TULÁCKÁ ELEGIE.
I.
Hůl sukovitou podejte mi z kouta, plášť starý po otci a trochu zlata, jež zbylo v truhlici. A lásky pouta mi rozvažte... Hle, musím jít! Čas chvátá. Prameny vodní hudbou hrají v lesích, potoky v tanci s horstev sestupují. Plamenný komoň pádí po nebesích, oblačné lodi nad propastmi plují. Pohárem opojnosti jaro zvoní v dalekých borech. Země otvírá se. Postavy větrné se polem honí a vůni mýtin mají ve svém vlase. Hůl podejte mi, ale neptejte se, kam odcházím a zda se vrátím domů. Zabloudím v kraje, kam mne vítr nese a hlavu složím ve klín, nevím komu. Mne od vás vede touha neurčitá jak mlha jitřní, když ji slunce zvedá: jak vyplašený motýl vzduchem lítá bez stálosti a s květu na květ sedá. Z blankytu na tisíc mi kyne paží a vnadou panenskou mne jímá země. Jak v ohni žízním. Kdo mi rty mé svlaží a nesmrtelný pocel vtiskne jemně? 7 Tož dejte mi již hůl a slovem vlídným mne provázejte s otcovského prahu. Jas denní bude průvodcem mi klidným, jenž osvětlovať bude moji dráhu. A v tichu noci v předaleku kdesi neznámá ruka otevře mi dvéře, až zaklepu... Či ustelou mi lesy v doupatech němé, mlčelivé zvěře... II.
Slunečním žárem tvář mi obhořela a ve spěž ztuhly mého těla svaly. Ze srdce mého živá řeka vřelá žilami vytéká a zpět se valí. Zbystřené oči v kosmu světy vidí a duch můj v nekonečno rozšířený, jak předvoj věrný v předaleku slídí a hlubokostí letí rozvířený. Bez hranic toulka má... A hodinami čas neměřím, cest nedělím si v míle. Soudruhů nemám. Sám jdu jasem, tmami, a překážky se vzdávají mé síle. S ledovců horských sestupuji k mořím a s pastvin vonných v ticho letních sadů. Spím na pažitě, v oblaka se nořím a myšlenkou se rovnám hvězdě v pádu. 8 Však netrhám si jednotlivých květů, jež zemské luhy roztroušeně zdobí. Mne okouzluje sláva celých světů, veliká skladba nekonečné doby. Dech zrození, jenž všehomírem hýbá, i hřímající výkřik umírání, rtů ševelení, jimiž vše se líbá, a blesků výheň, jež je dozrávání, i odmlčení hlubin za oblaky, kde v mlhovinách příští dění dřímá, němota planet jež se zdají vraky, a meteorů bludná pout mne jímá. A země, jež mé první touhy nesla, teď lodí malou zdá se mi jen býti, kocábkou ztracenou, jež nemá vesla a v jícen víru odvěčný se řítí... III.
V únavě cesty, v teskném osamění vzpomínka na domov mne náhle jala. Jak pod stromem, kde přepadlo mne snění, přeludem z pohádky by matka stála. Mír lánů rodných usedl si zticha do duše mé a v samotářských nocích mně senem pokoseným ve tvář dýchá, jablkem, rozkrojeným o vánocích. 9 Tu mním se býti marnotratným synem, jenž otcův podíl na rozcestí ztratil a opojený nejsilnějším vínem zapomněl cestu, po níž by se vrátil. A kolikráť již, možná, v stínu sadů kdes v domovině, cizinec, jsem sedl a nevěděl, že těžkou hlavu kladu na rodný drn, kde cvrček zpěv svůj předl. Ó, kolikráte v nebe zahleděný a ve hvězdy, jež v hloubi kolotají, jsem potkal bratry své a zamyšlený neviděl, že mi ruce podávají. Šel vítr nade mnou a nesl zvuky domácích zvonic do spícího kraje, hlas dívčí tesknil kdes u boží muky a kaskadou se perlil, nocí lkaje, obilí rozvlnilo se a červnem zrálo, klas v klasy narážel jak číše plná, z níž štěstí pozemské se na mne smálo, leč já jsem neslyšel. Neb jiná vlna mi nesla zvuky harf tam od výsosti a z dálav... Smutno... Cizí byla slova mých sester bílých. A když v blaženosti nade mnou zkvetla větev jabloňová, o jiných květech snil jsem... Nápěv dumný, jejž skřivan střásá na zem s výše hromů, mne trýzní teď. A tichnoucími humny chtěl nepoznán bych vlouditi se domů... 10

ŽEBRÁKOVA ZEMĚ.
Dám mrtvým pokoj, pozdravení živým, a nevyplaším zvěřezvěře, jež se pase. Jdu polní cestou k modrým horám snivým. Bohatství země, skryto očím chtivým, mně, jemuž stačí krajíc, otvírá se. Jdu hudbou větru v poli mezi klasy, jež lehkým dotknutím se rozvlnily a zvoní jako zlato v lepší časy. Dech vánku vtiskne polibek v mé vlasy, a slovem nejsladším v mé srdce kvílí. Paprsky slunce na hlavu mi kladou korunu žhoucí. A má noha bosá po koberci se šine travou mladou – duhové krůpěje ji zdobí vnadou, již časně ráno vyplakala rosa. Všech žití hlasů hymna harmonická mne povznáší jak vlny oceánu. Jsem volným ptákem, nevězní mne klícka, svobodně letí duše moje lidská, a pod nebesy ohněm jasným planu. Zem celou zřel jsem rozkvétati jarem a šatem zeleným se odívati. Zřel jsem ji rozpukávať letním žárem jak v žízni rty. V podzimním světle charém ovoce sladké zřel jsem dozrávati. 11 Znám ticho mlčení nad závějemi a bělost sněžnou, která oslepuje. Znám náhlost soumraku, jenž padá k zemi, zaclání světla svými perutěmi a těžkým máváním se pohybuje. Na ňadrech země v snu jsem odpočíval a v hlubokosti slyšel srdce bíti; hlas narození věčného tam zpíval, nezačal nikdy, nikdy nedozníval: od věků proudí ke kořenům žití. Já viděl zemi v máji dívkou svěží, jak v pozdním večeru se odstrojila, se v proudu koupala, jenž s luny běží. Pak v stínu jsem ji zřel, jak spící leží, o slunci které ráno vyjde, snila. A ráno, když se k slunci otáčela, par závoje jí lehce rozhalili větrové němí...Zřel jsem: rosu měla v démantech rozesetu kolem těla. I byla pannou netknutou v té chvíli... Mně každý může vzíti mošnou chudou, psem odehnati vzpupně od vrat domu. Leč vděky země patřiti mi budou, ač nejsem ničím než-li polní hrudou, jež rozpadá se rachocením hromu. Mně zjevuje se krása země skrytá, vždy velký pátek pokladem mi hoří, bídnému smutku naděj do tmy svítá. Kol rtů mých úsměv, motýl letní, létá a duše má se jasem rovná zoři... 12

TOUHY GEUZOVY.
Ó, kdybych měl, ó kdybych měl million stříbrňáků: v tůň bych je rozházel, zas chud bych ve svět odcházel, druh bezstarostných ptáků. Býť mocným vládcem v nitru skal, v podzemí klenotnici: tajemný závoj bych tu stkal, jenž poklady by ukrýval před rukou pustošící. A vládnouť ohněm, kladivem, jež kovář-bůh kdys mívalmíval, tavil bych zlato v pekle svém a v nápoji je ohnivém v žíznící hrdla vlíval... 13

