O, ty mi odpouštíš, že k modle jsem tě snížil
a místo lásky své jen bílý dal ti květ,
jak hříšník kajicný jen z dálky se ti blížil
a celý chvěje se jsem sotva k tobě vzhléd.
Já myslil, dobrý bloud, že nejdeš jak my světem,
že z rájů neznámých jsi sešla dolů k nám,
bys krásy andělské mě otrávila květem
a dál zas letěla – a já tu zmíral sám...
A já se modlíval: „Ty, která nikdy ke mně
nevstoupíš soucitně, svou milosť neskloníš
ke tvoru bídnému, ku synu šedé země...“
a tak jsem modlil se – Však ty mi odpouštíš...
Tvou krásu, serafů, jež nebe svítí jasem,
ty smavé oči tvé, které mne opily,
tvůj čarodějný alt, jenž zdá se světic hlasem –
jak mohl chápat vše to hoch tvůj zpozdilý...!?
Však hřích můj prominut a ty jsi usmířena
a tiše na mně zříš teď svýma očima,
když v pršce polibků má touha rozechvěná
ti šeptá vášnivě –: Až vejdeš, paní má...
V mé duše paláci je skrytý budoir,
kam v nocích měsíčních jdu tiše sám a sám,
kde božství zlatých snů obětní pálím dar.
Tam balkon otevřen je k ráje krajinám
a v obzor daleký bez hrází konečných.
Tam nezalehne víc dne pustých bojů řev.
Tam dýchám v rozkoši snů parfum posvátných
a zpívám sladký zpěv, všech trýzní zapomněv...
V té teplé komnatě já dojdu vítězství,
až v jitru nádherném mi vzplane štěstí den,
až z noci očí Tvých vylíbám tajemství
a úsměv Života, až ráda v lásky plen
mi duši, tělo vzdáš, stkvost drahý, svatební –
pak zemře na rtech mých již bolest poslední...!
Tak slavně Ave zní dnes teplým večerem,
plá komnat nádhera, je kvítím stlána zem,
je na všem rozlita nálada sváteční –
je slavný předvečer a šero poslední...
V té vůni opojné, kam zítra přijdeš již
já v bílém rouchu dlím a leží na mně tíž:
Jak já Tě uvítám, o sladká paní má,
až kleknu štěstím spit před Tvýma očima...?!
Až vejdeš, duše má, jíž jsem si vydobyl
v mé síně zářící, které jsem vyzdobil
vší krásou umění, jež Ty tak ráda máš –
až přijdeš, královno, která mi božství dáš;
až píseň svatební nám chóry zapějí
a v sladkých akordech se duše rozchvějí,
až přijde chvíle ta, o níž jsem léta snil
a jíž jsem práci svou a život zasvětil,
až ruku podáš mi a spolu půjdeme,
v oči si hledíce a mlčet budeme,
až potom vejdeme do síňky nejzazší,
v kterou jsem uložil své skvosty nejdražší –
pak vše Ti odevzdám, co dostal jsem a mám:
to nové mládí své, jež v Tobě nalézám,
svou duši celičkou – a co Ti více dám?
Své lásky oddanné Ti oběť odevzdám...
Leč to vše málo je za Tvoje bohatství –:
Dám skvost Ti nejdražší, své slavné vítězství,
můj triumf největší, nejkrasší žití květ,
jenž smrti vyrval mne a jímž jsem dobyl svět!
Do duše vdechnu svou víru vznešenou,
jež cestou ku štěstí je v žití jedinou:
Že musíš milovat těch na zemi pár chvil,
byť často útrapy Ti osten v duši ryl,
když víš, že zaletíš v říš slávy nesmrtnou,
kde štěstí bez konce. A proto radostnou
je cesta životem. A dí má víra dál,
že brzy splní se ten starý ideál,
že bude na zemi jen jedno království,
to lásky vladařství, v němž božství člověka
konečně zvítězí, to staré dědictví,
jež plálo v duších všech jak hvězda veliká,
tušené určení, jež v chvílích vzrušených
viděli básníci, to svaté Tajemství –
jež my jsme nalezli v hluboku srdcí svých...!