ČESKÉ
ZPĚVY
[3]
TISKEM AL. LAPÁČKA, PRAHA-V., ŽATECKÁ 53.
[4]
PROLOG
Nad vlastí tesknící kdes vysoko jsem snil
o světlé hodině, jež čeká za horami,
a hypnotisován můj zrak se okouzlil
tou sladkou vidinou nad pozemskými tmami.
Lesk jarní slavnosti a květů příval dlouhý
šly světem pokojným, kde člověk pracoval,
snil, s myšlenkou se rval, měl vášně, smutky, touhy,
však svoboden byl vždy a na své půdě stál.
Nikdo ho nemámil a nesliboval mu,
nikdo ho neškrtil a nezabíjel zvolna,
mír cudné moudrosti mu oteplil i tmu:
byl člověk svoboden a země byla volná.
Tu světlou vidinu jsem všemi smysly vpíjel
a síla proudila v mé tělo uvadlé...
Tu náhle shaslo vše, tam dole pláč se svíjel,
a ve tmě vedle mněmě se chechtal kdosi zle.
Cos hrubě vzpupného v tom smíchu zvučelo,
a jeho cizí řeč, ta zněla násilnicky,
že teplý růměnec mi stoupal na čelo,
když se mně drze ptal, co značí pláč ten lidský.
7
Tam pro svou chudobu je člověk na kříž vbíjen –
do temna zíraje jsem zasmušile děl.
– Nu, ovšem, – zasyčel jak vítr v šerý říjen, –
však ještě něco snad jsi v pláči uslyšel! –
Tam pro svou myšlenku je člověk na smrt štván,
já šeptal, on se smál: – Máš pravdu! A nic více? –
Dál do tmy naslouchám a vidím český lán
a náhle chvěji se, mně žár se žene v líce:
– Pro věrné češství své ran snáší na tisíce! –
8
I.
Politická píseň, ošklivá je píseň,
Politická píseň, ošklivá je píseň,
ale ošklivější stokrát politika,
která jako slizká, zelenavá plíseň
do masa a kostí podloudně nám vniká.
Od zelených stolků, z ministerských síní,
ze shrbených fraků podloudně se plíží,
rozkládá nám krev a mrzáky z nás činí
ve městech i na vsích, na statku i v chýži.
Jako syrup má být úsměv naší tváře,
z vosku čiperného naše energiienergie,
aby panský lokaj milostivě záře
mohl poplácati sehnuté nám šíje.
Šíje poplácati, pánu vyříditi,
že jsme dnes už zcela slušnou společností,
že se dokonce nám může předhoditi
pár těch vedle zbylých, ohlodaných kostí...
Politická píseň, ošklivá je píseň,
ale někdy na rty slétne náhle sama,
když tě k zadušení teskná škrtí tíseň,
a vše zdá se na vždy mizet pod rukama...
9
II.
Jsme jako stádo někdy, nevím čeho,
Jsme jako stádo někdy, nevím čeho,
jen to vím, že nás opatrně pěstí
pro maso, tuk či vlnu; ode všeho
snad potřebují trochu k svému štěstí.
Tak opatrně drží nás, že kdosi
již liboval si, jak jsme nasyceni.
Nu, to je pravda: nechodíme bosi
a o pár drobtů nikdy nouze není.
Na svobodu se zapomnělo rádo,
řeč pathetická pro útěchu teče...
Jsme zkrátka vzorné, bohabojné stádo,
a rentuje se každá o nás péče.
Psů smečka dobrácká nás hlídá věrně.
Když nízko žlab, je dobrá také služba,
tvor positivní nezří pak nic černě
a sloužit, sloužit stálá jeho tužba.
Psů smečka běhá, před hloupostí chrání
a vlky nenasytné s cesty plaší...
Tu zejména jsme dobře obstaraniobstaráni:
Ti psi jsou z nás a krev jsou krve naší.
10
III.
Jak ozvěna v skalách zasněných
Jak ozvěna v skalách zasněných
cos v bytosti našinaší dříme.
