Podej mi vína blýskavou číši,
utopím pravdu, žalost i spleen,
vesele zabouří života tiší
píseň mých mladých a radostných vin.
Dost bylo hoře, dost bylo kání,
zákeřné zloby v srdci mdlém...
Slunce se nyní k západu sklání,
posměch má v oku šilhavém.
Posměchu nedbám, srdce se zvednou,
budem si lháti, budem se smát...
Veselé noci připíjím jednou,
novým dnům po ní na tisíckrát.
Mám ráda bouři, jež protáhne krajem
a kapkou jedinou nesvlaží zem;
mám ráda každý slib zahořklý v srdci
v čekání mučivém, nesplněném.
Mám ráda tvých zraků vášnivý záblesk
v hněvu i v bolesti, vzbuzené mnou;
mám ráda svých retů vítězný úsměv
nad touhou smrtelně pokořenou.
Ne, nebojím se... To jen v usínání
tak prudce slyším bíti srdce své...
A vše vám řeknu... Odvraťte jen, paní,
od mojich úst své zraky tázavé.
Ne, nebojím se, věřte, věřte mi,
jen vaše úzkost do mé duše sáhá,
a mojím srdcem bouří chvílemi
jen vaše bázeň, riválko má drahá!
Ó zbytečná je vaše bázeň věru!
Jen tažte se, já vše vám zodpovím...
My dlouho chodili jsme v podvečeru,
my sami dva tím krajem říjnovým.
A bylo zima, věřte, věřte mi...
A slova proto jsou již lidem běžná...
I trochu fráze hřeje chvílemi...
Zda též to víte, riválko má něžná?
Ó stejně, ráda byla bych šla s vámi!
Mně žárlivost vždy byla ke smíchu...
Jen nemučte mne svými otázkami
tak vytrvale, krutě, potichu.
Již víte všechno, věřte, věřte mi,
vždyť odpověd má byla tvrdě jasná...
Zda líto mně jí? Ano, chvílemi...
Ach, odpusťte mi, riválko má krásná!
Letní nocí kráčím sám,
zbožně hledím ku hvězdám.
Hledám tebe v jejich výši,
v nadpozemské, bílé říši.
Něha tichá, chladivá
rány srdce zalívá.
Roste v proudy širé, jasné,
krve žár v nich navždy hasne.
Kolem tančí smavý rej:
Nevracej se, nevracej!
Vždyť já nesl strašné břímě,
dokud ty jsi stála při mně.
Teď jsem sám, ó teď jsem sám,
zbožně hledím ku hvězdám.
Ony vlídně září s nebe,
vědí, že jsem zabil tebe,
abych mohl čelo zvednout,
abych mohl k tobě vzhlédnout!
Půlnoční vánek lichotný měl dech,
o němž jsem za dne pouze teskně sníval,
předtuchu jitra nesl na křídlech,
o nové záři nebožtíkům zpíval.
Do hlubin srdce jeho šelest vál,
přeházel vrstvy dávných snění,
pod ztichlou klenbou rušnou píseň hrál,
nervosní píseň roztoužení.
Ó všichni vy, kdož tady ležíte,
vy mrtví, jež jste nežili mně ani,
vás prosím, nevzbuďte se noci té,
já nechci vašeho již z mrtvých vstání!
Ten nový zpěv by zněl vám výčitkou,
svit jitřní by vás pálil, slabochové,
sám jít jsem musel pustou nocí svou,
sám pozdravit chci jitro svoje nové!
Když mizí zrezivělé zimní žluti
pro nový květ a nový plod a nových větrů zpěv,
předjarní vzduch pln je trpké a neznámé chuti,
a bez ironie smích a bez horečky je krev.
A ty, kdož srdce zvednout chceš, zrak i ucho zvedni,
ať chápe barev řeč i zpěv, kterým umírá sníh
v té slavné záři únorových dopolední,
kdy bez horečky je krev, bez ironie smích.
A kdy je mrtvá výčitka, jež srdcem táhne
za nocí mrazivých jak hladového vlka sten...
Až zítra duše k novým poupatům se nahne,
jediný pozdrav rci jim: Vykoupen!