III. Jak ozvěna v skalách zasněných

Stanislav Kostka Neumann

III.
Jak ozvěna v skalách zasněných Jak ozvěna v skalách zasněných
 cos v bytosti našinaší dříme. A je to více než pohádka, co za sebou v dáli zříme. Starého nadšení vroucí proud, žel, v srdci skrytý až na dně. Kontinuita sil velebných, žel, udupávaná zrádně. Snad bychom chtěli se opět vzdát krásným a dobrým svým pudům, zkrušenou hrdost svou pobodnou, rozmachu dopřáti údům, silou a mládím si zahýřit a bez všech cavyků ránu oplatit ranou, jež zabíjí za urážku, drzost, hanu. Snad bychom chtěli... A jisto je, že bychom mohli a měli. Jen odvahou vzroste síla v nás a jiskra ve plamen skvělý. 11 Však sotvaže hne se svědomí a my se rozpomínáme, krev vznícenou, oheň ve zraku a ruku zdviženou máme, pár frásí rozšafných postačí ukrotit hněvy a blesky: vůdcové zastrčí odměnu, a národ chce býti hezký. 12
Básně v knize České zpěvy:
  1. PROLOG
  2. I. Politická píseň, ošklivá je píseň,
  3. II. Jsme jako stádo někdy, nevím čeho,
  4. III. Jak ozvěna v skalách zasněných
  5. IV. Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj
  6. V. Naše barva červená a bílá,
  7. VI. Silná vůně táhla vzduchem,
  8. VII. Šedesát let jsme se postili věrně
  9. VIII. Hlava je nemocná ze všeho toho.
  10. IX. My s právy nezadatelnými
  11. X. Naši duši holubičí,
  12. XI. „– Rozpusťte armády, přelomte pušky,
  13. XII. Té naděje vzíti si nedáme
  14. XIII. Bůh, jenž dal růsti železu,
  15. XIV. Kdybychom měli to, co vy,
  16. XV. Kdo prudká křídla má, ať letí
  17. EPILOG