A je to více než pohádka,
co za sebou v dáli zříme.
Starého nadšení vroucí proud,
žel, v srdci skrytý až na dně.
Kontinuita sil velebných,
žel, udupávaná zrádně.
Snad bychom chtěli se opět vzdát
krásným a dobrým svým pudům,
zkrušenou hrdost svou pobodnou,
rozmachu dopřáti údům,
silou a mládím si zahýřit
a bez všech cavyků ránu
oplatit ranou, jež zabíjí
za urážku, drzost, hanu.
Snad bychom chtěli... A jisto je,
že bychom mohli a měli.
Jen odvahou vzroste síla v nás
a jiskra ve plamen skvělý.
11
Však sotvaže hne se svědomí
a my se rozpomínáme,
krev vznícenou, oheň ve zraku
a ruku zdviženou máme,
pár frásí rozšafných postačí
ukrotit hněvy a blesky:
vůdcové zastrčí odměnu,
a národ chce býti hezký.
12
IV.
Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj
Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj
do uniformy se zapíná.
K čemu jsou na světě sliby a fráse,
výměna názorů u vína.
Vzkřikne kdos bolestně: Berou nám děti!
Mrazivé ticho hlas uškrtí.
Tiši a neodporujíce zlému
necháme uštvat se do smrti.
Zaúpí žena. Jí odvedli muže,
protože myslit se odvážil.
Čtrnáct dní v novinách píše se, tiskne.
Protesty zbyly. A mrtvý zbyl.
Políček nový nás na tváři pálí.
Chapadla vzpupná se vzpínají.
Tábory hučí... V livreje staré
noví se ženou zas lokaji. –
Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj
do uniformy se zapíná.
U řeky zelené směje se drze
frivolní nevěstka Berlína.
13
V.
Naše barva červená a bílá,
Naše barva červená a bílá,
napřed červená však a pak bílá,
napřed vzpoura krve potupenépotupené,
požár češství, jež se k cíli žene,
bouřný síly vzrůst – a potom síla
klidná, cudná, jistá zdarem díla – –
Naše barva červená a bílá...
Barva. Nic víc. Jarní chybí síla,
jaro u nás cítí jenom v říji
s hlavou skleslou, se sehnutou šíjí
čeští lidé, positivní lidé.
Sláva diplomatům! Zdráv buďbuď, klide!
I ta barva již cos vybledlého.
Kocovina z počínání všeho.
Krev je mdlá a čest je pokálena,
na prodej s ní chodí jako žena,
ne však z bídy – z přesvědčení, klidni,
k Římu dnes a zítra zase k Vídni.
14
VI.
Silná vůně táhla vzduchem,
Silná vůně táhla vzduchem,
v městech atmosféra žhnula,
nepochopitelným vzruchem
srdce mladá zaplanula,
rudý reflex padl v stín;
věčný sen se zdál být skutkem,
navždy shroucen prestol sešlý..!sešlý...!
V městě českém, starém, prudkém
rebelanti dva se sešli,
Havlíček a Bakunin.
Člověk český, člověk hodný,
duše prostná, měkká, bílá,
které dáno, by v čas vhodný
svému lidu zazářila,
svítila po celý věk;
konstituční, míru lačný,
s vírou v zákon, v mrav a řády,
a jen trochu uštěpačný
před Římem a před úřady,
dobrákem byl Havlíček.
Člověk ruský, ten byl jiný.
Vášnivě se vrhající
ze zločinů ve zločiny
Evropou šel s ohněm v líci,
15
plný nebezpečných vin;
hlásal revoluci mstivou,
nesmyslné ideály,
plamenem byl, vzpourou živou –
ale vlády se ho bály:
zločincem byl Bakunin.
Střetli se... A přešla léta.
Český člověk, duše bílá,
byl si věren: zloba kletá
pomalu ho popravila,
nedožil svůj mužný věk.
Odvezli ho do Brixenu
jménem zákona a krále.
