ROZKVÉTAJÍCÍ.

František Taufer

ROZKVÉTAJÍCÍ.
Snad přes noc letní rozviješ se divem, a tělo tvoje, květu hvězda bílá, víc než-li v roznícení žádostivém se bude chvíti v jitřním chladu snivém, jak touha první by tě zarosila. Ó kdybys věděla jak tuto chvíli na věky krásnou možno prodloužiti, s akkordy zvonů, jež se rozvonily a ozvěnami pod nebesy kvílí, v nesmírnost propastnou se pohroužiti! Ó kdybys věděla, že pouze jednou jsi čerstvým květem v pádu jitřní rosy, tu dřív, než páry závoje se zvednou nad zemí, marnou skutečností bědnou, svůj tvar bys vtiskla jim, ať v dál jej nosí! Jak lučina, již rozmach kosy čeká, se rozviješ však, Evo nevědomá!... Z poháru slasti hoře věčná řeka do tvého těla hořícího vtéká, ji chtivě piješ krvavýma rtoma. 26