PUNKVA.

František Taufer

PUNKVA.
Déšť zlatých paprsků se na mne nelil a oči plachých srn se ke mě nesklonily. Jen tichý sen mi noc mou rozveselil a v čistý útvar kamenný se vtělil, květ, do nějž slzy mé se rosou uronily. Jak básník kráčející jeskyněmi, neznámé písně srdci hor a tichu kraji. Stín krápníků se klade na mne němý jak tisíc ptáků svými perutěmi, již po mých vlnách k slunci veslovat se zdají. Z řek země nejmenší, jsem plna divů, pohádku zakletou a tajuplnou tvořím, paláce stavím, kreslím v bílém zdivu, znavena lehám na kamennou nivu a otvírám svou náruč váhajícím zořím. Kde země, k slunci obrácená, leží, zem’, plná paprsků, jež oči oslepují? Po stupních bělostných mé vlny běží a sloupy němé na cestě je střeží... Již v luhy země nejvonnější sestupuji. 49