PÍSNĚ KE CHVÁLE DÍVČÍHO TĚLA.
I.
Záchvěvy sotva znatelnými
Jeje tvůj šat lehce rozvlněn,
jak tvými vděky panenskými
by ani nebyl naplněn.
jakJak tělo, jež se pod ním skrývá,
by ještě krve nemělo,
a z písně, již mu láska zpívá,
ni slovu nerozumělo.
Linií jemnou rýsuje se
tvých ňader vlna lichotná
a ve svém pozdvižení nese
mou duši v snění nehmotná.
II.
Mám žádost vánku, jenž tě líbá,
ve vůních si tě nese v dál’,
a ve tvém jméně lesem hýbá
a vodám svěřuje svůj žal.
Jít’ toužím se světlem, jež padá
do oka tvého ohnivě,
zpět vychází a blesky skládá
a rozlévá se po nivě.
27
Mám rozkoš vzduchu, jenž tvá slova
ti od úst béře, sděluje
všem dálkám v lože blankytová,
k nimž perutí svou vesluje...
III.
To míza, která proudí jarem,
jde krví tvojí hořící,
na tvářích rozkvétá ti žárem,
krvavou růží vonící.
Ó proč tvé údy úbělové
se nepromění ve mramormramor,
než sladké jho, jež láska slove,
tě pojme ve svůj marný sbor?
Ó proč jen nemůžeš tak žhavá,
na věky pyšná, planoucí,
se týčit’ k nebi: mládí sláva,
vzdor zchřadlé zemi chladnoucí?
IV.
Tvůj úsměv duši moji jímá
a tvého těla čar,
v němž snění příští lásky dřímá,
mi podává se v dar.
Však tvoje křehká něha laní
mi zabraňuje rozlomit’
rtů tvojích pečet smělou dlaní
a rozkoš nesmírnou z nich pít’.
28
Smím pouze ověnčit’ tvé čelo,
tvé uspat’ oči zdivené.
Je nedotknutelno tvé tělo,
tvé tělo jitrem zjíněné.
V.
A v rytmech, jimiž vesna zvoní,
tě písní svojí pozdravím.
Zda smrti dech, jenž zrak tvůj cloní,
zaženu slovem svým?
Zda v písních, které ptáci pějí,
mne zpívat’ chválu uslyšíš,
a v hukotu, jímž vlny znějí,
má slova rozlišíš?
Buď zdráva!... Kéž bys’ věčně kvetla
na břehu země kamenném
pod mocným políbením světla
mladistvým plamenem...
29