MARKÝZA DE POMPADOUR

MARKÝZA DE POMPADOUR
I
Mademoiselle Poisson má oči, které zmatou svou barvou záhadnou a svými úsměvy; cos horoucího dlí za mladostí jich zlatou, za pestrým vějířem jak ňader záchvěvy. Sní Jeanne Antonie, tak útlá, křehká, bledá jak raná větévka, jež rostla v skleníku, sní ctižádosti sen, jenž pokoje jí nedá, v kov jeden taví vše v svém krutém tyglíku. Let devět bylo jí, když kartářka jí řekla, že její miláček – oh, zticha! – bude král. Však toho mademoiselle se nijak nazalekla. Jen sníti počala a mlčky hledět v dál... A madame d’Etioles ve snění pokračuje, jež nikdo netuší za čarným úsměvem, za očí záhadou, jíž stále okouzluje kruh přátel vybraný i s panem Voltairem. Uprostřed bohatství a měšťanského štěstí na sídle rozkošném zrá žena, zrá i sen. Manželku pachtýře tak leckdo chtěl by svésti. Však ona touží jen, by král byl okouzlen. „Jen s králem nevěry se mohu dopustiti,“ dí často s úsměvem a hledí výbojně. Přátelé nemohou se dosti nadiviti. A manžel vedle ní usíná pokojně. 238 II
Psi lovčí štěkají a hrabou bujní koně. Všem klnou pikéři a rohy volají. Skla zlatých kočárů. A slunce křeše o ně podzimní ohňostroj. V nich dámy skrývají za šminkou červenou své bledé žárlivosti a ctižádostivost jim zatajuje dech. To dvorní společnost a lesk a povyk hostí okolí zámečku, kde král je na honech... Sne, marný nebudeš! Zrak záhadný, jenž svádí, z azurné karosy, ze stínu vějíře a z líčka bledého zří toužebně a krádí, když svede náhoda s ní krále frejíře. Sne, marný nebudeš! A hněv tě nezastraší hraběnky z Châteauroux. Či není mrtva již? Nad dcérky kolébkou se madame hrdě vznáší: s rtů děcko pouštějíc snu jimi líbá číš. A na maškarní ples již rozechvěna spěchá, jejž Paříž pořádá ku poctě dauphina: Domino útočí a král se dobýt nechá. Šarvátka koketní je dobře svedena. Krajkový šáteček král zdvihne na památku. A maska zrazená se štěstím prchá svým... Již samozřejmé jest, že madame poté vkrátku poprvé večeří s Ludvíkem Patnáctým. 239 III
Dny míjí. Král se zdá že milenky se bojí. Jak hadi syčící se plíží intriky. Dlí madame v úzkostech a v krutém nepokoji. Což zapomenul král snad sladké na rtíky? U dvora bigotní se svobodáři vedou boj tiše urputný. A Binet, komoří, u krále pracuje pro příbuznou svou bledou. Má těžkou volbu král. Však přece zahoří po kráse záhadné svou živočišnou touhou. Po druhé večeři se madame stěhuje pod střechu versailleskou... Vidinou pouhou, sne drahý, nebyl jsi! A pachtýř putuje kams vyhnán z Paříže... Jak stéblo anemické chví v loktech hladových se madame, prosta chmur... Tu do pole jde král. Však psaní rozkošnické jí posílá: à la marquise de Pompadour. Již skvoucí komnaty jsou pro ni připraveny. Již představení den u dvora nadešel. Marii Leszczynskou dojímá půvab ženy, jenž před královnou tu se naposledy rděl. 240 IV
Jak hadi syčící! Jak smečka při štvanici! Což Versailles nezazní vítězným halali? Oh, nesmí budoucnost o našem dvoru říci, že uzurpátorku jsme klidně přijali! Zbraň každá dobrá jest. A dauphin jazyk plazí a zuří Maurepas. Květ hrdé grácie dam dvorních pošklebkem se zlomyslným kazí, pod šminkou neuschnou div líček lilie. Kdekdo zná pamflety a klípky o rodině a Versailles šepotem se chvějí gerily. Však sílu studenou má útlá vévodkyně a neodpovídá na prosby z Bastily. Král pouze na lásku má velké požadavky a mlčí v rozpacích ke každé urážce. Leč tajná intrika se mění v chybu lávky, jde v exil Maurepas po kruté porážce... Sne drahý, jsi, oh, jsi teď skutečností dlouhou! Co na tom, trním že jde cesta ke kvítí! A paní markýza je novou jata touhou: Chce srdce královské, oh, srdce dobýti! Ta žena vymýšlí si steré hříčky lásky a steré kulisy, hle, staví lačnému. Pro chvíle v ložnici své mění čarné masky, na divadle mu hrá a při mši zpívá mu. 241 Však touho, marna jsi! Vše Ludvíku se líbí, leč pranic do nitra se jemu nevplíží. Dí lid: Je bez srdce a vnitřnosti mu chybí jak jeho pomníku tam dole v Paříži. Oh, touho bláhová! Oh, ženo s krví chladnou! S tvou křehkou grácií je brzy hotov král. A číhá intrika za portiérou zrádnou. Dnes paní de Choiseul král účes pocuchal. 242 V
Tož, touho, marna jsi! A bylas pokořena! Ač paní de Choiseul již ve vyhnanství dlí, markýzy každá noc je pláčem naplněna a úzkost jímá ji před jitra nevolí. Jsou marni lékaři. Nemůže s králem v zápol o vavřín milostný jít se svým uměním. Nechť tedy nezmarný té jeho krve plápol má denní kořist svou teď v parku Jelením. Ty ženy nebudou jí aspoň nebezpečny, když lásky vzdává se. Však moc má dosud svou! A cítí markýza, o vavřín jiný, věčný, že sílu v zápas má a ručku železnou. O vavřín slávy teď se útlá bude chvíti a chrabrá ničeho se cestou nelekne. Netřeba sníti již, jen duchem svým se skvíti, jenž krášlí září svou i stezky nepěkné. Již Voltaire, Diderot a Rousseau, Montesquieu jsou vděčni markýze s malířem nejedním. V grácii rokoka kus její duše žije. A Sévres svědčí tu o duchu obchodním... Však, cíli nejvyšší, tě ještě dosáhnouti! Tě, moci, která hráš si jako s loutkami s ministry, s vojáky a dech svůj slyšíš douti jak moře drtící vše svými vlnami. 243 A útlá ručinka po cíli sahá směle, vše svírá prstíky, co mohlo býti snem... Však, běda, v cíli svém má svého nepřítele. A pouhé neštěstí jest spolek s Rakouskem. 244 VI
Vše prohráno a lid se chystá k rebelii. Král po atentátu má sklony k pokání. Jsou mrtvy iluze. A noc, v níž zle se svíjí nemocná markýza, jim hranu vyzvání. Dlí v Choisy v horečkách. A vzpomíná, jak snila o králi, o lásce a kterak pro slávu své štěstí veškero a mládí promarnila, by zřela marnosti teď v krutou dálavu. Je hořko markýze. Však ve dne dál se hrouží ve státní listiny. A nezapomněla ni ctižádosti své a naposledy touží – by v zámku královském své oči zavřela. Do Versailles vrací se, kde vládla věčně štvána, pro triumf poslední... Tu, na rtech drobný smích, se šminkou bezvadnou a dobře učesána s farářem madeleinským o věcech posledních jak malý filosof se chvilku ještě baví v den dešťů dubnových, jež srdce uhasí... Za vozem pohřebním král dívaje se praví: „Dnes madame na cestu má špatné počasí.“ 245