PODZIMNÍ MEDITACE.
V zahradách zvadlých vítr zádumčivý,
pták neviděný, zlehka poletuje...
Proč nejsem stromem, který stojí snivý
a haluzemi zvolna pohybuje?
Proč přírodou jdu jako vyvržený,
syn ztracený, jenž v nekonečnu zbloudil,
jak věčný tulák, hořce roztoužený
a jako hříšník, který sebe soudil?
Ó býti stopen v podzimkovém tichu,
jak babí léto nesen větrů dechem:
ať kamkoli mne nesou v dálek pýchu,
ať okouzlí mne melodickým echem,
jen býti částí země, nebes, vzduchu
a druhem vod a trav a keřů, květů.
Ať poduškou jsou velkou mému duchu
pralesy širé předalekých světů!
Do jitřních mlh se na vždy zahaliti
a s nimi vesmírem se rozplynouti.
Ať tisícero sluncí na mne svítí
a paprsky mne zdobí na mé pouti!
A jako v baldachýnu červánkovém
se slunce naší země v západ ztrácí,
ať v listí povadlém a purpurovém
i moje smutné srdce vykrvácí...
78