XI. „– Rozpusťte armády, přelomte pušky,

Stanislav Kostka Neumann

XI.
„– Rozpusťte armády, přelomte pušky, „– Rozpusťte armády, přelomte pušky,
 bodáků užijte na poli; dříve či později přijde ta chvíle tak jak tak, dělejte cokoli!“ Slyším a věřím a ruce rád přidám k jarní té setbě, jež vyklíčí; sejeme stromy, jichž koruny mocné národům pro klid se vytýčí. Hluboko v srdcích těch, kdož se rvou těžce s myšlenkou, s hroudou a kladivem, pletou se věnce již pro lidský svátek po věku nade vše tesklivém. Ale den veliký nepřišel ještě, hodina dvanáctá není tu: nepřítel pokoje kuje své meče a vzpupnost jeho je v zenithu. Šíleným sobectvím opilý národ cení své kovové čelisti, studená chapadla vztahuje světem za každou žena se kořistí. 24 A my tu, bělostně kvetoucí třešeň, rostoucí pro rudé ovoce, chapadla cítíme u paty kmene, za nimi chřestí to divoce. Z blízka my vidíme, hmatáme přímo, cítíme vlastním svém na těle, čí jsou to ruce, jež ochotně rdousí, oloupí soka i přítele. Víme to, cítíme: Zasetí jarní i kdyby vzklíčilo, uvadne, dokud se nevztýčí pravice dějin a s pěstí zaťatou nepadne na hlavu obludy, pouštějíc žilou šílenství vzpupného násilí... Až dotud muži jen hněvem svým kojí všechna svá humanní úsilí. 25
Básně v knize České zpěvy:
  1. PROLOG
  2. I. Politická píseň, ošklivá je píseň,
  3. II. Jsme jako stádo někdy, nevím čeho,
  4. III. Jak ozvěna v skalách zasněných
  5. IV. Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj
  6. V. Naše barva červená a bílá,
  7. VI. Silná vůně táhla vzduchem,
  8. VII. Šedesát let jsme se postili věrně
  9. VIII. Hlava je nemocná ze všeho toho.
  10. IX. My s právy nezadatelnými
  11. X. Naši duši holubičí,
  12. XI. „– Rozpusťte armády, přelomte pušky,
  13. XII. Té naděje vzíti si nedáme
  14. XIII. Bůh, jenž dal růsti železu,
  15. XIV. Kdybychom měli to, co vy,
  16. XV. Kdo prudká křídla má, ať letí
  17. EPILOG