PROLOG

PROLOG
Nad vlastí tesknící kdes vysoko jsem snil o světlé hodině, jež čeká za horami, a hypnotisován můj zrak se okouzlil tou sladkou vidinou nad pozemskými tmami. Lesk jarní slavnosti a květů příval dlouhý šly světem pokojným, kde člověk pracoval, snil, s myšlenkou se rval, měl vášně, smutky, touhy, však svoboden byl vždy a na své půdě stál. Nikdo ho nemámil a nesliboval mu, nikdo ho neškrtil a nezabíjel zvolna, mír cudné moudrosti mu oteplil i tmu: byl člověk svoboden a země byla volná. Tu světlou vidinu jsem všemi smysly vpíjel a síla proudila v mé tělo uvadlé... Tu náhle shaslo vše, tam dole pláč se svíjel, a ve tmě vedle mněmě se chechtal kdosi zle. Cos hrubě vzpupného v tom smíchu zvučelo, a jeho cizí řeč, ta zněla násilnicky, že teplý růměnec mi stoupal na čelo, když se mně drze ptal, co značí pláč ten lidský. 7 Tam pro svou chudobu je člověk na kříž vbíjen – do temna zíraje jsem zasmušile děl. – Nu, ovšem, – zasyčel jak vítr v šerý říjen, – však ještě něco snad jsi v pláči uslyšel! – Tam pro svou myšlenku je člověk na smrt štván, já šeptal, on se smál: – Máš pravdu! A nic více? – Dál do tmy naslouchám a vidím český lán a náhle chvěji se, mně žár se žene v líce: – Pro věrné češství své ran snáší na tisíce! – 8