NOCI umdlené čekáním jitra! Stíny dní, které jsme měli a budeme míti!
Hodiny, v nichž okamžiky jsou ohnisky zvuku odraženého z dálek!
Noci, v nichž proudy mystické lásky dušemi vanou od světa k světu
a ze zraků září podmaňující hloubkou budoucích světel!
Noci, kdy země se propadá do tmy, z níž vyšla a nová tvoří se v snění,
s novými růžemi zahrad a s jinou blízkostí smrti!
Noci měsíční hudby s vůněmi touhy, již duše v cizině cítí,
když slyší píseň své vzdálené Vlasti! Echa tonů, jimiž jásá slunce neviditelné!
Noci, kdy hvězdy všech prostorů zdají se závratným snem, jejž vysnila země,
a do něhož jsme v extasi vešli, jak umělec v dílo mistra milovaného!
Noci, v nichž naděje k loži teskného přichází dveřmi na vždy uzamčenými,
v šatě utkaném z paprsků příštích a z vůní květů, jež vadnou rosami rána!
Noci svatých, bdících na modlitbách díků za úrodu, již celou rozdali bratřím;
pěšinou polní se vrátili, chudí, neviděni pro výši vlastních svých klasů.
Noci samotářů, jichž duše zapalují svá uhaslá světla o hvězdy
a sestupují s nimi do hlubin, kde polibky mají silnou chuť smrti a ticha!
Noci čekajících, jichž duše, jak hladiny zvlněné příliš nemohou odrážet výší,
a ty, které u dna již krvácejí prvními reflexy nového slunce!
A noci, symboly mystické Noci, v níž pozemský život snem těžkým dříme,
aby duše nabyly síly pro přijetí vyššího světla!