KRÁLOVSTVÍ TICHA.

KRÁLOVSTVÍ TICHA.
Čas, sochař neviditelný a mlčelivý, neslyšným krokem kráčí podzemními hlubinami, krápníků tichým palácem, kde nikdo živý nenesl srdce hořící ni sen svůj temnotami. Kamenné květy bez vůně tu rozkvetly, jež ve slunečních paprscích se nikdy nekoupaly. Z nich ruce ženiny si věnec neupletly, v den svatební se roje včelí na nich nekoupaly. A sloupořadí bělostná jak ze slonové kosti se zvedají a klenbu bezehvězdnou podpírají. Sen záclon tajemných je bez roztouženosti, neb oči vášní planoucí z nich do tmy nezírají. Bludiště samot královských se do tmy halí, ve stuhlých temnotách se náhle do propasti ztrácí. Zde vody černé jak by od věčnosti spaly, nad nimi vítr nezpívánezpívá, ni bouře neburácí. Stesk ticha velkého zde vanouť neustává. A slza stalaktitů v chladném, bezbolestném pláči se zvolna k pádu neslyšnému odpoutává, jak věčná rosa tajůplnou vegetaci smáčí. To ticho nesmírné jak hudba spící, jak dávné odmlčení hlasu, který tady zbloudil, jak přerušená passáže na klávesnici, jak slovo zapomenuté, jež život nevyloudil! 47 Kdo první ze živých sem v tato místa vkročí a zastaví se němý v stínu kamenného lesa? Zda ten kdo nevěří že pravdou, co zde zočí, a zdá se mu, že v hluboký a rozkošný sen klesá? Zraněná srna, která k smrti byla štvána, v krystalů druzy dopadne a skoná mezi nimi. V klín květů krváceti bude její rána a vápencové útvary se stanou krvavými. Či vědec, jemuž jemný přistroj našel cestu, sestoupí s chvěnímchvěním, které podobno je pobožnosti, s níž věřící se béře k posvátnému městu, sestoupí k hostině, jíž duše prahnoucí se hostí. Či hříšník neklidný zde najde utišení v samotě krásy očistné a v odříkání světa. Dni půjdou kolem nezřeny. A v zamyšlení slujemi krystalnými bloudiť bude duše kletá. A ticho velké náhle stane se jí hlasem, jenž v šesti dnech zněl kdysi nesmírnými hlubinami, hnul vodami a světlem zemi oděl klasem, a v temných slujích podzemních se zachvěl ozvěnami... 48