Záchvěvy sotva znatelnými
je tvůj šat lehce rozvlněn,
jak tvými vděky panenskými
by ani nebyl naplněn.
Jak tělo, jež se pod ním skrývá,
by ještě krve nemělo,
a z písně, již mu láska zpívá,
ni slovu nerozumělo.
Linií jemnou rýsuje se
tvých ňader vlna lichotná
a ve svém pozdvižení nese
mou duši v snění nehmotná.
Mám žádost vánku, jenž tě líbá,
ve vůních si tě nese v dál’,
a ve tvém jméně lesem hýbá
a vodám svěřuje svůj žal.
Jít’ toužím se světlem, jež padá
do oka tvého ohnivě,
zpět vychází a blesky skládá
a rozlévá se po nivě.
Mám rozkoš vzduchu, jenž tvá slova
ti od úst béře, sděluje
všem dálkám v lože blankytová,
k nimž perutí svou vesluje...
To míza, která proudí jarem,
jde krví tvojí hořící,
na tvářích rozkvétá ti žárem,
krvavou růží vonící.
Ó proč tvé údy úbělové
se nepromění ve mramor,
než sladké jho, jež láska slove,
tě pojme ve svůj marný sbor?
Ó proč jen nemůžeš tak žhavá,
na věky pyšná, planoucí,
se týčit’ k nebi: mládí sláva,
vzdor zchřadlé zemi chladnoucí?
Tvůj úsměv duši moji jímá
a tvého těla čar,
v němž snění příští lásky dřímá,
mi podává se v dar.
Však tvoje křehká něha laní
mi zabraňuje rozlomit’
rtů tvojích pečet smělou dlaní
a rozkoš nesmírnou z nich pít’.
Smím pouze ověnčit’ tvé čelo,
tvé uspat’ oči zdivené.
Je nedotknutelno tvé tělo,
tvé tělo jitrem zjíněné.
A v rytmech, jimiž vesna zvoní,
tě písní svojí pozdravím.
Zda smrti dech, jenž zrak tvůj cloní,
zaženu slovem svým?
Zda v písních, které ptáci pějí,
mne zpívat’ chválu uslyšíš,
a v hukotu, jímž vlny znějí,
má slova rozlišíš?
Buď zdráva!... Kéž bys’ věčně kvetla
na břehu země kamenném
pod mocným políbením světla
mladistvým plamenem...