloskvoucí stěna, ty, kterás renouveau sladké našich uštvaných duší, vždy znovu a znovu se vracející pozlatit jejich smutky, ty, která přicházíš s polibkem, když nejméně člověk tě tuší, a z něho vyprovokuješ divoce jasné skutky, oh, lásko pohlaví, píseň tě pozdraví či hymna či křeč nebo vzlyky i tehdá, až poslední kletbu či poslední díky vykřikne k slunci poslední člověk. Oh, lásko, nejhanebnějším lidstvem nezdolaná, ty, která zápachem dnešních močálů jdeš stejně čistá v stejném zápalu, jak šlas mezi krásnými těly prvního lidského rána. Tisíci špinavých manželství chtějí tě pokáleti, těmi, v nichž otrokem žena je, zakoupeným hanebnou zvůlí pro slepý instinkt a marná plození dětí, těmi, v nichž muž je strom, jenž bouří láme se v půli, těmi, v nichž oba jsou otroky, zločinci z bídy a žalu, těmi, v nichž obchod byl udělán z nejspodnějšího kalu, – oh, lásko, marnými zločiny marně vypuzovaná, marnými blasfémiemi marně štvaná, ty znovu a znovu se vracíš a beřeš si to, co ztrácíš, vítězně beřeš si na stezkách nedovolené ctnosti a v způrných činech krásné statečnosti, 63 a odměňuješ se za všechna příkoří tím nejkrásnějším, co gesto tvé vytvoří, to nemanželskými dětmi plavé krásy, géniji zítřka. V doupatech prostituce chtějí tě udupati, ženouce bláznivým tlakem zákonů, předsudků, choutek opilost mužů na těla automatických loutek, ženouce těla, aby se bez tebe objímala a kupovala se a koupiti se dala, – oh, lásko, slyšíš jen srdce pláč, když procitne pozdní spáč a neukojen blouzní znovu o tvojí ruky hebkém gestu, o polibku tvém, o tvém slovu, o vonných květech, které házíš v cestu, ty neprodajná. Oh, lásko, zapovězená dcerkám buržoazie, jež skleník zahřívá pro vilnost gurmána! Oh, lásko, rdousená spáry hierarchie na ložích, jež v samotě trním jsou vystlána! Oh, lásko, jásající na polích, na lukách, rozkvetlá jabloni, zpívající ptáku! Oh, lásko předměstí, tiše žhnoucí v tmách, štkající klavíre, krvavý máku! Z hor modrých obzorů, slyš, píseň hovorů o víře a naději naší. Roste tam lavina, náruč svou rozpíná, stín z čistého čela plaší. 64 Oh, tajná vzpruho velikých činů, zářivé pozadí země nejlepších synů, hle, lámou se okovy, vysýchá slina, na kandelábrech bulvárů a topolech silnic houpá se provaz, v němž zahyne stohlavá Vina, jež chtěla tě vyhnati, nečistě smilníc, jež chtěla tě prodati, jak prodává tvé děti, a chystala svátek tvého stětí, mamonu děvka. Oh, lásko, kterás rostla všemi kulturami, v nich rozleptávajíc omyly a klamy, v nich zúrodňujíc půdu pro nové vegetace, tys jejich nejlepším vínem svou sílu napájela a linie své krásy zjemňovala sladce, že stejně silná jako delikátní, divoká a vřelá jdeš v slavnou budoucnost. A jako nikdy předtím nezdolně a hrdě za práva svá, za svobodu svou bijící se tvrdě jdeš v slavnou budoucnost. A s tebou jde náš sen, lásko svobodná a čistá, o šťastných párech sen v slunci tancujících na zemi rozkvetlé, jež volná je a jistá každému člověku. 65