Zabilo to jeho ženu,
dceru možná... A tak dále.
Zákony ctil Havlíček.
Za to Rus šel dále světem,
plamen mocný, vůle divá,
hýřil silou, zvůlí, vznětem;
bouře kolem něho zpívá
dlouho, dlouho do šedin.
Nezkřivili mu ni vlásku;
zlobu s úroky jim vrátil.
Svoji ke svobodě lásku
mučednictvím nezaplatil:
Zločincem byl Bakunin.
16
VII.
Šedesát let jsme se postili věrně
Šedesát let jsme se postili věrně
to k vůli zlatému svému prasátku.
Víra je víra. Dosavad věříme
v tuhletu dojemnou starou pohádku.
Víra je víra. A sliby jsou sliby.
Pilíře života politického.
Jen luza má heslo: Z ručky do ručky!
Je nedůstojné člověka moudrého.
Pevni jsme ve víře, v zákonech, v právu.
Co se nám zlého může přihodit?
Na positivní stojíme půdě.
Což nás i odtud mohou vyhodit?
Šedesát let jsme se postili věrně,
i dál se budeme věrně postiti.
Svědomí čisté je nade vše přece.
Necudně jiní se mohou sytiti.
(1908.)
17
VIII.
Hlava je nemocná ze všeho toho.
Hlava je nemocná ze všeho toho.
Z vražedných ovzduší odejdiodejdi, noho,
na duchu hlodá ten zločinný stín.
Posvátná místa jsou v kramářů rukou,
na místech proklatých rodičky mukou
vyznamenaný teď pyšní se syn.
Prohráno vše je zas, tak jako vždycky.
Na prsou cetku má mrzáček lidský,
v kapse má diety, v uších zní dík.
Fraška je u konce, šašci jdou domů;
pro radost voličů hromádku hromů
vymiškovaný si vymýšlí býk.
Mile si oddechli v dunajském městě,
lacino koupili zaťaté pěstě.
Lacino? Zadarmo dostali vše.
Vědí a cítí, že z rukou těch vůdců,
otrlých, sytých a prodajných svůdců
mohou chtít vše a dostanou vše...
Hlava je nemocná, horko je z toho.
Odvrať sese, zraku můj, odejdiodejdi, noho:
Blázen, kdo uvěří v nový tu den!
18
Navršme valy, byť dlaněmi svými,
to mezi sebou a malomocnými,
tu ať je síla, tam zbabělost jen!
Nevěřme nikomu na světě širém,
pole svá nedejme zarůsti pýrem,
před jedem chraňme svou mízu a krev!
Jsme-li však ztraceni? Národ náš má-li
vůdce, jichž hoden? Ať minulost spálí,
lokaje vmaluje tam, kde byl lev!
By ani studem již nevzplála krev.
(Vánoce 1908.)
19
IX.
My s právy nezadatelnými
My s právy nezadatelnými
a s historií, která slávou dýše,
my s ministry úctyhodnými,
s poselstvím ve sněmích a v radě říše –
kdo že děl: bychom radš doupě zmijí byli,
jež, drze kopnuty, by se postavily
a uštkly?
Jest přece pouhý plaz jen zmije
svobodu milující a slunce strání,
jak volné zvíře každé pro sebe jen žije
a napadena brání se, nu, brání:
neb svobodu že miluje a slunce svoje,
tož neutíká, když jde o ně, z boje
a bije.
Ale my nejsme plazi, rod jsme lidský,
Římem a Vídní dobře vychovaný,
vzdělaný kulturně, vzdělaný politicky
a zvyklý na políčky, na kopance, rány.
My nepotřebujeme jedu v zubu žádném,
vždyť nesvědčí o karakteru řádném,
o ctnostech.
20
A proto k historické slávě
a k nezadatelným svým právům,
ministry máme pracující hravě
a poslance, již příkladem jsou davům.
A co nám chybí ještě, to se nám již chystá:
ta trocha škol, pod nohou půda jistá,
Svoboda!
(1909.)
21
X.