CHÓR JARNÍCH VOD.
Čas zdá se neviděným ptákem býť, jenž rozpjal křídla sterá a spěšným, nedočkavým mávnutím mlh šlojíř rozhrnuje. Ve kštice lesů duje větrů proud, jenž nikde nevyvěrá a po něm oblak pěna bělostná bez cíle bludně pluje. Jak zvonce stád by stříbrem zvonily na horách u jezera, jak řetěz, poutající lodice, by chřestil do večera, jak podkůvky by cvakly v kameny, divoce sestupuje, stržemi bez jezův a bez hrází jde horských samot dcera. A po všech bocích zelenavých hor se vodstva s výše valí, za břehy vzpínají se daleko a v kraj se rozlévají, jak klíče jara brány pramenů by tajně zotvíraly. Údolí hluboká svou náručí se v šíři rozpínají, bělostná těla v skoku zachytí až s převysoké skály v panenském proudu vody vrhnou se, jež v lůně země spaly. I samotářské lesní studánky po mechu přetékají, jak ptačí znavené by zástupy si na ně posedaly. Na blatech rovin v mocný veletok se všechny vody pojí, hladina jako v bouři zmítá se, vlnami k nebi vzrůstá, pokrývá nivy, mosty strhuje a v teskném nepokoji do polí ztracených se rozlévá a na pastviska pustá, a jak by v oddechu si dřímala, ve žlebích mrtvě stojí a čeká, až se vlny pošinou tam v předu ve předvoji, kde clonou hebkou lehce vyvstala nad obzor pára hustá, kde v tichém usínání večera se snoubí slunce dvojí... 14 A v tichu, o půlnoci březnové, kdy země se celá chvěla neznámým štěstím, novým početím, žní velkých předtuchami, kdy bílá luna, němá přadlena, svá vlákna rozestřela, svým jasem přežádoucí přeludy tu rýsovala tmami a vodstva prozářila hluboko do stříbrna a běla, v tom tichu mrtvém vlny vstávaly jak oslavená těla a ruce jejich sáhly v snění strun, jež kosmu hlubinami od země ku hvězdám jsou napjaty; a píseň vodstev zněla. * * * Lože v horách osamělá, v kterých jsme se narodily, obletuje pták i včela; libella a motýl bílý dívají se do hlubin. Plachá srna běží v mechu, k napajedlu hlavu kloní. A v posledním mroucím echu praskající ledy zvoní. Před paprskem prchá stín. Lýkovci se zdobí stráně, doly opět sněženkami. Opozděné Anděl Páně zalétá sem ozvěnami ze vzdálené dědiny. 15 Život tisícerým tvarem, tonem, barvou okouzluje, vítěz nad smrtí a zmarem na hrobech se obnovuje, tajemný a jediný. Petrklíče planou v seči, pryskyřicí voní chvojí. Mlčení je tady řečí, jíž se srdce znepokojí, znepokojí na věky. My jsme tady také spaly, mlčení jsme naslouchaly: v touze tulácké jsme vstaly, po kamenech tancovaly ve svět štěstí daleký... * * * Divoké pohoří, ozdob se růžemi planými, na mýti v červenci zkrášli se zralými jahodami. My se zas vrátíme v ticho tvé cestami tajnými my se zas vrátíme s ptáky, a oblaky bájnými usednem na tvoje vrcholy, uštvány nehodami... Bez hnutí, mlčící, budeš tu v požáru slunce stát, pastevců písním a bučení dobytka naslouchati. Žízni tvé nejsladší doušek dá chladivé rosy pád, hrom bude veliké ticho tvé bouřemi skandovať, za nocí lyrických budou se ve tvůj klín roje hvězd slétovati. 16 Týčíš se vysoko k nebesům v pozadí za námi a my jdem’ od tebe, nechápem žal tvého ovdovění: prošly jsme propastmi, zlomeny skalními hranami, živé však, neklidné letíme řečiště branami a když se potkáme s družkami, splýváme v opojení. A jak se nížíme v doliny, mírní se i náš spěch, v zátokách mlčících poutá nás hlubina zádumčivá, v soutěskách hlučíme, spoutány v dílnách a ve mlýnech soumarem lidským jsme nerady... V toužných snech k moři se valíme, kde perel truhlice odpočívá. * Tam nedočkavě spěcháme, kde mocném ve příboji o břehy vlny tříští se a písčinami valí, v odlivu zpět se vracejí, v noc hvězdami se strojí, u paty skály omšelé šeptají v nepokoji, zázračnou horou z pohádky, hle, povstávají v dáli. Kdo s námi takto jíti chceš, ó pojď, skoč s výše břehů, unesem’ tvoje radosti, unesem’ tvoje hoře a na svých ňadrech ponesem’ tě v laškujícím běhu a tvoji hlavu vložíme až ke dnu v hlubin něhu. Ó pojď, ni chvíli neváhej; slyš, v dáli hučí moře! (Já odplouti chci s vámi na věky do daleka, neste mne temnotami, vrzte mne hlubinami na lože Smrti měkká!) 17 V rhytmu stále pozměněném zvoní naše jízda, v daktylu naráží o skály, – a jambem v propast padá, trochej vážný po hladině vlnu k vlně skládá a hoj! – stržemi se hrnem’ v kamenitá hnízda! (A já jsem vaším bratem, jenž s vámi v moře padá. Na prestolu tam zlatém sudiček sedí řada s života kolovratem, a novou nit mi spřádá.) Ó moře, moře hlubokosti, ó moře, moře tajemnosti! Znaveny o tvých bouřích sníme, o lodí praskotu, majáku potopení, kdy tancem šíleným se opojíme, a plavci bludnému přinesem’ vykoupení. A v jitro růžové, až přijde utišení, se zvednem’ v oblaka co lehká pára, jež k rodným horám zpět ze vrátí, pokropit’ pouvadlé květy jara, první dny letní rosou vykoupati. (Má slova neste ve svém hlase hřmícím, vryjte je bleskem v čela horám spícím. A dívce, která blouditi tam bude, v klín sneste červenkové růže rudé!) Ó moře, moře hlubokosti, ó moře, moře tajemnosti... 18

BŘEZNOVÁ HYMNA ROZSÉVAČOVA.
Opadly vody bystřin, v dálky uběhly. A první sedmikrásy na nízkých březích v travinaté koberce si posedaly. Hodiny tesklivosti zvolna odbily a žití nové časy nerovným dílem odměřují den a noc a temnoty a jasy. Tuláci, které zima v síních věznila, své koně osedlali, po silnicích a cestách ještě rozmoklých, hle, jdou do světa a mnozí, přemnozí již svoje poslední mi sbohem dali... Za nimi do dálky se nedívám. Dnes setba má být’ musí rozseta. Sluneční dráha pozvedá se nad jihem o stupeň každé ráno, však dobře vím, že nezvedne se na sever výš, než-li k obratníku: dál’ nikdy nedojede nebes vozatajvozataj, než je mu přikázáno! Vždy stejným kruhem běží slunce plamenné od Ryb a Skopce k Býku, vždy putovati musí týmiž hvězdami a týmiž souhvězdími. Vím, každý den kdy v lože půjde spát, kdy ze sna svého vstane, kdy jako ve smutku tvář svoji zahalí, zem’ zatmí luny stínem, kdy v mraky plačící si choře ulehne jak na vždy pochované a opět žhoucí vyjeví se v azuru jak loď na moři siném. Vím o mracích, jež od západu blíží se a nesou vláhu polím, že jako ptáci bouřliváci na hory si zlehka posedají, barevnou duhu rozeklenou nade mnou a blýsknou nad údolím, bez míry studny vody tajné otevrou, jim k zemi skanout’ dají. Jak tušení by ani o tom neměly, že moji žatvu kropí, že celý záhon příštích chlebů života mi polévají rosou, že nedočkavě teď již přemýšlím, jak přijdu kdysi s kosou a všechna stébla zralých klasů podetnu a sváži v těžké snopy. 19 Vím o zrní, jež rozhazuji po poli, že teplem otvírá se, kořeny v zemi pohnojenou vysílá, své listy nad zemí zvedá a stébla staví, klasem plným milosti je přiodívá zase. O každém nejtajnějším hlubin klíčení mne poučila věda, o tichém processu, jenž v nitru podzemí se věčně odehrává, o nekonečném obnovení života na břehu země kamenném, jenž působením dlouhých časů zvětrává a v prach se rozpadává, v života sypkou prst, kde vzrůstá žatva má ve věnci květů plamenném. Tak cítím, jak by zvedala se do nebe má tvrdá hlava pyšná, jak napřímila se mi nad zemí má nespoutaná šíje a tisícerá moje smělá myšlenka, tak smělá a tak hříšná, svým křídlem pevným v klenbu nebe blankytnou ráz na ráz těžce bije. Mé tělo jako ve vidění královském se polem pohybuje a ruka v gestu odměřeném od věků do prsti zrna sije. Již vidímvidím, jak si pole boky ozdobí pro básníky a děti divokým svlačcem, chrpami a koukolem a planých máků trsem, a chtivých příživníků nesčíslný řad svým požehnaným prsem po celé léto, dobrá matka nevlastní, hle, bude napájeti. Před mýma očima již příští osení se v dechu jitřním vlní, hřmí fůry praskající, kosy zvoní tu a duní stodol mlat, a vichor, z hlubin vesmírových vanoucí, z plev očišťuje zrní a sama libá vůně chleba nového již utišuje hlad. Ó, sílo všudypřítomná a vládnoucí, jež proudíš krví tvorstva, ve sladkých šťávách rostlin zvedáš se a živíš listy stromů, jež lesy černými a mechem zeleným odíváš dálná horstva, stajena v tichu spíš a náhle vzbuzena hřmíš mocným hlasem hromu, ó, proude nesmírný, jenž v mračných výšinách se vybíjíš v blesk bleskem, v podzemí zlato kuješ, tvoříš krystaly a kámen zdobíš leskem, a jako fantom lásky nejžádoucnější jdeš mezi pohlavími: jen jednou v žití, pouze jednou, jedinkrát mne nechej, abych vládl, a jako svému soumaru bych poroučel ti pyšně slovy svými, bych setbu svoji, již jsem větrům rozhodil a v líchy němé kladl, od žlutavého klíčku mohl vyvésti až v plnost zlatých klasů. 20 Neb není trudnějšího očekávání nad nejistotu časů, kdy vše, co vkládám nadějemi do země, je hříčkou tajných rukou, jež nikdy ještě neposlechly vyzvání ni prosby mého hlasu. Kdo poznal bolest krutější než hospodář, když kroupy žatvu tlukou, když voda divá povodní se valí s hor a ničí všechnu krásu. Ta bezmoc vladaře, jenž stojí na břehu a v duši drásán mukou zří vzácný náklad života do hlubiny se na vždy potápěti! Žal hrdlo svírá, nelze ani vykřiknout’, ni klnout’ nelze, bože, když vidím: bílý chléb, jejž v poli střežil jsem, jíst’ nebudou mé děti! Tu věru by mi bylo líp tam v dálavách, bídnému tulákovi, jenž skalní útes, sluj neb stromu korunu má za své tiché lože, jenž v poli ani neoře, ni nesije a lehce krajem letí, jak pták, jenž nikde nikdy nemůž spočinout’, štván stále ve svět nový! 21

