III.
Jak ozvěna v skalách zasněných
Jak ozvěna v skalách zasněných
cos v bytosti našinaší dříme.
A je to více než pohádka,
co za sebou v dáli zříme.
Starého nadšení vroucí proud,
žel, v srdci skrytý až na dně.
Kontinuita sil velebných,
žel, udupávaná zrádně.
Snad bychom chtěli se opět vzdát
krásným a dobrým svým pudům,
zkrušenou hrdost svou pobodnou,
rozmachu dopřáti údům,
silou a mládím si zahýřit
a bez všech cavyků ránu
oplatit ranou, jež zabíjí
za urážku, drzost, hanu.
Snad bychom chtěli... A jisto je,
že bychom mohli a měli.
Jen odvahou vzroste síla v nás
a jiskra ve plamen skvělý.
11
Však sotvaže hne se svědomí
a my se rozpomínáme,
krev vznícenou, oheň ve zraku
a ruku zdviženou máme,
pár frásí rozšafných postačí
ukrotit hněvy a blesky:
vůdcové zastrčí odměnu,
a národ chce býti hezký.
12