PODZIMNÍ MEDITACE.

František Taufer

PODZIMNÍ MEDITACE.
V zahradách zvadlých vítr zádumčivý, pták neviděný, zlehka poletuje... Proč nejsem stromem, který stojí snivý a haluzemi zvolna pohybuje? Proč přírodou jdu jako vyvržený, syn ztracený, jenž v nekonečnu zbloudil, jak věčný tulák, hořce roztoužený a jako hříšník, který sebe soudil? Ó býti stopen v podzimkovém tichu, jak babí léto nesen větrů dechem: ať kamkoli mne nesou v dálek pýchu, ať okouzlí mne melodickým echem, jen býti částí země, nebes, vzduchu a druhem vod a trav a keřů, květů. Ať poduškou jsou velkou mému duchu pralesy širé předalekých světů! Do jitřních mlh se na vždy zahaliti a s nimi vesmírem se rozplynouti. Ať tisícero sluncí na mne svítí a paprsky mne zdobí na mé pouti! A jako v baldachýnu červánkovém se slunce naší země v západ ztrácí, ať v listí povadlém a purpurovém i moje smutné srdce vykrvácí... 78