Jak ráje zlatý květ v mé duši sladce voní
té noci čarovné a zvláštní vzpomínání,
té noci mystické, když domů jel jsem loni,
a světla benátská již zhasla v moře pláni.
Šla půlnoc Adrií, jež velkým tichem spala,
a byl to taký klid, jak věčnosti či smrti.
Jen lehkým šumotem se vlna rozšeptala,
jak v rytmu precisním ji přída lodi drtí.
To byla zvláštní noc! Jak pro mne by jen byla...!
Na přídě byl jsem sám, v kajutách všecko spalo,
já stál tu jediný, a jen má duše zpilá
ten zázrak viděla, a oko moje plálo.
Snad celý hvězdný svět žhnul na obloze tmavé,
jíž sytá, hebká modř se měkce na mne smála,
a myriady hvězd tak byly skvěle žhavé,
že sněmem kosmickým ta slavná noc se zdála.
Loď tiše dýchala jen šeptem parostroje,
jen vody sonata se v sladkých tónech chvěla,
a v slasti blouznivé v tom tichu duše moje
až samým ku hvězdám se v štěstí rozletěla...!
Jen světců blaženství, když ve tvář boží patří,
se mohla rovnati má rozkoš extatická,
já cítil, duše má že s hvězdami se bratří
a tělu uniká ve vidma chimérická...
Tu v snění mého čar pad’ zásvit jitra šerý,
a zlatou záplavou se slunce ohlásilo.
Na lodi rozproudil se zase život sterý.
Mně velkou lítostí se oko zarosilo...
Čím mohla duši mé být slunce jitřní sláva,
jež vzešlo nádherné z vln lehce rozčeřených,
a všednost turistů mu rouhala se žvavá...?
Já ještě cítil jsem v svých nervech rozžhavených
kosmickou horečku té nevýslovné noci,
jež pro mne vzplála jen, když všichni spali tupě.
Já oči zavřel jsem a vůle prudkou mocí
jsem dále sníti chtěl... Leč parník tiše supě
a páru pouštěje ze začeřených boků
jel dále k severu... A já jsem skoro plakal
a nechtěl uvěřit, že navždy mému oku
noc zašla, jejíž čar mě ráje vůní zlákal...
Byl konec pohádky. Já domů se zas vracel
v svou smutnou, malou vlast, jež slunce nemá, moře,
a v melancholii se duch můj chabě kácel,
v ten český smutek náš, jenž zná jen vztek a hoře,
v ten smutek zjitřený, v němž marně rvem si vlasy,
proč stále malí jsme, otroci cizí moci,
proč den je bez jasu, proč není víra spásy,
proč zítřka beznaděj’ i klid nám ruší noci...
A denně bez konce mě touha k jihu pudí,
tam dolů v slunce kraj, kde žíznivýma rtoma
bych víno z Cypru pil a ženu tisknul k hrudi,
vzduch moře věčně ssál – však umřít chtěl bych doma