VDOVA Z EFESU

VDOVA Z EFESU
Letní nocí temná mračna k tajemnému sněmu jdou, zřídka luna zatřpytí se rozervanou oblohou. Vítr hvízdá, těžká krůpěj slétne časem v tesknou noc; sova houká jako člověk volající o pomoc. Za městem na pustém kopci k nebesům ční smutná věc, na čakanu klátí se tu pověšený zločinec. Po svahu se vlní hřbitov praskajícím stromovím, černé túje houpají se, hrobka někdy zdivem svým mezi nimi zabělá se jako plátno na rubáš... Pod čakanem v zadumání mladý žoldnéř stojí stráž. Noc tak dlouhá připadá mu, plna chmůrných záchvěvů. Hledě v dálku touží tiše po číši a po zpěvu. 223 A tu s větru utišením zdá se mu, že slyší sten. Naříká kdos na hřbitově? Či byl sluch číms podveden? Ale sten se opakuje. Ženské slyší kvílení. Ke hřbitovu mladý žoldnéř sestoupiti nelení. Blikající světélko mu na hřbitově značí cíl. Zvědavě se blíží k hrobce, z které nářek zní a kvil. Mladá vdova jako anděl na rakvi tu spočívá, plavým vlasem stírá slzy, tělo, jež se zachvívá, tiskne k rakvi, i v tom bolu nevýslovně spanilá. Mladý žoldnéř sotva dýše, jak ho krásou zmámila. Odvahy si vposled dodá, usedne k ní na rakev. „Paní, nezoufejte,“ šepce, „život pláč dnes, zítra zpěv.“ Vdova nedbá však, co šepce jinoch touhou zmámený. V nářku obejímá rakev bělostnými rameny. 224 Marno všecko domlouvání. „Sbohem, paní bláhová!“ Žoldnéř navrací se smutně cestičkami hřbitova. – Pod čakanem v zadumání ženy kvil a větru svist slyší ve tmě, chvílemi však zachvěje se jako list. Pomalu tu o samotě lepší řeč mu napadá, k smělejšímu počínání touha srdce nabádá. Noc se zdá být nekonečná, zezdola dál nářek zní. Mladý žoldnéř sestupuje znova ke zdi hřbitovní. Blikající kahanec teď jako hvězda vede ho. Znova na rakev si sedne vedle těla mladého. „Paní moje, jste tak mladá, krásná jste a plna vnad. Kdopak bude v mladém věku život takhle odmítat! Paní moje, posaďte se, vypovězte mi svůj žal. Paní moje, nezoufejte, já bych za vás duši dal.“ 225 Ruku vztáhne, lehce hladí ramena i prstíky, slova útěchy a prosby šepce její ve vzlyky. Polehounku pomáhá jí, aby mohla usednout. „Paní moje, vaše slzy na svém srdci cítím žhnout.“ Ztišila se, zodpovídá šeptem jeho otázky. Že chce umřít, nechce žíti bez muže a bez lásky. Že již po tři dni a noci bdí tu v slzách, o hladu. „Paní moje, nezoufejte, život dá vám náhradu.“ Zaúpěla, velké slzy hrnou se jí zpod víček. „Vždyť my jsme se milovali tak jako dvé hrdliček.“ Znova klesá k dřevu rakve jako smyslů zbavena, vine kol ní křečovitě bělostná svá ramena. Marno všecko domlouvání. U cíle se skoro zřel mladý žoldnéř, ale teď mu zbývá jen, by odešel. 226 V temnou noc, kde vítr hvízdá, volá ho i povinnost. „Sbohem, paní, pamatujte, meze že má také ctnost!“ Pod čakanem v zadumání kráčí sem a kráčí tam. Temná noc však nezháší mu v mladém srdci mocný plam. Před očima stále vidí vdovu za hřbitovní zdí; míří dolů, váhá, stane, vposled rozhodnuv se dí: „Poprvé mne neslyšela pro bol, jejž nic neztiší. Podruhé mi naslouchala. Potřetí mne vyslyší.“ Kol čakanu, na čakanu zdá se v pořádku vše být. Potřetí jde mladý žoldnéř smutnou vdovu potěšit. Sedí na rakvi jak spící, tvář má v dlaních pod vlasem; slzy vyschly, nářek usnul, mysl zdá se jata snem. „Paní krásná, musel jsem vás ještě jednou spatřiti! Paní drahá, dovolte mi, bych směl vlas váš hladiti.“ 227 Usedne k ní, ruku svou jí kolem pasu ovine. Ejhle, vdova nebrání se! Jako dítě nevinné na prsa mu hlavu složí, když ji k sobě přitiskne. Mladý žoldnéř nad svým štěstím věru div že nevýskne. Odsunuje dlaně z líček a vlas, jenž je zaclání, k zardělému obličeji s polibkem se naklání. Dlouho trvá políbení. „Paní krásná, paní má, rychle, rychle, obejmi mne ručinkama bílýma!“ O večeři se s ní dělí, vodu dá ze studánky. Na líčkách se objevuje úsměv jako červánky. „Paní krásná, paní moje, obejmi mne vesele, nežli kohout vyžene nás z tvrdé naší postele!“ Kahan prská, uhasíná. „Paní moje, objímej!“ Rakev chví se; vítr hvízdá. Mrtvý lež a nevstávej! 228 „Ještě jedou, paní moje, paní krásná jako květ!“ Že se vezmou, slibují si, když se s nimi točí svět. A když vyjdou z temné hrobky, v dáli šeří den se již. K čakanu se dívá žoldnéř. „Paní, běda, nevidíš?!“ Vzhůru běží beze smyslů, hrůzou trne celičký. S čakanu jen uříznutý provaz visí bez kličky. Marně rozhlíží se kolem, klička pryč a mrtvý s ní! Číhající odnesli jej zločincovi příbuzní. „Paní drahá, toť můj ortel. Viset budu ještě dnes.“ Zachvěla se, zaplakala. Z očí čtvera mluví děs. „Paní, dobrá rada drahá,“ dí, když dlouho mlčela. Náhle chytne ji a mumlá: „Dej mi svého manžela!“ Zbledla, pak ho políbila. Do hrobky jdou pospolu. Otvírají těžkou rakev, vynášejí mrtvolu. 229 V nové kličce nové tělo táhnou, táhnou na čakan. Roztřásá je při té práci ranní chlad a větru van. Ale když již hotovi jsou, muž se bije na čelo: „Paní drahá, zločincovi jedno ucho chybělo!“ Ještě jednou zachvěla se, kynula pak s úsměvem: „Celého jsem ti jej dala, tak si i to ucho vem.“ Znova tělo k zemi klesá, složili je, žoldnéř ťal. Za chvíli se mrtvý opět na čakanu rozhoupal – – – – – – – – – – – – Kohout zpívá, vítr hvízdá, v mracích slunce vychází. Chladné je to letní ráno, až člověka zamrazí. Pod čakanem v zadumání mladý žoldnéř stojí stráž. Na město se dívá z kopce: „Moje milá, jak se máš?“ 230