BŘEZNOVÁ HYMNA ROZSÉVAČOVA.
Opadly vody bystřin, v dálky uběhly. A první sedmikrásy
na nízkých březích v travinaté koberce si posedaly.
Hodiny tesklivosti zvolna odbily a žití nové časy
nerovným dílem odměřují den a noc a temnoty a jasy.
Tuláci, které zima v síních věznila, své koně osedlali,
po silnicích a cestách ještě rozmoklých, hle, jdou do světa
a mnozí, přemnozí již svoje poslední mi sbohem dali...
Za nimi do dálky se nedívám. Dnes setba má být’ musí rozseta.
Sluneční dráha pozvedá se nad jihem o stupeň každé ráno,
však dobře vím, že nezvedne se na sever výš, než-li k obratníku:
dál’ nikdy nedojede nebes vozatajvozataj, než je mu přikázáno!
Vždy stejným kruhem běží slunce plamenné od Ryb a Skopce k Býku,
vždy putovati musí týmiž hvězdami a týmiž souhvězdími.
Vím, každý den kdy v lože půjde spát, kdy ze sna svého vstane,
kdy jako ve smutku tvář svoji zahalí, zem’ zatmí luny stínem,
kdy v mraky plačící si choře ulehne jak na vždy pochované
a opět žhoucí vyjeví se v azuru jak loď na moři siném.
Vím o mracích, jež od západu blíží se a nesou vláhu polím,
že jako ptáci bouřliváci na hory si zlehka posedají,
barevnou duhu rozeklenou nade mnou a blýsknou nad údolím,
bez míry studny vody tajné otevrou, jim k zemi skanout’ dají.
Jak tušení by ani o tom neměly, že moji žatvu kropí,
že celý záhon příštích chlebů života mi polévají rosou,
že nedočkavě teď již přemýšlím, jak přijdu kdysi s kosou
a všechna stébla zralých klasů podetnu a sváži v těžké snopy.
19
Vím o zrní, jež rozhazuji po poli, že teplem otvírá se,
kořeny v zemi pohnojenou vysílá, své listy nad zemí zvedá
a stébla staví, klasem plným milosti je přiodívá zase.
O každém nejtajnějším hlubin klíčení mne poučila věda,
o tichém processu, jenž v nitru podzemí se věčně odehrává,
o nekonečném obnovení života na břehu země kamenném,
jenž působením dlouhých časů zvětrává a v prach se rozpadává,
v života sypkou prst, kde vzrůstá žatva má ve věnci květů plamenném.
Tak cítím, jak by zvedala se do nebe má tvrdá hlava pyšná,
jak napřímila se mi nad zemí má nespoutaná šíje
a tisícerá moje smělá myšlenka, tak smělá a tak hříšná,
svým křídlem pevným v klenbu nebe blankytnou ráz na ráz těžce bije.
Mé tělo jako ve vidění královském se polem pohybuje
a ruka v gestu odměřeném od věků do prsti zrna sije.
Již vidímvidím, jak si pole boky ozdobí pro básníky a děti
divokým svlačcem, chrpami a koukolem a planých máků trsem,
a chtivých příživníků nesčíslný řad svým požehnaným prsem
po celé léto, dobrá matka nevlastní, hle, bude napájeti.
Před mýma očima již příští osení se v dechu jitřním vlní,
hřmí fůry praskající, kosy zvoní tu a duní stodol mlat,
a vichor, z hlubin vesmírových vanoucí, z plev očišťuje zrní
a sama libá vůně chleba nového již utišuje hlad.
Ó, sílo všudypřítomná a vládnoucí, jež proudíš krví tvorstva,
ve sladkých šťávách rostlin zvedáš se a živíš listy stromů,
jež lesy černými a mechem zeleným odíváš dálná horstva,
stajena v tichu spíš a náhle vzbuzena hřmíš mocným hlasem hromu,
ó, proude nesmírný, jenž v mračných výšinách se vybíjíš v blesk bleskem,
v podzemí zlato kuješ, tvoříš krystaly a kámen zdobíš leskem,
a jako fantom lásky nejžádoucnější jdeš mezi pohlavími:
jen jednou v žití, pouze jednou, jedinkrát mne nechej, abych vládl,
a jako svému soumaru bych poroučel ti pyšně slovy svými,
bych setbu svoji, již jsem větrům rozhodil a v líchy němé kladl,
od žlutavého klíčku mohl vyvésti až v plnost zlatých klasů.
20
Neb není trudnějšího očekávání nad nejistotu časů,
kdy vše, co vkládám nadějemi do země, je hříčkou tajných rukou,
jež nikdy ještě neposlechly vyzvání ni prosby mého hlasu.
Kdo poznal bolest krutější než hospodář, když kroupy žatvu tlukou,
když voda divá povodní se valí s hor a ničí všechnu krásu.
Ta bezmoc vladaře, jenž stojí na břehu a v duši drásán mukou
zří vzácný náklad života do hlubiny se na vždy potápěti!
Žal hrdlo svírá, nelze ani vykřiknout’, ni klnout’ nelze, bože,
když vidím: bílý chléb, jejž v poli střežil jsem, jíst’ nebudou mé děti!
Tu věru by mi bylo líp tam v dálavách, bídnému tulákovi,
jenž skalní útes, sluj neb stromu korunu má za své tiché lože,
jenž v poli ani neoře, ni nesije a lehce krajem letí,
jak pták, jenž nikde nikdy nemůž spočinout’, štván stále ve svět nový!
21