Přes hroby mrtvých k živým přicházím,
bych naslouchal, jak plápolá jich Srdce...
Já rána miluji, bych probouzel...
Já čekám večerů, bych pohřbíval...
Můj svět se zdá být lidstvu odlehlý,
z nejvyšších kultur že mé rostou Sny.
Svět věží imaginárních a vrcholů
jen výšky miluje a obzor, hloubky ztracené...
Můj svět jde ze samot a visí nad Zemí,
kde, divák bez dechu, jsem zachytil se v letu
na větvi stromu, jenž ční k nebi obrovský.
Kdys Démon zavržený s výše klesnul jsem...
Však díky: křídly ohořelými
já dosud mávám. Dosud vzdor můj nehasne.
Já úžas, nebezpečí miluji.
Já sestupuji často, abych naslouchal,
jak lidská srdce mrou... Mne dojímá
těch probuzených první pozdrav za rána
i slova poslední těch mroucích u večer...
Já rád bych vzbouřil velké Odvahy,
otroctví vyštval z klecí, smutně tančící
na trzích v podvečeru, k lampám čoudícím,
ku kolovrátků hudbě, k smíchu milenců,
k jich smyslným obětem v hájích setmělých,
když zisk svůj počítají kramáři...
Já rád bych pootevřel ventily
staletých bolestí, jež kypí, vrou,
div nerozrazí pouta svorů železných,
když bezpečni se cítí lidstva hlídači...
Svá brousím slova, božstvům urvaná
na žhavém zlatu poledního slunce...
A čekám dne a čekám hodiny...