Procit jsem – podivný byl to sen,
často tak člověk je snívá,
když pokoj vzpomínkou naplněn
a měsíc v lůžko se dívá:
Já mrtev byl, vstal o půlnoci z hrobu
a v šeru zeleném, při hvězdném šumu
šel světem jsem, jenž teď byl naší říší
neb život – kdo ví – ztichl, neb též zhynul.
Šel v rubáši jsem, bezokými zraky
se díval kolem – jak to činí živí –
po věcech světa, po těch druhých mrtvých
s kritikou mimovolnou v gestu ruky
i na rtech bezmasých. Čas nevázal nás
a nevadil nám prostor. Nebylo v nás
vzpomínek z žití. Po zákonech oněch,
jež vládnou v Smrti království, jsme byli
jen stíny okamžiku, jen jak mráčky
nahoře tmavým nebem plovající.
A náhle vysoký stín u mne stanul:
dvé pevných paží přitisklo mne k sobě,
dvé blesků vzplálo ve vyhaslých očích
a rozpálený chvějný hlas mi pravil:
– Já zemřela, však mám tě ráda ještě.
A ty dva blesky pronikly mi v nitro
a vybouřily moje vzpomínání,
jež mrtvo nebylo, leč spalo pouze:
– Až za hrob tedy? – (Neboť vzpomínání
vzbudilo všecka P. S. našich listů
i echa kdysi našeptaných přísah.)
– Až za hrob! – – Jakož slíbili jsme kdysi?
– Jak slíbili jsme. – Příval zářný světlý
mnou prochvěl. Náhle den byl, růže kvetly
a voněly do toužných písní ptáků
a nebem plulo loďstvo bílých mraků
a žití bylo rozkoší zas sladkou.
I Smrt jsme shlídli. Pryč šla chůzí vratkou
a zsinalá si tiše zoufala,
že kralování svoje prohrála.