Naši duši holubičí,
Naši duši holubičí,
humanitu hlásali,
celou jednu generaci
vzali nám....nám...
Byly doby procitání
z opilství a kocovin,
rykem frásí otupený
probouzel se mozek náš,
do hloubky a k pravdě blíže
spěchali jsme vášnivě,
vzmachem ducha prožili jsme
stará léta zaspaná,
dvojnásob jsme náhle žili,
prolezli vše s pochodní,
tryskalo to u nás mocně
z tisícerých pramenů;
v říši dvojhlavého orla,
jenž má mozek slepičí,
stáli jsme tu náhle mladí
s pílí, vášní, zápalem;
na koruně zaprášené
jediný, my, drahokam,
22
jenž na slunci ještě zářil
leskem nevypůjčeným...
Čím jsme se jen mohli státi
v krásné chvíli zápalu
s touto jednou generací,
plnou šťáv a plnou míz,
kdyby byl duch, jenž tak mužně
bádal, boural, budoval,
stejně vášnivě a mužně
na nejhorší frontě stál,
kdyby s dravým násilnictvím
evropského pochopa
právě jako s násilnictvím
vesele byl zatočil,
oko za oko, zub za zub,
dva výpady za výpad,
když se jedná o život náš,
o zem, jazyk, potomstvo...!
Zatím duši holubičí,
humanitu hlásali,
celou jednu generaci
vzali nám...
23
XI.
„– Rozpusťte armády, přelomte pušky,
„– Rozpusťte armády, přelomte pušky,
bodáků užijte na poli;
dříve či později přijde ta chvíle
tak jak tak, dělejte cokoli!“
Slyším a věřím a ruce rád přidám
k jarní té setbě, jež vyklíčí;
sejeme stromy, jichž koruny mocné
národům pro klid se vytýčí.
Hluboko v srdcích těch, kdož se rvou těžce
s myšlenkou, s hroudou a kladivem,
pletou se věnce již pro lidský svátek
po věku nade vše tesklivém.
Ale den veliký nepřišel ještě,
hodina dvanáctá není tu:
nepřítel pokoje kuje své meče
a vzpupnost jeho je v zenithu.
Šíleným sobectvím opilý národ
cení své kovové čelisti,
studená chapadla vztahuje světem
za každou žena se kořistí.
24
A my tu, bělostně kvetoucí třešeň,
rostoucí pro rudé ovoce,
chapadla cítíme u paty kmene,
za nimi chřestí to divoce.
Z blízka my vidíme, hmatáme přímo,
cítíme vlastním svém na těle,
čí jsou to ruce, jež ochotně rdousí,
oloupí soka i přítele.
Víme to, cítíme: Zasetí jarní
i kdyby vzklíčilo, uvadne,
dokud se nevztýčí pravice dějin
a s pěstí zaťatou nepadne
na hlavu obludy, pouštějíc žilou
šílenství vzpupného násilí...
Až dotud muži jen hněvem svým kojí
všechna svá humanní úsilí.
25
XII.
Té naděje vzíti si nedáme
Té naděje vzíti si nedáme
od kulichů všelijakých,
že jedenkrát ruce si podáme
i přes hlavu tyranů svých.
To uprostřed svobodných národů
my volni – co národ, to brat!
Pak do služeb velikých přerodů
své síly dá každý a rád.
Pod povrchem zločinných rozporů,rozporů
již rodí se vzpoura a soud;
hrom udeří v poslední závoru,
pěst přerazí poslední z pout.
Té naděje vzíti si nedáme. –
Než přijde však bratrství den,
těch pravicí po právu zhrdáme,
jichž levice škrtí nás jenjen.
26
XIII.
Bůh, jenž dal růsti železu,
Bůh, jenž dal růsti železu,
ten rabů nechtěl míti –
A proto vy jen hledíte
kde koho porobiti.
A proto vaše vzpupná řeč
zní hrozbou jen a hanou;
sejete mračna zlověstná
nad zemí požehnanou.
