IV. Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj

Stanislav Kostka Neumann

IV.
Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj
 do uniformy se zapíná. K čemu jsou na světě sliby a fráse, výměna názorů u vína. Vzkřikne kdos bolestně: Berou nám děti! Mrazivé ticho hlas uškrtí. Tiši a neodporujíce zlému necháme uštvat se do smrti. Zaúpí žena. Jí odvedli muže, protože myslit se odvážil. Čtrnáct dní v novinách píše se, tiskne. Protesty zbyly. A mrtvý zbyl. Políček nový nás na tváři pálí. Chapadla vzpupná se vzpínají. Tábory hučí... V livreje staré noví se ženou zas lokaji. – Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj do uniformy se zapíná. U řeky zelené směje se drze frivolní nevěstka Berlína. 13
Básně v knize České zpěvy:
  1. PROLOG
  2. I. Politická píseň, ošklivá je píseň,
  3. II. Jsme jako stádo někdy, nevím čeho,
  4. III. Jak ozvěna v skalách zasněných
  5. IV. Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj
  6. V. Naše barva červená a bílá,
  7. VI. Silná vůně táhla vzduchem,
  8. VII. Šedesát let jsme se postili věrně
  9. VIII. Hlava je nemocná ze všeho toho.
  10. IX. My s právy nezadatelnými
  11. X. Naši duši holubičí,
  12. XI. „– Rozpusťte armády, přelomte pušky,
  13. XII. Té naděje vzíti si nedáme
  14. XIII. Bůh, jenž dal růsti železu,
  15. XIV. Kdybychom měli to, co vy,
  16. XV. Kdo prudká křídla má, ať letí
  17. EPILOG