I
Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů
Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů
jak slunce teplý paprsek tiše povznesená,
oh, lásko, probleskující i z legendárních Kristů,
ty, kterás našich stínů běloskvoucí stěna,
ty, kterás renouveau sladké našich uštvaných duší,
vždy znovu a znovu se vracející pozlatit jejich smutky,
ty, která přicházíš s polibkem, když nejméně člověk tě tuší,
a z něho vyprovokuješ divoce jasné skutky,
oh, lásko pohlaví,
píseň tě pozdraví
či hymna či křeč nebo vzlyky
i tehdá,
až poslední kletbu či poslední díky
vykřikne k slunci poslední člověk.
Oh, lásko, nejhanebnějším lidstvem nezdolaná,
ty, která zápachem dnešních močálů
jdeš stejně čistá v stejném zápalu,
jak šlas mezi krásnými těly prvního lidského rána.
Tisíci špinavých manželství chtějí tě pokáleti,
těmi, v nichž otrokem žena je, zakoupeným hanebnou zvůlí
pro slepý instinkt a marná plození dětí,
těmi, v nichž muž je strom, jenž bouří láme se v půli,
těmi, v nichž oba jsou otroky, zločinci z bídy a žalu,
těmi, v nichž obchod byl udělán z nejspodnějšího kalu, –
oh, lásko, marnými zločiny marně vypuzovaná,
marnými blasfémiemi marně štvaná,
ty znovu a znovu se vracíš
a beřeš si to, co ztrácíš,
vítězně beřeš si na stezkách nedovolené ctnosti
a v způrných činech krásné statečnosti,
63
a odměňuješ se za všechna příkoří
tím nejkrásnějším, co gesto tvé vytvoří,
to nemanželskými dětmi plavé krásy,
géniji zítřka.
V doupatech prostituce chtějí tě udupati,
ženouce bláznivým tlakem zákonů, předsudků, choutek
opilost mužů na těla automatických loutek,
ženouce těla, aby se bez tebe objímala
a kupovala se a koupiti se dala, –
oh, lásko, slyšíš jen srdce pláč,
když procitne pozdní spáč
a neukojen blouzní znovu
o tvojí ruky hebkém gestu,
o polibku tvém, o tvém slovu,
o vonných květech, které házíš v cestu,
ty neprodajná.
Oh, lásko, zapovězená dcerkám buržoazie,
jež skleník zahřívá pro vilnost gurmána!
Oh, lásko, rdousená spáry hierarchie
na ložích, jež v samotě trním jsou vystlána!
Oh, lásko, jásající na polích, na lukách,
rozkvetlá jabloni, zpívající ptáku!
Oh, lásko předměstí, tiše žhnoucí v tmách,
štkající klavíre, krvavý máku!
Z hor modrých obzorů,
slyš, píseň hovorů
o víře a naději naší.
Roste tam lavina,
náruč svou rozpíná,
stín z čistého čela plaší.
64
Oh, tajná vzpruho velikých činů,
zářivé pozadí země nejlepších synů,
hle, lámou se okovy,
vysýchá slina,
na kandelábrech bulvárů a topolech silnic
houpá se provaz, v němž zahyne stohlavá Vina,
jež chtěla tě vyhnati, nečistě smilníc,
jež chtěla tě prodati, jak prodává tvé děti,
a chystala svátek tvého stětí,
mamonu děvka.
Oh, lásko, kterás rostla všemi kulturami,
v nich rozleptávajíc omyly a klamy,
v nich zúrodňujíc půdu pro nové vegetace,
tys jejich nejlepším vínem svou sílu napájela
a linie své krásy zjemňovala sladce,
že stejně silná jako delikátní, divoká a vřelá
jdeš v slavnou budoucnost.
A jako nikdy předtím nezdolně a hrdě
za práva svá, za svobodu svou bijící se tvrdě
jdeš v slavnou budoucnost.
A s tebou jde náš sen, lásko svobodná a čistá,
o šťastných párech sen v slunci tancujících
na zemi rozkvetlé, jež volná je a jistá
každému člověku.
65