JARNÍ KOLOZPĚV DĚTÍ.
Již první motýl z kukly vetché vzletěl a všechno živé volá: kamaráde! Jde slunce blíž a tisícero světel na vody k moři spěchající klade. Je teplý vzduch jak vlna šeptající, jež v tanci veselém nás uchvátila. Dech větru divoký nám čechrá kštici a tajně říká slova rozpustilá. Kdo udrží nás pevně na otěži, kdy rozkvetlo již všude pokušení! Nám všechny cesty na nebesa běží a pekla pro nás nikde věru není. Ze zraků stařeckých ať přísnost zírá! Za zády hlupců budeme se smáti. Ať slzy s očí nikdo neutírá: neb perla slzy úsměvem se zlatí! Dnes uniknem’ i metle psychologa, jenž s naší duší rady sobě neví. Nám druhem pes, ať ohař nebo dogga, a skřivan, s blankytu jenž střásá zpěvy. Jsou ve všech hnízdech naši kamarádi, i v kolébkách, jež souvrať tajně skrývá. Svět celý, jak se směje, máme rádi. Jen pro nás kvete všechna hmota živá. 22 V jediný řetěz všechny paže spojiť a zeměkoulí celou protančiti, přeskočit propast, k novým světům dojíť, za klobouk vetknouť rozžhavené kvítí!... Toť nemožno... Nám koutek země stačí. Je plno štěstí v modru pod nebesy. Do zpěvu našeho zní písně ptačí a zurčí potok, jejž nám daly lesy. A my jsme šťastni v poli mezi zvěří, jež, křikem veselým zas jaro vítá. Den každý tepla víc i jasu měří a zem se točí, vůní květů spita... 23

NÁSTROJ HOŘÍCÍ.
Sáhni zlehka ruko, v srdce struny živé, v moře tónů neklidné a vylov perlu z něj, skrytý drahokam, jenž jasy opojivé prostře v slavných kadencích jak harfa, čaroděj. Uhoď do vln mraků, kaž jim bouří hřmíti, rozlíti se vesmírem od pekel do nebes, v blescích dálných sluncí duhami se skvíti, zvěstí rájů vrácených, kde nepomíjí ples. Pokyň spícím větrům, nad lesy ať letí, lyra korun staletá ať mocně zazvučí: roje ptačí uzříš větry prorážeti, klesnou s nesmrtelnou písní tobě v náručí. Učiň, paprsky ať v nitro tvoje padnou a krev tvoji v oheň změní žhavým dotknutím, v květy plamenné, jež smrtí neuvadnou, neb vždy znova vyraší pod nebes klenutím. A pak přikaž tichu, které vládne písni, srdce, nástroj hořící, ať stlumí dechem svým; tóny nejsladší, jež muka lásky tísní, naposled ať vyloudí mu lkáním hrobovým. 24

ZASLÍBENÍ.
Žhavé léto do snů našich plálo, vůně těžká rty nám políbila, srdci našemu, jež prudce zrálo, láska na věky se zaslíbila. Ale ženy, jež jsme vytoužili, s listím podzimním nám uvadaly, v nocích, jež jsme smutkem prodloužili, mrtvé našim touhám kralovaly. Jejich žár nás vášní rozpaloval, květem žhavým v žilách krev nám vzkvetla. Závoj průsvitný jim duch náš snoval z hebkých vláken měsíčného světla. Večernicí plály, jitřní zoří, věčným ohněm snů nám v duších vstaly, hořkou rozkoš, v níž zlá krása hoří, nekonečným polibkem nám daly. Tisíc propastí se otevřelootevřelo, v jejich zracích z nich se láska lila. Políbením, jež nám na rtech vřelo, na věky nám smrt se zaslíbila. 25

ROZKVÉTAJÍCÍ.
Snad přes noc letní rozviješ se divem, a tělo tvoje, květu hvězda bílá, víc než-li v roznícení žádostivém se bude chvíti v jitřním chladu snivém, jak touha první by tě zarosila. Ó kdybys věděla jak tuto chvíli na věky krásnou možno prodloužiti, s akkordy zvonů, jež se rozvonily a ozvěnami pod nebesy kvílí, v nesmírnost propastnou se pohroužiti! Ó kdybys věděla, že pouze jednou jsi čerstvým květem v pádu jitřní rosy, tu dřív, než páry závoje se zvednou nad zemí, marnou skutečností bědnou, svůj tvar bys vtiskla jim, ať v dál jej nosí! Jak lučina, již rozmach kosy čeká, se rozviješ však, Evo nevědomá!... Z poháru slasti hoře věčná řeka do tvého těla hořícího vtéká, ji chtivě piješ krvavýma rtoma. 26

PÍSNĚ KE CHVÁLE DÍVČÍHO TĚLA.
I.
Záchvěvy sotva znatelnými Jeje tvůj šat lehce rozvlněn, jak tvými vděky panenskými by ani nebyl naplněn. jakJak tělo, jež se pod ním skrývá, by ještě krve nemělo, a z písně, již mu láska zpívá, ni slovu nerozumělo. Linií jemnou rýsuje se tvých ňader vlna lichotná a ve svém pozdvižení nese mou duši v snění nehmotná. II.
Mám žádost vánku, jenž tě líbá, ve vůních si tě nese v dál’, a ve tvém jméně lesem hýbá a vodám svěřuje svůj žal. Jít’ toužím se světlem, jež padá do oka tvého ohnivě, zpět vychází a blesky skládá a rozlévá se po nivě. 27 Mám rozkoš vzduchu, jenž tvá slova ti od úst béře, sděluje všem dálkám v lože blankytová, k nimž perutí svou vesluje... III.
To míza, která proudí jarem, jde krví tvojí hořící, na tvářích rozkvétá ti žárem, krvavou růží vonící. Ó proč tvé údy úbělové se nepromění ve mramormramor, než sladké jho, jež láska slove, tě pojme ve svůj marný sbor? Ó proč jen nemůžeš tak žhavá, na věky pyšná, planoucí, se týčit’ k nebi: mládí sláva, vzdor zchřadlé zemi chladnoucí? IV.
Tvůj úsměv duši moji jímá a tvého těla čar, v němž snění příští lásky dřímá, mi podává se v dar. Však tvoje křehká něha laní mi zabraňuje rozlomit’ rtů tvojích pečet smělou dlaní a rozkoš nesmírnou z nich pít’. 28 Smím pouze ověnčit’ tvé čelo, tvé uspat’ oči zdivené. Je nedotknutelno tvé tělo, tvé tělo jitrem zjíněné. V.
A v rytmech, jimiž vesna zvoní, tě písní svojí pozdravím. Zda smrti dech, jenž zrak tvůj cloní, zaženu slovem svým? Zda v písních, které ptáci pějí, mne zpívat’ chválu uslyšíš, a v hukotu, jímž vlny znějí, má slova rozlišíš? Buď zdráva!... Kéž bys’ věčně kvetla na břehu země kamenném pod mocným políbením světla mladistvým plamenem... 29

ÚTOČNÁ PÍSEŇ.
Květy vonné, které trháš na lučinách, oviň ladným věncem kolem svého těla, aby k tobě, zcela skryté ve květinách, tlupa motýlů se v zmatku rozletěla. Tehdy polibek můj, také motýl hbitý, na květ rtů tvých rudý v lehkém vánku sletí, mlčením ač sevřeny jsou pevně, slity, k lásky slovu je jak klíčem otevře ti. 30

VEČER PRVNÍ LÁSKY.
V jich zracích nebesa se zrcadlila, jich ústy mladistvými život zpíval, snem jejich země o rozkvětu snila, když vyšly, šťastny v jarní vůně příval. Tam pusto bylo, zkad se vzdalovaly. Za nimi stromy teskně zašuměly a větry, které dálkám žalovaly, jich jména jak by za svůj motiv měly. A ještě včera krokem váhajícím šly bez krve, bez očí rozzáření. Dnes zjevily se zrakům netušícím, div hořící, rty zralé k políbení... Ni trochu neváhají na rozcestí: jim každá cesta k ráji, jdou-li po ní. Jich srdce zpívá, pták na ratolesti, a jejich těla jahodami voní. Již lásky večer stinný čeká na ně, snad náhle vynoří se z hloubi lesů. Poprvé píti budou ulekaně z kalichu rozkoše i nápoj děsu. Však neříkej jim, by se zastavily a štkání svedených by naslouchaly. Jich lásky přelud čistý je a bílý, ač v těle ohněm pekelným je pálí... 31

KLEKÁNÍ.
Dej mi housle, zahraji ti na ně tón, jenž na věky tě bude provázet, sladší tón než horské Anděl Páně hvězdám na pozdrav, když počly vycházet. Ticha buď, vlož hlavu svoji v dlaně, jak bys mrtva byla... Vyjde měsíc bled, zapřede tě do stříbrné tkáně, v paprscích se budeš s tóny mými chvět’. A můj nástroj živý, slavík v úžlabině, jako výkřik srdce z opuštěné síně, probuzenou strunou bude žalovat’. Ty pak resonancí budeš novým tónem, v chladu dlouhé noci pukajícím zvonem, který nesvolá snů roztoulaných stád. 32

PANNINA PÍSEŇ NA BOŽÍ TĚLO.
To duše jara veselá se ve mne vlila, proud vůní lesních zatočil se kol mé hlavy, neznámá ruka v struny srdce uhodila, že zvoní lahodně jak zvony boží slávy. A chtěla bych dnes mezi družičkami jíti, ve věnci poupat růže bělostná a žena, královna lásky, mládí, života a kvítí, jež krásná nebesa zří pro vždy otevřena. Však před oltáři pokorně bych neklekala. S obláčky kadidla bych zvedala se k výši, kde modrá prohlubeň se na mne pousmála jak píseň dětských rtů, již dnešní jitro slyší. Jak ten, kdo zbaven okovů, jdu volná svěží a pyšná vůněmi; a neponížím čela, až sletí výzva posvátná z všech rtův a věží. Já slavím rozkvět svého panenského těla. 33