Kdo seje vítr, mračna zlá,
vy víte však, co sklidí –:
nemáte úcty po světě,
nemáte lásky lidí.
A když i hladký diplomat
o odvetě dnes mlčí,
jsou méně trpěliví ti,
kdož dravé zuby vlčí
ve vlastním těle cítí již
a vlastní děti brání...
Pak ani železný vás bůh
z té bouře nezachrání!
27
XIV.
Kdybychom měli to, co vy,
Kdybychom měli to, co vy,
bohatství, sílu a říši,
nekovali bychom okovů
a rozletěli se k výši.
Přesilou ducha jsme dobyli
všeho, nač můžem být hrdi;
nám nikdo ruky své nepodal
a všichni zůstali tvrdi.
Krok za krokem v před jsme drali se
a nemohla růsti nám křídla;
za prudší rozmach krev naše
byla by na dlažbě stydla.
A přece jsme šli a rostli jsme,
a přece jsme hlavu zdvihli,
na rukou, na nohou spoutáni
ke světlu jsme oddaně tíhli.
Což teprv kdybychom svobodu,
sílu a bohatství měli!
...A kdyby nebylo jedů v nás,
jež po vás jsme podědili!
28
XV.
Kdo prudká křídla má, ať letí
Kdo prudká křídla má, ať letí
přes hranice a vody,
tam, kde se vzpíná modré horstvo
a hučí oceán:
bez křídel není cesty světem
do říše nové shody,
a špatně žil, kdo nevyužil
letu, jenž byl mu dán.
Kdo statná křídla má, ať pluje
nad oblaka a hory
a provokuje nebes ticho
svou touhou předčasnou;
bez křídel není smíru s věčnem
pro pozemštělé tvory,
je blažen člověk, pochopí-li
zpěv světů duší svou.
Kdo velká křídla má, ať prchá
za břehy těsné vlasti;
je velký svět, však dosti malý,
by dobýti se dal.
Kdo umdlí, spadne, roztříští se,
však výšek poznal slasti,
29
a kdo je silen, ten se vrátí,
by doma bojoval.
Kdo prudká křídla má, toť mládí,
toť jeho vzdor a hrdost,
toť jeho naděje a víry
zelený věcněvěčně list –
však muž má míti pevné nohy,
za leskem oka tvrdost
a na svém místě pevně státi,
oh, pevně státi čist!
30
EPILOG
Oh, smutná vlasti má, kde tolik toho vadne,
co slibovalo nám ty nejkrásnější květy,
co slibovalo květ i zdravé plody ladné,
jichž míza posílí pro boje, skutky, vzněty –
oh, smutná vlasti má, je někdy tolik žalů
nad tvými lukami a poli, vrchy, lesy,
že smutek do duše a chabost v život svalů
se plíží tesklivě, až člověk hlavu svěsí.
A příliš černě zří pak osud země malé,
kde prsty římské lži tak nelítostně kradly,
kde s pohraničních hor zní skřeky neurvalé,
řeč imperia, sen o národech, jež padly;
kde národ sbitý kdys na opukové pláni
tak nerad procitá pro život velkých cílů,
má jedy v krvi své, jež promluviti brání,
má vůdce zbabělé a karaktery z jílu.
A přece v jasný den, kdy slunce proudy sladké
nám lásku k životu a víru v lidi vrací,
to naše bytí zlé se nezdá z půdy vratké
a beznadějné růst pro bezúčelnou práci.
31
Nad mrtvá poupata se květy plné týčí
a svrasklé padavky ve šťastném zrání mizí;
pod všemi mlhami to po životě křičí
a z mnoha zřítelnic rád plamen šlehne ryzí.
Přes všechna váhání, přes prodajnost a zrady
strom roste v kořenech, strom roste ve větvoví..větvoví...
Že ve tmách ztracen cíl? Že nevíme si rady?
Toť světa choroba. V tmách den však blýská nový.
Snad cíl nám velký dá a o cestě nám poví.
E: jf; 2004
[32]