V tom tichu dusném před bouří,
kdy měsíc v mrak se utopil,
já nápoj nočních elfů pil:...
Mně zdálo se, je lačná zem
po lásce, žhnoucím objetí,
že vzdechů stem
v horečném napětí,
že sprahlým rtem v mdlém pousmání
na blesků čeká smilování
a nepokoj má v tichu svém...
Vzduch prvním vichrem zafičel.
Já nápoj nočních elfů pil.
Z kalichů modrých květů lil
se výdech prudký, bzukot včel
jak srdce tep se zastavil
a jakés temné napětí
jak ono, kdy se div má stát,
když má se žena muži vzdát,
to, – vítězství v nějž zaklel Bůh
i zajetí, –
tím vším byl nasycený vzduch...
Pak zdálo se: teď temno vod
se s temnem z lesů utkalo,...
a z dálek jak se hřímání
blížilo s vichrem o závod,
skal doupaty to pukalo,
třas zdí a želez těžkých hmot,
hluboká echa hřmících ran
do světových všech spěla stran...
A ve vzduch nad noc černější
blesk vžeh’ se mlnnou silou vší
a liják ryl kraj rozbitý
cválajícími kopyty...
Blesk za bleskem
uléhal na zem svlaženou
jak tvůrčí bolest tragicky
a pak když sledním zábleskem
kams pomizel, zjev nadlidský,
zem nechal v mdlobách tiše spát,
však mateřsky již blaženou...
A slunce pak když počlo plát
a den se vzbudil, zářivý,
vším prochvěl pocit žití blaživý,
plamenem hořel zarosený luh...
A z polí, z lesů na sta mil
vstříc omlazený vanul vzduch.
Já nápoj elfů doušky pil...