ČESALA SI VLASY.
Česala si vlasy zlatým hřebenem, přivírajíc oči, oslepené snem. Plod, jenž pro ni uzrál, ve výši se skvěl, úsměv jinotajný v zardění svém měl. Její bílé paže, křídla bělásků, nabízely se jak obět za lásku. Ve přísvitu rána, v tichu jitřních chvil, v teplé krvi její, ve všem jeden cíl. Česala si vlasy zlatým hřebenem. Zpívala: Co žije, zhoří plamenem. 34

PŘIJÍMÁNÍ.
Je tráva vysoká v sny něžné skolébaná, šepotem větru zlíbaná se uložila spat. Den slunný ztracen zas’ jak hřivna zakopaná, o které ani nevíme, kde lze ji vyhrabat’. A v tichu nesmírném vše stojí bez pohnutí, přestaly stromy šuměti a píseň utichla. Skloň ke mně hlavu svou, kol věnec ovinu ti, zulíbám dlouze ústa tvá, jež v touze zavzdychla. Snít’ dám ti o lásce tím truchlesladkým sněním, jež vůní dýchne ze tvých rtů jak víno z poháru, omamné víno rtů, jež blaží zapomněním, jed sladce mdlý a rozkošný všech květin odvarů. Ve světle měsíčném mi v přelud bílý vzhoříš, v div tělo tvé se promění a v zázrak milostný; tvá ruka chvějící, již na rty moje vložíš, jak lžíce bude živoucí, v níž pokrm svátostný. I přijmu tělo tvé, jež do noci mi září se světlem luny bělostným, v němž rozkoš zdá se chvět’. Bez hříchu zemřeme jak obět na oltáři, zápalná obět smíření a marně vzkvetlý květ. 35

V NOC TICHOU BEZE SLOV...
Již chvíle večerní nás ovanula chladem, sen velký mezi nebesy a zemí leží. Rci: žhavý polibek, jejž se rtů na rty kladem’ že nikdy život do závěje nezasněží, že do tmy bude hořet jako růže svěží. To písní zazpívej, jež zníti bude tiše, jak struny nezřené, v něž vítr žalující svým dechem vonícím a rozteskněným dýše, jak kročeje, v noc dalekou se vzdalující, když ozvěnami svými: přijdem’ chtějí říci. Či bojíš, bojíš se, že marně slova lživá svým dechem květy naděje by vykouzlila na luhu rozkoše, kde těla pomíjivá ve hvězdu planoucí, však smrtelnou se slila, ni paprsku jež do věčnosti nevysílá? V noc tichou beze slov se nad mou láskou kloníš, rty tvoje, co dát nemohou, mi neslibují; Jen něhu nesmírnou svým políbením roníš a ulekaná nasloucháš, jak větve thují na opuštěném hřbitově se pohybují. 36

V ROSE.
Hlas jitra zazvonil do hlubokého ticha, vzduch vonný rozvlnil se jeho kadencemi, a v náhlém zjasnění, jež oči bleskem píchá, se položilo ráno na zrosenou zemi. Kdo v dáli o štěstí pěl píseň neslýchanou, jež trylkem veselým se chvěla nad vodami, kdo kráčel chladnou rosou v trávu nadýchanou, své nohy zranil trním, zbarvil jahodami? To jistě dívka mladá, milostná a svěží, jež s jitrem bílým s lože milencova vstala a nyní bosa rychle lučinami běží, se na svět osluněný písní svojí smála,smála. 37

ZÁVOJ.
Příval blesků jasem síň mou zalil, jak by v oheň milostný se potápěla. Stín, jenž vládl večeruvečeru, se vzdálil, lampa stříbrná se na nebesích skvěla. V moře neznámá se měsíc plavil, hvězdná jeho družina se steskem chvěla. Tehdy z bílých paprsků jsem navil závoj průhledný pro krásu tvého těla. Závoj nevěstin, jímž slzy chtěl jsem zříti ve tvém úsměvu, jak krystalem se třpytí, v očích tvých jak rozkoš věčná rozkvétá a plá. Ale když jsem vykouzlil tě v bílé tkáni, bylas nedotknutelnou v svém pousmání, tvoje políbení hasla smrtelná a mdlá. 38

ADVENT.
Ó, počkej chvíli jen u prahu mého, než vstanu zemdlena a rozechvěna: sen můj měl záři nebe plamenného, a v nesmrtelnou jsem jím proměna.proměněna. Nad hlavou mojí velká hvězda plála jak kdysi nade chlévem v Betlehemu. Trojice sudic u mých nohou tkala z tajemných vláken osud zrozenému. Postavy duchů v oblacích jsem zřela a nebesa, jak větrem kolébaná se náhle mocným slovem otevřela a k zemi skanul hlas: buď požehnaná! V té chvíli bolest nesmírná a žhavá mé tělo zvlnila a výkřik žití, v mém nitru zrozen, jako píseň štkavá novými ústy počal hlaholiti... Ó, počkej chvíli jen u prahu mého než vstanu, otevru ti rozechvěna, než v záři svého snění plamenného před tebou objevím se proměněna. 39

DÍTĚ.
Uviděl jsem je v prachu silnice, kde s kaménky si hrálo, ztracené zrnko rodu lidského, úsměvné v opuštění. A když jsem dále jel a dítě mizelo mi a se vzdalovalo, rozpomněl jsem se na toho, kdo život dal mu v políbení. A ve vzpomínce truchle zřel jsem dva, jak tudy chodívali, dva živé květy, touhou planoucí co hvězdy rozjiskřené. Ač jejich tváře štěstím zpívaly a rty se usmívaly, přec oči jejich v dálce hledaly v ráj brány otevřené. Co s nimi v bludném světě stalo se, kde složili své hlavy po těžké cestě k spánku tichému, by vzbudili se znova pro doušek milování věčného a blesky věčné slávy, pro radost tance mezi hvězdami, již nevystihnou slova? Ať na tisíc mil jsou mi vzdáleni, ať bloudí mořem bez dna, já dnes je uzřel v zjevu dítěte, jež na cestě si hrálo, bezbranná něha polorozvitá, klid svatý nadehvězdna, a v krásné tváři smrti znamení, jež od rodičů vzalo. 40

ZEMŘELI, KRÁSNI ZŮSTALI.
Zde láska smutná zesnula ve hrobce vodní hlubiny, zlomených srdcí dvojice v tůň ticha němou klesla, trav šeptem doprovázena rozšuměním dubiny, modlitbou luny bloudící, jež nad hroby se vznesla. Jdou stíny hebké po vodě jak pocel oblak vzdálených, háv temný chodců tajemných a svědkův umírání. Je chmurnou písní pohřební pád listů krví zbarvených, zaštkání větrů podzimních kdes’ v osiřelé pláni. Zemřeli, krásni zůstali. Ó nemusíte pro ně lkáť! Kdo krásně umí zemříti, ten probudí se zase. Je umírať jste viděli?... Jich skon byl meteoru pád, pád hvězdy, touhou hořící, jež s nebe utrhla se. Lze ve vzpomínkách pouze sníť o srdcí velkém vznícení, o touze, vzkvetlé nejvýše, jež ukojení hledá, o číši smrti omamné, když vadnem’ nenasyceni a ruka naše umdlená ji ke rtům zvolna zvedá. Lze ve vzpomínkách tiše sníť o smrti, jisté milosti, jež z křižovatek bludných drah nás posléz vysvobodí, v kouzlu hrozné nevěsty, o změně v nové bytosti, v pohrouzení v hlubiny i se zemí, jak s lodí. A jako láska zesnula ve vlnách lesní hlubiny, tak chceme kdysi zemříti za hvězd a luny plání, za podzimního vzdechu trav a šepotání dubiny v milování, tesknotě i smrti – – zmrtvýchvstání... 41

MĚSTO.
Jde ticho náměstím a podloubími a obletuje domy starobylé, jak ve snu dávném křídly holubími by vznášelo se ptačí hejno bílé, jak spěchala by v rozšumění šatu na tajnou schůzku přežádoucí děva a kroky tlumila i v bouřném chvatu, jímž žádost s krví do srdce se vlévá. Květinový podvečer se k městu níží a odpočívá na hedvábí stinném... Tu kdesi v lásky přípitku se sblíží po prvé rty a opojí se vínem. Kamenné město stojí bez pohnutí, jak před staletím mlčelivě stálo, kdy v žudru šerém v sladkém obejmutí žal milostný dvé srdcí vyplakalo. Věž strážná rozhlíží se nad hradbami, jichž kusy zbylé trčí pod nebesy. Kostelních hodin hlas dí: „Pokoj s vámi!“ a vánkem přerván letí mezi lesy. Ční v propast nebe věže zadumané, jak věčný času pád by sledovaly, dní světlo, které v nenávratno kane, hlubokost nocí, jež se z hloubi valí. 45 Ctihodných rodů domy starodávné v barokní pýše ze široka sedí kol náměstí a ve vzpomínce slavné na děje mrtvé do daleka hledí. Ó kolik tady lidských pokolení ve stínu domů šťastno sedávalo a rostlo v pýše, síle, zápolení, než dědictví své dnešku odevzdalo! Kdo základy všech domů vykopával a jabloněmi sady osazoval, na staveništích zamyšlený stával, sen příštích jar jak zrno v snu svém choval! Jak jméno, promluvené do hlubiny, jak oblak, unesený vichru dechem, zapadl zástup dávný... Ale jiný dědictví převzal. A jak tajným echem odešlých časů byl by vyzývaný, přísežným slovem připoutaný k dílu! Zas’ žatvou štědrou voní staré lány a zdar a krása odměňuje sílu... Van z polí přilétá, jak rosa chladí, hodina bije, dozní a již není. Bez hnutí stojí domy... Věčné mládí se směje v očích děv, lká v lásky snění. 46

