DALEKÝ KRAJ.

DALEKÝ KRAJ.
Jak stál bych tam, zřím: Srny vyšly píti, po paloucích jdou k lesním brodům zticha... Ó kdybych mohl mezi nimi jíti, v jich doupata své touhy na vždy skrýti, kam hořkou vůní lesní podrost dýchá! Tam stromy mlčelivé usínají, rukama větrů tajně kolébány. Stříbrné vody tichou hudbou hrají, nezřená ústa noci šepotají a hory dálné klečí zadumány. Dech snící trávy krajem poletuje, uchvácen větrem v hlubinách se ztrácí a v nekonečnu vůní omamuje. Vrak hodin marných v zapomnění pluje a nikdy víc’ se nazpět nenavrací. Třpyt magický po lučních bahnech běží a tančí, hasne, znova k tanci vstane. Noc v prostoru svou tajemností leží jak moře nesmírné a bez pobřeží, v ní tisícero hvězdných očí plane. Tu nebe zdá se náhle otevřené, v něm noc se chvěje ještě tajemnější, kde ve hlubině jasně ozářené zřít’ kraje vyšším štěstím obdařené, za nimi kraje nové, vzdálenější... 58 Kraj nejdálnější slavným ohněm hoří, v něm uvítají přelahodná slova, tam v lichotivé vlny vzdušných moří se odevzdaně, odevzdaně vnoří uštvaná moje duše tulákova. 59