EPILOG

EPILOG
Oh, smutná vlasti má, kde tolik toho vadne, co slibovalo nám ty nejkrásnější květy, co slibovalo květ i zdravé plody ladné, jichž míza posílí pro boje, skutky, vzněty – oh, smutná vlasti má, je někdy tolik žalů nad tvými lukami a poli, vrchy, lesy, že smutek do duše a chabost v život svalů se plíží tesklivě, až člověk hlavu svěsí. A příliš černě zří pak osud země malé, kde prsty římské lži tak nelítostně kradly, kde s pohraničních hor zní skřeky neurvalé, řeč imperia, sen o národech, jež padly; kde národ sbitý kdys na opukové pláni tak nerad procitá pro život velkých cílů, má jedy v krvi své, jež promluviti brání, má vůdce zbabělé a karaktery z jílu. A přece v jasný den, kdy slunce proudy sladké nám lásku k životu a víru v lidi vrací, to naše bytí zlé se nezdá z půdy vratké a beznadějné růst pro bezúčelnou práci. 31 Nad mrtvá poupata se květy plné týčí a svrasklé padavky ve šťastném zrání mizí; pod všemi mlhami to po životě křičí a z mnoha zřítelnic rád plamen šlehne ryzí. Přes všechna váhání, přes prodajnost a zrady strom roste v kořenech, strom roste ve větvoví..větvoví... Že ve tmách ztracen cíl? Že nevíme si rady? Toť světa choroba. V tmách den však blýská nový. Snad cíl nám velký dá a o cestě nám poví. E: jf; 2004 [32]