KRÁLOVSTVÍ TICHA.
Čas, sochař neviditelný a mlčelivý, neslyšným krokem kráčí podzemními hlubinami, krápníků tichým palácem, kde nikdo živý nenesl srdce hořící ni sen svůj temnotami. Kamenné květy bez vůně tu rozkvetly, jež ve slunečních paprscích se nikdy nekoupaly. Z nich ruce ženiny si věnec neupletly, v den svatební se roje včelí na nich nekoupaly. A sloupořadí bělostná jak ze slonové kosti se zvedají a klenbu bezehvězdnou podpírají. Sen záclon tajemných je bez roztouženosti, neb oči vášní planoucí z nich do tmy nezírají. Bludiště samot královských se do tmy halí, ve stuhlých temnotách se náhle do propasti ztrácí. Zde vody černé jak by od věčnosti spaly, nad nimi vítr nezpívánezpívá, ni bouře neburácí. Stesk ticha velkého zde vanouť neustává. A slza stalaktitů v chladném, bezbolestném pláči se zvolna k pádu neslyšnému odpoutává, jak věčná rosa tajůplnou vegetaci smáčí. To ticho nesmírné jak hudba spící, jak dávné odmlčení hlasu, který tady zbloudil, jak přerušená passáže na klávesnici, jak slovo zapomenuté, jež život nevyloudil! 47 Kdo první ze živých sem v tato místa vkročí a zastaví se němý v stínu kamenného lesa? Zda ten kdo nevěří že pravdou, co zde zočí, a zdá se mu, že v hluboký a rozkošný sen klesá? Zraněná srna, která k smrti byla štvána, v krystalů druzy dopadne a skoná mezi nimi. V klín květů krváceti bude její rána a vápencové útvary se stanou krvavými. Či vědec, jemuž jemný přistroj našel cestu, sestoupí s chvěnímchvěním, které podobno je pobožnosti, s níž věřící se béře k posvátnému městu, sestoupí k hostině, jíž duše prahnoucí se hostí. Či hříšník neklidný zde najde utišení v samotě krásy očistné a v odříkání světa. Dni půjdou kolem nezřeny. A v zamyšlení slujemi krystalnými bloudiť bude duše kletá. A ticho velké náhle stane se jí hlasem, jenž v šesti dnech zněl kdysi nesmírnými hlubinami, hnul vodami a světlem zemi oděl klasem, a v temných slujích podzemních se zachvěl ozvěnami... 48

PUNKVA.
Déšť zlatých paprsků se na mne nelil a oči plachých srn se ke mě nesklonily. Jen tichý sen mi noc mou rozveselil a v čistý útvar kamenný se vtělil, květ, do nějž slzy mé se rosou uronily. Jak básník kráčející jeskyněmi, neznámé písně srdci hor a tichu kraji. Stín krápníků se klade na mne němý jak tisíc ptáků svými perutěmi, již po mých vlnách k slunci veslovat se zdají. Z řek země nejmenší, jsem plna divů, pohádku zakletou a tajuplnou tvořím, paláce stavím, kreslím v bílém zdivu, znavena lehám na kamennou nivu a otvírám svou náruč váhajícím zořím. Kde země, k slunci obrácená, leží, zem’, plná paprsků, jež oči oslepují? Po stupních bělostných mé vlny běží a sloupy němé na cestě je střeží... Již v luhy země nejvonnější sestupuji. 49

ROZESLÁNÍ UČENNÍKŮV.
Před vámi leží země usměvavá, červánkem vigilií dálky hoří a slunce jako milovaná hlava vám na západě nashledanou dává a odchází spat’ v ticho širých moří, do ticha moří tajemných. Modlitba zvonů padá do večera a větry lichotné ji odvívají do propastí, do kosmického šera, kde ohněm dálným hoří hvězda sterá, kde křídla oblačná se rozpínají jak plachty lodí ohromných. Poslední večer sedím mezi vámi, poslední večer vládnu myslí vaší, vašimi hýbám všemi myšlenkami, jež zítra světem rozletí se samy. Noc poslední se na nás v rose snáší, čas v nenávratno zapadá. A zítra ráno krajem dřímajícím vás uzřím za hory se ubírati, až za obzorem s mraky splývajícím se ztratíte mi k městům dýmajícím. Již nikdy nebude se otvírati má rozteskněná zahrada. 50 Však uvidím vás duchovými zraky, ať touláte se za sedmerou horou. Je mysl moje hnízdem, jež své ptáky ztratilo na vždy kdesi za oblaky, je hospodářem, který žatvu sporou dal divým větrům roznésti. Mou hřivnu v drobné mince proměníte a slovo vaše zapírat’ mne bude. Nápojem života své duše opojíte, i budou při zemi se plazit’ syté. A vaše sláva v moje srdce chudé sedmero vetkne bolestí. Ó kdybych mohl kalich toho hoře o tvrdost srdcí vašich roztříštiti, by uchvátilo vás jak vlny moře. Ó kdybych mohl rozkázati zoře, ať věčně váhá, věčně váhá jíti, abych vás zítra neztratil. Ó kdybych mohl časy zastaviti, urvati jitřním zvonům srdce bdělá, vás do zahrady uzavřít’ jak kvítí, jež bude se mnou věčné věky sníti... Je pozdě... Odešli, jak Zkáza chtěla... A ani jediný se nevrátil. 51

DOUŠEK VĚČNOSTI.
Ó nalij, nalij přehořkého vína, jež uzrálo ve vinohradech žití, ať v opojení žal můj pousíná a zvolna do snů hedvábného klína si ulehne jak v nejvonnější kvítí. A v sadech země plody plné zlata mi trhej, růžové a ojíněné... A jako větev, kdy s ní byla sňata úroda zralých plodů přebohatá, chci zvednouti se v modro zamyšlené. Dej závoj zapomnění mému zrakuzraku, ať vnitřním okem hledím v propast nebe, ať odpoutám se z těla, roven ptáku, svým duchem pluji v modru po oblaku a kdesi v kosmu ztratím sama sebe... 52

MELANCHOLIE.
Nejkrásnější hudba bloudí po nábřeží, ale v moje nitro sladce neproniká. Třešňovými květy alej stinná sněží, štěstí poledne již zvoní se všech věží, plody dozrávají pro stůl hodovníka. Jsem jak žnec, jenž ztratil na cestě srp žňový, hospodář, jenž našel osení své chudé. Jak by na mé duši visel šlojíř vdoví, jak bych v divé bitvě žití komoňovi ze sedla se skácel v tratoliště rudé. V podrostu jak byl bych srnou zastřelenou, jak bych v stráni ležel poraženým stromem, v rozbouřeném moři lodí potopenou, tesknou vlaštovicí v oka zapletenou, v opuštěném poli zapáleným domem. Jsou myšlenky moje večerními stíny, jimiž moje duše sad svůj ozdobila, jak by truchle ženy kladly ve své klíny nejčernější květy člověkovy viny, jak by ústa v žízni nápoj pekel pila.... 53

PONOCOVÁNÍ.
Již za horami bloudí modré ráno, jitřenka jak by čekala jej snivá, bran tisíc na východě zotvíráno a tisíc květů v luzích rozestláno... A moje lampa zvolna dohořívá. Ať na chvíli se zdrží kuropění, noc ode mne ať ještě nepospíchá! Neb sladce chutná slední doušek bdění, samota předjitřní, všech hlasův utišení, kdy země spící vonným dechem dýchá. Bez tíže plynou myšlenky v té chvíli, křídloma pod nebesy zaveslují, dál’ tiše plynou k neznámému cíli, a každá z nich je v oblaku pták bílý, je oblak letící, v nějž větry dují. Zem leží pod nimi co hvězda malá a množství hvězd jak věnec malých zemí, jak zlatý déšť, jimž věčnost v slzách štkala... Z nich každá, jak se v kosmos vzdalovala, mou duši nesla svými perutěmi. Kéž takové by bylo umírání, jak odchod duše ve šťastnější žití: na vlnách modrých dálek ztroskotání, bolestí vyšší věčné spalování, a sluncí nových průvod obrovitý! 54 Ať za horami slavné ráno vstává, zlatého komoně ať vlaje hříva jak řeka šípů hořící a žhavá, v niž ponoří se moje horká hlava. Již lampa mého bdění dohořívá... 55

MOTIV JITŘNÍHO VĚTRU.
Jsem vlna vzdušná, která nástroj hledá, jenž proměňuje v píseň němý vzdech, jsem skrytý pták, jenž ve spleť větví sedá a střásá tóny v hlaholení ech. Jsem veslo na jezeře zamyšleném, lehounce pokládám se vodám v klín, jdu po jich chladném ňadru obnaženém a chvěním vln se nořím do hlubin. Jsem sadař, který květů touhu divou, dech travin hořký ve své nitro jal; semena borů nosím vonnou nivou, rozsévám v lůno neúrodných skal. V mém teskném dechu všech úst políbení se v políbení jednom potkává: jím celá zem’ se v matku věčnou mění a šatem zeleným se otkává. Jsem důvěrník všech zahalených vděků, jsem motýl, sletující v kalich květiny, a jako poutník, ztracen v předaleku, usedám znaven v humno dědiny. Jsem Prometheus; kdysi žhavou zemi jsem v kosmu utrhl a dechem svým plameny vzněcoval. Teď perutěmi jsem připoutaný k líchám mrazivým 56 a kvílím truchle, zabloudilý v lesích, kdy slunce mladistvé se ubírá, pacholík z bájí, vítěz, po nebesích, a oheň země zatím umírá... 57

DALEKÝ KRAJ.
Jak stál bych tam, zřím: Srny vyšly píti, po paloucích jdou k lesním brodům zticha... Ó kdybych mohl mezi nimi jíti, v jich doupata své touhy na vždy skrýti, kam hořkou vůní lesní podrost dýchá! Tam stromy mlčelivé usínají, rukama větrů tajně kolébány. Stříbrné vody tichou hudbou hrají, nezřená ústa noci šepotají a hory dálné klečí zadumány. Dech snící trávy krajem poletuje, uchvácen větrem v hlubinách se ztrácí a v nekonečnu vůní omamuje. Vrak hodin marných v zapomnění pluje a nikdy víc’ se nazpět nenavrací. Třpyt magický po lučních bahnech běží a tančí, hasne, znova k tanci vstane. Noc v prostoru svou tajemností leží jak moře nesmírné a bez pobřeží, v ní tisícero hvězdných očí plane. Tu nebe zdá se náhle otevřené, v něm noc se chvěje ještě tajemnější, kde ve hlubině jasně ozářené zřít’ kraje vyšším štěstím obdařené, za nimi kraje nové, vzdálenější... 58 Kraj nejdálnější slavným ohněm hoří, v něm uvítají přelahodná slova, tam v lichotivé vlny vzdušných moří se odevzdaně, odevzdaně vnoří uštvaná moje duše tulákova. 59

POLNÍHO KVÍTÍ BRATR.
Ba nejdu již, jen stojím v tichu polností. Je pozdě; nedaleko do večera. Snad, až se ticho ještě větší rozhostí, kdos’ donese mi kalich plný milosti, nesměle vyjda z nejistého šera. Či opět večer smutný, jako včera byl, síť svoji rozhodí nad mlžné nivy, by pouze chvíle marnosti z nich vylovil? Tu zavru oči: ztratil jsem svůj cíl, jsem polních květů bratr mlčelivý. Neb jako ony vadnu v snění žíznivém, kdy čas můj bezútěšně v dáli pluje a vítr žhoucí v divém roztoulání svém mi klamnou píseň s teskným motivem poryvem stejným věčně opakuje. Na zemi chladnoucí se skloním v rosný chlad a uslyším, jak kroky tajemnými se temnem plíží Smrt po cestě vonných mát, z mrtvého života pro duchovější hlad skutečnost novou přede prsty svými... 60

SLAVNÝ KVĚTEN.
Dnes pýchou podobám se hospodáři, jenž kráčí osením a šťasten věří, že setba jeho ve sluneční záři je zlatý proud, jejž jitřní vánek čeří. Jsem bohat krásou rozekvetlé líchy, v naději její naděje má vzkvétá, a sen, jenž v luhy položil se tichý, je sen můj dávný o dobytí světa. Jsem věčný jarem, jež se ve kraj vrací, jím oslněn se do věčnosti dívám, a silný bouří, jež v něm zaburácí, svět celý držím v objetí a zpívám. Mám něhu v duši, jak by na jabloni se květem růžovým a bílým skvěla a náhle utržena větrem, který voní, se bez bolesti vzdalovala z těla... 63

JITŘNÍ PÍSEŇ V KRAJI PRACUJÍCÍCH.
Vstal něžný červánek na nebi blankytovém, sen noci poslední chvěl ještě haluzemi. Hlas zvonů kovový se nesl velkým slovem v paprscích slunečních a pozdravoval zemi. Zem’ vystoupila z par jak svěží dívka mladá, v travnatých úbočích jí rosa třpytila se jak slzy démantné; a nekonečná vnada polností obilných se rozložila v jase. A něha nesmírná se jitřním vánkem lila do osluněných lích a klasy kolébala, ze květů dýchala, ve hnízdech šveholila, když země z paprsků si žhavý závoj stkala. Tu ženci po cestách se k dálným polím brali, jich kosy leskly se a slunce zrcadlily. A v mocném rozmachu když na souvrati žali, písněmi zašuměl kraj domácí a milý. Jim zralá úroda se štědře v pokos kladla, a hymna skřivánčí, jež pramenila s výší, jim prškou lahodnou do srdcí tvrdých padla, kouzelně zazněla jak náraz slastných číší. A v šíru dalekém se tisíc postav mihlo a tisíc myšlenek, modlitba v duších snících, na tisíc přeludů se v parách k nebi zdvihlo, za nimi rozpjaly se ruce pracujících. * 64 Veškera úroda pod nebem červencovým již velkým bohatstvím a tíží svou se kloní do začernalých brázd a příštím chlebem novým tak sladce v neklidný sen hospodářům voní. Ovoce zrající již rdí se přislíbením na větvi zelené, k nám dolů nakloněné. Snad brzy upadne pod vánku políbením všem kteří čekají, do ruky otevřené. A kovův úroda, jež rostla v nitru země, již člověk dobýval, do temných šachet schýlen, z nečistých sloučenin se odděluje jemně a květem rozkošným nám navrací se z dílen. A barva živoucí, jež v luzích ohněm plála, ve štětci malířově nové světy tvoří, a snivá myšlenka, jež v rosném poli spala, na plátně zobrazena do věčnosti hoří. l slovo, mince otců v brázdě vyoraná, v ražení novém zvoní do snů pokolení, do ticha básníků, do azurného rána, jak zvonů slavných nejslavnější hlaholení. Tisícem útvarů, hle, hmota mrtvá zkvétá, když člověkovy ruce jí se dotýkají. Květ s květem snoubí se a v kytici se splétá, a květy nejkrásnější mluví k nám o ráji. * 65 Již často jako vás, ó šťastní hospodáři, mne pýcha jímala nad rozvlněním klasů, když pole měnilo se ve sluneční záři v komnatu skvoucí, připravenou k hodokvasu. A s vámi trpěl jsem, když unavené ruce nad prací zoufale jste náhle založili a zřeli v nedůvěře, neklidu a muce na žatvu vadnoucí, nad níž jen vítr kvílí. Znám tíhu vašich snů, jež navštíví vás v noci, kdy bouře živelná se nade krajem vznáší, zem’ pluje v oblacích, vrak bez vůle a moci, a vaše naděje jak svíce ve tmách zháší. Dnes jdete svojí žní s pohledy vítěznými, a píseň lahodná se v duše vaše střásá, jak harfa milostná zní tóny líbeznými nad polem zvlněným, až nad oblaky jásá. A krokem laškovným nad vámi slunce mladé jak posel žití věčného jde hlubinami, síť žhavých paprsků na všechny věci klade, duhové perle loví mezi travinami. Vám zlato trysklo z lůna země kamenného, a vašim dětem korunami královskými jsou věnce modrých chrp a máku plamenného... A všem nám jitro otvírá se sliby obrovskými. 66

ŽENCOVA PÍSEŇ PŘI BROUŠENÍ KOSY.
Poletoval vánek kolem zrcadla mé kosy, klasy spící probouzel a stébla rozhrnoval od prvního rozednění, od hodiny rosy, dechem mojí rodné země celého mne ovál, vyvolené jméno v sluch mi sladce intonoval. Ptačí hejno poplašeně polem přeletělo, klidným křídlem holub sivý nad vrbami mával, v oblakovém voze slunce nad propastmi jelo, a když jasem probuzený kraj se zachvěl, vstával, oslněné dary leta v obilí mi dával. Mlhy jitřní odvalily se a v dálce bledly, neohraničený obzor v šíř se otevíral, konců jeho zraky moje nikde nedohlédly: polních květů prostý věnec jím se rozestíral, moře žita rozvlněné protínal a svíral. Slyšel jsemjsem, jak zrno bílé v plných klasích praská, kterak puká a se drolí, moukou přeplněné, rozsýpá se marnotratně v brázdu, jež jak vráska starostlivě vyryta je v lány rozdělené hladem naším vyssáté a daní přetížené. Zřel jsem maku divokého hořeť plamen rudý; hořel prudce, vyzývavě mezi mými klasy jak by pyšně říci chtěl, že není lán můj chudý, když si může ozdobiti přepychově vlasy pro potěchu básníkův a zahálčivé chasy. 67 Náhle výhní objalo mne slunce červencové, v lázeň vonnou nořil jsem se, athlet opálený, na mé tváři zaplanuly růže ruměncové a v můj lehký oděv práce, spěchem rozhalený, laskajícím proudem šlehal vítr rozžhavený. Rythmem volným, bez kvapu jsem klasy kosou sžínal, ale mocným rozmachem jsem srážel stébel kupy, neb na všechny hladovící jsem se rozpomínal, neboť zřel jsem zveselených dětí pestré tlupytlupy, pro něž snopy nové mouky svezem do chalupy. Kam se dívámdívám, všude vidím v předaleku kraje obraz sebe, zatopený v obilí a kvítí, tvrdé paže silných postav, kterým kadeř vlaje, bratří těla osmahlá zřím mlčky k nebi čníti. Povstali jsme na souvrati kosy nabrousiti. V této chvíli jak by štěstí líbalo nás rtoma... Lehce brouskem pohlazena lesklá ocel zvoní a my všichni slyšíme se, cítíme: jsme doma, naše klasy novým chlebem sladce pro nás voní, žňový poklad otvírá se zrovna jako loni. Obřadem je práce naše na obilném poli, uctíváním života, jenž plody své nám dává, ovocem a mlékem plní rozorané doly, činí, aby v bílou mouku změnila se šťáva, hlubinami mraky vodí, bouře rozpoutává. Láskyplně zasekneme nabroušenou kosou, jak bychom si s kadeřemi odběraček hráli, jež za námi strniskem jdou bílou nohou bosou... Míjí čas... A květy vadnou, neboť slunce pálí. Ale my jsme nový pokos přece započali... 68

SIESTA V POLI.
Srp žhavý odhozen do trávy vonné... A duše unavených těl, neseny písní tvou, ó dálný zvone, jsou rojem, který v nekonečnost tone, jsou rojem zabloudilých včel. Mdlá dřímota kraj celý v závoj halí, ve vzdušný závoj planoucí; v něm jak by ruce žen se rozpínaly, ve sladký spánek všechno kolébaly, vše tvorstvo žízní prahnoucí. Spí pole žlutá v tichém odevzdání: Hned ráno brázdami se bral hospodář osmáhlý... Šel v zadumání a plné klasy vážil na své dlani, pak s úsměvem se vzdaloval. Teď žatvy půl již pokoseno leží na nekonečném podnosu. Žnec spící na mezi ji ve snu střeží, pleť jeho snědá podobá se spěži... Hle, vstává, roven kollosu! Ó, býti úrodou, jež za poledne v tisíce rozložena mil, ztracena za obzory nedohledné, sní o ženci, jenž vítězný se zvedne, by k nohám svým ji položil. 69 Tu čistou rozkoš poznati, již cítí ve slunci rozžhavený klas, když dechem svým ho mámí polní kvítí a v jeho zrně věčné chleby žití se tvoří v požehnaný čas. Zrodit’ se z lůna pole panenskéko,panenského, ne v poli těžce zdaněném! V polibku slavném ohně nebeského otevřít’ plnost všeho nitra svého, zahořet’ žňovým plamenem. Na této zemi chci se zrodit’ znova kdes’ na poli ve věnci chrp, ne jako člověk, jenž bol v srdci chová, jak osení však, jež zrá do zlatova, jež požne žhavý srp... 70

ZPĚV OVĚNČENÝCH ŽENCŮ.
Buď vítán, večere, jenž mezi námi jak vlastní bratr kráčíš cestou v polích: dej šťastným hvězdám zářit’ hlubinami a rosnou pršku střásej jemně do lích na země opálenou líc! Před námi jedou fůry příštích chlebů, za námi ticho – samotář si sedá na strniska a v strašidelnost žlebů... Po celém kraji rozplétá noc bledá na tisíc ostříbřených kštic. Ohniště dožínková ve vsi hoří, a jásot dětí radostně nás vítá. Však nám je teskno po obilném moři, po žhavém moři vonícího žita, jež skosil nabroušený kov. Nám teskno po hře motýlových křídel, jež jako vějíře nás ovívala za poledne, kdy hudbou polních zřídel nám k odpočinku skrytá ruka hrála nejsladší píseň beze slov. Je teskno nám po vánku, který vanul k nám z neznáma a chladil naše čela, je teskno po ohni, jenž v růži planul na mezi kvetoucí, kde tráva měla mdlou něhu dívčích objetí. 71 Je teskno nám po nové žni, ó země, po žatvě vzácnější, jež duše sytí, bytosti naší rozkvésti dá jemně v čistější útvar blaženého bytí, v němž smělý duch se rozletí. Ó děkujeme ti za žňové dary, za klasů nádheru, za štěstí léta, za rozkoš: viděti, jak závoj páry, jenž ráno zahaluje vděky světa, se náhle v slunci rozhalí. Ó děkujeme ti za vládců pýchu: hle, poklonila se nám žatva zlatá, když do ní zavál vánek v jitřním tichu. I za lásku, jež svatá, svatá, svatá nám tělo v oheň rozpálí. Za vše ti děkujem’, ač znova ždáme žní slavnějších pro svoji velkou žízeň, žní takových, kdy tebe nepoznáme, jak vystrojena pro početí trýzeň se slunci v pocel rozkládáš. Ó země bohatá a žití plná, ó země hluboká, ó střede žhavý: na starou ornici ať tryskne vlna tvé omlazující a vřící lávy, jíž, ztuhlé, nové květy dáš... Již dívky s hlav nám naše věnce sňaly, by ozdobily síň. A hlahol dožínkový nás oblétá... Jsme ti, kdo v stín se vzdálí. Na dvoře usednem’ a svůj sen nový o žití budem’ spřádati. 72 Snů vínem spiti budeme se smáti. Kdo na nás vzhlédne, uzří nové tváře. Na děti nejmladší, jež budou spáti nám na kolenou, růžová snů záře žehnáním bude padati... 73

ŽALM ZÁSTUPŮV.
Nám štědrou rukou země na stůl dala přehojně plodů k hodu života, nám tvrdé brány otevřela skála a klenotnice hlubin vstříc se smála jak přelud, jenž se v ohni mihotá. Dno moří skryté nám se objevuje. A mraky, jež vždy byly nad námi, vzduchové naše loďstvo obletuje a nad ně v azur propastný v dál pluje, v tůň, ozářenou slunci, hvězdami. Svět podmaněný celý nám se vzdává, ve službě máme živly zkrocené, slunečních paprsků síť věčně žhavá smyslným plamenem nás obetkává a k lásce budí srdce zborcené. Ve sny nám šeptá rostlinstva dech vonný a kolébá nás hudba horských řek, posmrtnou slávou hlaholí nám zvony, chvilkovým štěstím znějí žití tóny a těžkým steskem písně pastýřek. Na černých líchách sklidili jsme dosti, ač daním oddělujem’ velký díl: ať trubců dav se s námi dobře hostí, ať státy kují zbraně vražednosti, ať naplní se politiků cíl! 74 Je dosti chleba ve všech brázdách země a na všech stromech dosti ovoce. Koberce trav se rozprostřely jemně z údolí až po zasněžené témě. Květ jabloní se vrací po roce... * Po robotě nám paže mdlobně klesá: je příliš jemný pro ni žití květ. A příliš vysoko i skřivan plesá až ve vrcholcích azurného lesa, kde pozemským jej okem nevidět’. Jsme děti brázd a do své rodné půdy jak stromy zapouštíme kořeny, od kolébky jdem’ žitím ve hrob chudý své uložiti unavené údy, jež ze země jsou Slovem stvořeny. A píseň slavná, již nám básník zpívá, když hymnem život země provází, nám v duších ozvěnami nedoznívá. Jsou mrtva pro nás slova opojivá, od srdcí tvrdých nám se odrazí! I píseň, již jsme sami kdysi pěli, své podmanivé kouzlo ztratila. Jsou potrhány struny, jež v nás zněly, duch v těle uhasíná, otupělý, podstata života se zvrátila? 75 Nám zpívá monotonní šumot strojů, kladiva úhoz bouří rytmicky, a těžký dusot ozbrojených vojů k nám hřměním letí v době nepokojů jak nových časů rachot hymnický. * Kostely naše slovem lhoucích kněží se boří, na hlavy nám padají. Strom víry v srdci, který voněl svěží, nemocný, bleskem zasažený, leží a všechny jeho květy zvadají. Noc duší táhne hluboká a tmavá a bouří duchovou jsme zmítáni. V daleku kdesi hoří zora smavá, však u nás temnoty cár pouhý mává. V daleku kdesi váhá svítání. Snad, až se naplní zas’ kdysi časy, početí božské zemi oblaží, a v dítěti, jež v prachu cesty hrá si, nám tajně vzroste zvěstovatel spásy, jenž oheň s nebe snést’ se odváží. 76

SADAŘI.
Pouť naše, o níž nevíme, kdy dojde svého cíle, si našla chvíli oddechu pod loubím stinných zahrad, kde plody nalévající se září přespanile, kde ruce k písni vodotrysků chtějí zahrát’ na harfu slavnostní. K útěše srdcí pod stromy jsou stíny rozloženy a šepot tajuplný padá s větví spleti živé. Tu každý blouzní v touze své jak vínem přemožený a slyší zvonit’ k přijímání zvony hlaholivé, volání lásky své. Než ruce naše po spadalém plodu nesahají, ni po jablku červivém, jež uzrá prudkým spěchem jak růžové rty, předčasně jež vášní krutou plají a otravují snění blankytné svým těžkým dechem, bludičky ztracené. My oddaně zde čekáme, až větve k nám se skloní pod tíhou uzrálého ovoce a úsměvného, v měsíci říjnu, po bouřích, kdy sladké mlhy voní. I vezmem’ tento dar, snad příslib sadu nadhvězdného, ovoce podzímní. 77

PODZIMNÍ MEDITACE.
V zahradách zvadlých vítr zádumčivý, pták neviděný, zlehka poletuje... Proč nejsem stromem, který stojí snivý a haluzemi zvolna pohybuje? Proč přírodou jdu jako vyvržený, syn ztracený, jenž v nekonečnu zbloudil, jak věčný tulák, hořce roztoužený a jako hříšník, který sebe soudil? Ó býti stopen v podzimkovém tichu, jak babí léto nesen větrů dechem: ať kamkoli mne nesou v dálek pýchu, ať okouzlí mne melodickým echem, jen býti částí země, nebes, vzduchu a druhem vod a trav a keřů, květů. Ať poduškou jsou velkou mému duchu pralesy širé předalekých světů! Do jitřních mlh se na vždy zahaliti a s nimi vesmírem se rozplynouti. Ať tisícero sluncí na mne svítí a paprsky mne zdobí na mé pouti! A jako v baldachýnu červánkovém se slunce naší země v západ ztrácí, ať v listí povadlém a purpurovém i moje smutné srdce vykrvácí... 78

USÍNAJÍCÍ ZEMĚ.
V šat mlhavý se halí moje lada a vítr chladný kolébá mé lesy. S mých pastvin domů odešla již stáda a v širé brázdy mé se zima vkrádá. a jinovatka na stromy se věsí. Na ňadrech mojich leží prázdná hnízda, pták družný v podvečer mi nezazpívá, jen severák v můj náhlý soumrak hvízdá. A mraky letí. Jaká bludná jízda! Snad letí tam, kde slunce odpočívá. S mým dechem píseň teskných vod se pojí i všeho tvorstva oddech usínání. Mám něhu včel, jež ztulily se v roji, mám rozkoš matky, jež i ve snu kojí, klid jezera, kdy luna v ně se sklání. V mých hlubinách se poklad žití celý na tisícero klíčův uzavírá: tam bouře spí, jež v létě burácely, i štěstí chvil, jež lidé poztráceli, tam darů příštích jar se chystá míra. Ke spánku uléhám, žní unavena. Jak tíží délka prožitého věku! Pod bílou přikrývkou jsem stará žena, však z jara opět, jaká slavná změna: se vzbudím pannou nejsvůdnějších vděků... 79

MŮJ RODNÝ KRAJ.
Na východě své lesy Hostýn zvedá, zřít’ na něm kostel nezřetelných věží; k západu poutník konce nedohlédá: tam ploužívá se pouze pára bledá, v ní skryt’ je Vyškov, dále Brno leží. Severák přilétá sem z Prostějova, dál letí hvízdaje ke Kroměříži, chlad Jeseníků mrazný v sobě chová. Na jihu skupina Chřib pohádková. Nad krajem nebe, jež se nepřiblíží. Od Nezamyslic zvolna teče Haná; lenivě voda mezi břehy běží a v zátočinách stojí zadumaná. Tu vrba vetchá, věkem porubaná, v noc světélkuje, utopence střeží. Široko prostřeny jsou lány polí a na nich zraje žatva zlatovlasá: těžkými klasy přelámány stvoly, medem a mannou přeplněny doly, a v bocích strání kvete věčná krása. Jak létu milosti by holdovaly, kytici chrp si v prsa vetkly líchy, planými máky u brázd vzplápolaly: z těžkého brokátu je ornát halí, omamná vůně stoupá v blankyt tichý. 80 Kadidlo slavné v mátách spaluje se, tajemnou oběť země obětuje; mateřídoušky dech se k nebi nese, květ jetelový kloní se a třese, když motýlovo křídlo nad ním pluje. K dalekým polím táhnou hospodáři, pomalým krokem, jakby vladařovým, a do zlatova opálenou tváří jsou bratry žita, které sluncem září a do snů jejich voní chlebem novým. Řad žebřiňáků jede po silnici. Hle, jak se předjíždějí vozataji: i slyšet’ jakby nebes hromy hřmící, veselé chasy hlasy hlaholící; v divokém letu vlasy jezdců vlají. Zástupy odběraček rozpálených, jak slunce hořící by v těle nesly, slib rajské lásky v šatech rozhalených, paprsky něhy v očích rozžhavených, jak stáda holubicí v líchy klesly. * V červenci sličná krajina a lepá, již pod srpnovým nebem leží šedá, jak šla by po ní záhy Smrtka slepá. Strniska zbyla, skrovný jetel, řepa, povadlý mezí pruh, kde zajíc sedá. 81 Jak točí se mi oči ke krchovu! Neb v polích zoraných zeď bílá svítí. Ó, musím jíti, k tvému kleknout’ rovu, můj otče ztracený, ó šťastný znovu tam kdesi v luzích vonnějšího kvítí. Tu zrezavělou, sténající bránu mdlou rukou otevru a minu hroby, znavený žitím u tvé hrobky stanu. Smím věřit’, kráčí tvoje noc vstříc ránu, jež luhy kosmu rosou přiozdobí? Tajemnou žití rozluštíš mi runu, jak čte se báseň z mrtva palimpsestu? Ó rci, mám opět napnout’ prasklou strunu, milovat’ slunce, zbožňovati lunu? Klesnouti v nic, či dojít’ svoji cestu? I vzpomínám... Tys kráčel nezlomený a pevně nesl’s žití těžké břímě... Přes nízkou zeď se dívám, ozbrojený. V hlubinách zemských skryt’ je poklad cenný. Hle, pole zděděná... Jdi, vlož tam símě!! 82

POLE V ZÁVĚJÍCH.
Angelus snění zavlál křídly svými, severák drsnou kolébavku zpíval a zima vešla kroky tajemnými, ulehla na zem’ údy zemdlenými jak ten, kdo přišel jen, by odpočíval. Snu těžkému se pole dálná vzdala, žní štědrou znavená a vyčerpaná. Pradlena mrazná šlojíř z jíní tkala kol stromův u silnic... A tiše spala, ztracena v závějích, má rodná Haná. Kdo vyšel z domu v této bílé chvíli a závějemi do pole se vydalvydal, v rokytí slyšel, kterak vítr kvílí, sníh uzřel spáti v nekonečné míli: sníh se sněhem tu před ním jen se střídal... Ó, jistě že se polím měkce leží, když sněžné povlaky je obalují a v tichu odpoledne na ně sněží. Toť moře bělostné je bez pobřeží, až do hor vlny jeho vystupují!! To všechna pole v jedno spojila se jak v dávných časích, všem kdy náležela podílem stejným v úrodě i kráse, kdy zlatem rodu bylo zlato v klase, jež praskající fůra odvážela. 83 Jak nebylo by lichvy ani daní, ni burs, jež příští žní již spekulují: dýchají pole v přehlubokém spaní, v snu nejsladším, ve dlouhém zadumání, v závěje sněhové se zahalují. Jak jeden hospodář by jimi vládl, hospodář jediný, tož národ celý, jenž svobodně by rádlo v brázdu kladl, volnosti jehož zpěv by v žatvu padl a jeho hněvy šírem burácely; jak nebylo by tisíc chudých lánů, sta vyměřených, rozdrobených polí, leč jedno pole bez míry a plánu, jež rosným šperkem ozdobí se k ránu a všechny tvory pozve za své stoly... 84

ZEMĚ MILOSTNÁ.
Jsem věčná nevěsta a sen můj sterý mi ruce ticícerétisíceré skutkem činí. Roj libell tančí pro mne nad jezery, a v šatě jakby jemně štkaném z jíní čekají víly na mé podvečery. K mým vodám stromy tajemné se kloní a slova neznámá jim šepotají, hlubinou noci vidiny se honí a bludná světa hasnou a zas’ plají a hvězdy jako nesmrtelné zvoní. Po pláních stříbro luny rozlévá se a na má ňadra padá kaskadami, a paní noc jde v nejjemnější kráse, melancholicky projde zahradami, těla ve stínu a půl má v jase. Mých lesů kštice větry sčesávají a diadémem rosa na ně padá, věkové moje škály stesávají a z nebeského ohnivého stáda si meteory v bok můj usedají. Háv moci s údů mých mi slunce snímá, jak milenčino roucho rozhaluje par závoje, v nichž krása moje dřímá, a ještě ospalou mne omamuje paprsky, v nichž se láska chví a hřímá. 85 A jako dívka, která chvíli váhá, mdlým pohybem chci šat svůj zachytiti. Však pozdě je. Již zjevuji se nahá a na mém těle zardělo se kvítí. Žel, v náruč milence má nejde dráha. Propastí dalekou jsme odděleni, jen jeho vášeň kosmem ke mě sálá a ohněm ve věčnou mne matku mění. Žní nespočetných krása na mně zrála, leč bohatství mé vyčerpáno není. V mých vinohradech zrají vzácná vína, v mých zahradách plod větve obtěžkává a v širých polích vyjdou z mého klína zlatistých klasů moře živá, žhavá, jichž okraj v obzoru se s nebem spíná. Hlas dálek volá ke mně: Požehnaná! Jsem všeho žití nejsvůdnější Eva, však z ráje lásky dosud nevyhnaná. Jas nebeský se proudem na mne slévá a já jím jdu, i smrti odevzdaná. 86 OBSAH
I.
Tulácká elegie7 Žebrákova země11 Touhy Geuzovy13 Chór jarních vod14 Březnová hymna rozsévačova19 Jarní kolozpěv dětí22 Nástroj hořící24 Zaslíbení25 Rozkvétající26 Písně ku chvále dívčího těla27 Útočná píseň30 Večer první lásky31 Klekání32 Pannina píseň na Boží Tělo33 Česala si vlasy34 Přijímání35 V noc tichou beze slov36 V rose37 Závoj38 Advent39 Dítě40 Zemřeli, krásni zůstali41
II.
Město45 Království ticha47 Punkva49 Rozeslání učenníkův50 Doušek věčnosti52 87 Melancholie53 Ponocování54 Motiv jitřního větru56 Daleký kraj58 Polního kvítí bratr60
III.
Slavný květen63 Jitřní píseň v kraji pracujících64 Žencova píseň při broušení kosy67 Siesta v poli69 Zpěv ověnčených ženců71 Žalm zástupův74 Sadaři77 Podzimní meditace78 Usínající země79 Můj rodný kraj80 Pole v závějích83 Země milostná85
E: pk; 2005 88